28.07.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Bůh vyslyší každou naši modlitbu

Bůh vyslyší každou naši modlitbu

Gn 18,20-32

Lk 11,1-13

17. neděle v mezidobí

Dnešní evangelium začíná modlitbou, kterou všichni dobře známe. Modlitbou Otčenáše. Než se jí však budeme zabývat, stojí snad za připomenutí, do jakého rámce je zasazena. Předchází jí výzva k lásce k bližnímu („Milosrdný Samaritán“); poté charakteristika naslouchání jako nejlepší volby („Marie a Marta“) a následuje výzva k vytrvalé modlitbě i potvrzení Boží Otcovské lásky. (Neochotný přítel a otec, který plní přání svým dětem.) Proč to zdůrazňuji? Protože je jakýmsi obsahovým vyvrcholením a přitom je nám tato Lukášova verze Otčenáše poněkud cizí, zní jinak, než jsme zvyklí od evangelisty Matouše, a než se ji také modlíme.

U obou výše zmíněných evangelistů předchází předání této „modlitby modliteb“ prosba Kristových učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky!“ To rozhodně neznamená, že by se Kristovi učedníci nemodlili; (modlitba je každodenní samozřejmostí Židů, mají k ní ontologicky blíže, než my k našim, někdy uspěchaně odříkaným modlitbičkám…) Jejich prosba ukazuje na to, že Kristus vystupoval s přirozeností učitele, vůdce, rabího a byl jako takový přijímán; ale zejména, že učedníci vidí u Krista jiný způsob modlitby. Modlitby, která zasahuje celého člověka, která jej uvádí na jinou, jakoby vyšší rovinu setkání s Bohem, kde už nejde tolik o množství slov, jako o prožitek vztahu. Vidí Ježíše pohrouženého do modlitby, do rozhovoru s Otcem a touží také po takovém osobním, až intimním, setkání. „Pane, nauč nás modlit!“

Ježíš, jak jinak, neodmítne. Ale nezačne nějakou přednáškou a vysvětlováním. Hned první slovo je tou nejúčinnější školou modlitby. „Otče!“ „Abba“ (Toto oslovení Židé znali, ale neužívali jej pro Boha, na to bylo příliš familiérní, příliš osobní. Jméno Hospodinovo opisují, ale vyřknout na adresu Boží aramejské: „Tatínku“, to byla „silná káva“.)

A překvapení pokračuje. U Matouše ono přivlastňovací „Otče náš“ jakoby Boží oslovení zjemňuje, stává se společným, otevírá se pro všechny, ale zvolat pouhé „OTČE!“ to je tak osobní, naléhavé, silné… To doslova proráží nebesa. (A co teprve, jako poslední slovo na kříži!!!) A dále prosba: „posvěť se jméno Tvé“ – jméno Boží je pro Židy svaté, posvátné, ale zase, jaksi z přirozenosti samé. Prosit o to, aby bylo posvěceno, zatahuje člověka více do ohniska vztahu k Bohu, jeho chvály; činí ho aktivním činitelem na svatosti Boží.

Nemám v úmyslu rozebírat tuto modlitbu, bylo toho tolik napsáno a přesahuje možnost nedělního kázání. Snad jen připomenu prosbu o chléb – i ta má jiný slovosled, než u Matouše. Lukášova verze zní doslova: „Chléb na zítřek dávej nám denně!“ To není pouhá hra se slovíčky. Matoušův „každodenní chléb“ dává poklidnou jistotu zajištěné budoucnosti; prosba, aby chléb byl Božím darem dnes i zítra, ukrývá v sobě napětí, nutnost neustálé prosby, i důvěry v Boží péči.

Tato prosba Otčenáše je ilustrována příkladem o neodbytném příteli. Ten stojí přede dveřmi a vytrvale buší, protože naléhavě potřebuje; soused už spí za dveřmi a rozhodně se mu nechce vstát a nevítanému prosebníku vyhovět. Nakonec však přece vyhoví. Výklad tohoto Kristova podobenství je dvojí. První, který vyzvedá neodbytnost prosebníka; druhý, který zdůrazňuje sice neochotnou, ale přece pomoc žádajícímu.

Ten první výklad je starší, většina sv. Otců a asketických vykladačů Písma jej užívá jako důkaz nutnosti vytrvalé modlitby. (Jestliže budete v modlitbě vytrvalí, jestliže budete stejně neodbytní, Bůh vás jistě vyslyší.) Exegeticky jde však o výklad chybný. V Kristově podobenství není ani slovo o vytrvalosti modlitby, nýbrž o jistotě vyslyšení prosby Otcem. Hlavní osobou totiž není prosebník u zavřených dveří, ale přítel, jenž vyhovuje noční prosbě. (K snazšímu pochopení tohoto výkladu je třeba znát židovské zvyky a pravidla. Bylo totiž nemyslitelné, aby tehdejší Izraelita odepřel svému soukmenovci pohostinství, byť by to bylo za sebetěžších okolností.)

Kristus připojuje toto podobenství, aby vyzdvihl rozdíl mezi neochotnou štědrostí člověka, motivovaném společenskými a etickými normami, a Bohem – Otcem, který dává neomezen ničím, z čiré lásky ke svým dětem. Vždyť i my, lidé obyčejní a leckdy tvrdých srdcí, jsme vůči potřebám svých dětí velkorysí – čím spíše náš nebeský Otec! Myšlenkou tohoto evangelního příkladu je tedy toto: Když už vyslyší sousedskou prosbu člověk, který je rušen ve spánku a má jisté těžkosti s vyhověním, oč jistěji vyslyší každou naši prosbu a modlitbu všemohoucí a dobrotivý Bůh-Otec, jemuž nikdy naše prosby nemohou být na obtíž a jenž nás dokonce vybízí ke stálé modlitbě: „Proste a dostanete, hledejte a naleznete; tlučte a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře!“ Může být většího ujištění o vyslyšení našich proseb, modliteb? (To, že máme mnohdy pocit, že Bůh neslyší, je možná právě tím, že bušíme buď na špatné dveře; že nedůvěřujeme ve vyslyšení; že nehledáme Boha-Otce, ale sebe sama a Boha máme jako zástěrku své zbožnosti a pouhý automat na splněná přání.)

Poslední prosbou Lukášova Otčenáše je ono: „A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám.“ Opět – nechci si hrát se slovíčky, tím spíše, že nejsem biblista. Ale je rozdíl mezi „jako“ – příklad, (odpuštění „něco za něco“) a „neboť“ – důvod, příčina. Neboť znamená nutnost, latentní podmínku – stejně, jako ji opakovaně vyjádří Ježíš ve svých kázáních a jako ji vyžaduje církev pro udělení rozhřešení. Kristovo neboť však přesahuje katolickou morálku. Kristovo „Neboť“ je zárukou, že na kříži byla moc, i našeho!, hříchu zlomena, že jsme lidé naděje v budoucí spásu. Je však třeba i naší velkorysosti. (A to je velmi nesnadné). Umět se povznést nad podrazy a zranění způsobená druhými s pohledem na kříž, který je znamením, že jsme byli bezvýhradně přijati i s našimi hříchy – a „neboť“ je pak výrazem našeho ztotožnění se s Kristem, a v něm i se svými odpůrci a nepřáteli.

O hříchu, spravedlnosti, odpuštění je prvé čtení, kde Abrahám vyjednává s Bohem (mám skoro tendenci říci, když s ním licituje) o množství spravedlivých. Oslovuje jej s úctou a přece velmi směle. Abrahám s Bohem doslova smlouvá (smlouvání je naší mentalitě cizí, leč v orientálním prostředí běžné) a my vidíme, jak jej Bůh bere vážně. Abraham ovšem neprosí za sebe, prosí za všechny anonymní hříšníky, v městě plném zkaženosti, které si Boží hněv po právu zasloužilo. My ale rovněž v modlitbě Otčenáše neprosíme jenom za sebe. Prosíme za všechny a nesmí být nikdo, koho bychom ze své modlitby vyloučili!

Dnešní Kristova slova jsou silná a opravdu pravdivá. Kdo prosí, skutečně dostane! Nezapomeňme, že Ježíš si za svým příslibem stojí zárukou své ukřižované lásky: Každá naše modlitba je vyslyšená. Ale: pokud je naše modlitba opravdu modlitbou; pokud to, oč prosíme, se shoduje s Boží vůlí a s naším dobrem. My jsme příliš krátkozrací a příliš netrpěliví. Bůh je, narozdíl od nás, vševědoucí, zná všechny souvislosti, zná minulost, přítomnost i budoucnost. On není spoután časem, on jedná vždycky v pravý čas a ne, když my zrovna chceme a dá nám na míru přesně, co potřebujeme. Bůh vyslyší každou naši modlitbu! Vyslyší ji ovšem tak, jak je to v Jeho plánu a ne, jak si představujeme a přejeme my. Proč? Protože je naším Otcem a každé své dítě nesmírně miluje!

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru