11.11.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Bůh vidí do srdce člověka

Bůh vidí do srdce člověka

1 Král 17,10-16

Mk 12,38-44

32. neděle v mezidobí

Nejčastějším, a také stěžejním, slovem dnešních biblických čtení je vdova. Ano, vdova. V prvém čtení pohanka ze Sarepty, která, přestože ji hrozí bezprostřední smrt hlady, uvěří Hospodinu – židovskému Bohu, a rovněž slovu jeho proroka Eliáše. V žalmu jsme pak byli ujištěni o tom, že: „Hospodin podporuje sirotka a vdovu“, a evangelium nám představilo, navenek bezvýznamnou, anonymní chudou vdovu, která se bezvýhradným gestem lásky natrvalo zapsala jako příklad všem křesťanům, co jich za dvoutisíciletí mohlo číst či naslouchat Kristovu poučení: „Tato chudá vdova dala více než všichni ostatní. Dala všechno!“

Nicméně, nejprve se zkusme seznámit s reáliemi své doby. Orient před tisíci lety neznal žádné sociální zabezpečení a vdovy byly nejohroženější skupinou společnosti. Bez muže neměly žádný zdroj obživy, tu garantoval a zajišťoval pouze manžel. Byla-li nadto vdova bezdětná, pak její jedinou životní perspektivou bylo umírání v bídě a osamocení. Vdovy stály na okraji společnosti, pro kterou nebyly přínosem, leda břemenem.

A teď si je dosaďme do biblických úryvků. Nejprve vdova z prvého čtení. V zemi, pod nadvládou odpadlého krále Achaba, je hlad. Je to důsledek Hospodinova trestu, který na zemi přivolal prorok Eliáš. Už není co jíst a vdova, u níž Eliáš pobýval, sbírá něco klacíků, aby z posledního zbytečku mouky upekla poslední placky, které se synem sní – a pak už budou čekat na pomalou smrt hladem. A tu se v bráně objeví právě prorok Eliáš, a žádá o vodu a chléb. Žádost o vodu pro pocestného, který si nemůže sám načerpat vodu (nemá ani do čeho, a pak, dotek s okovem, nádobou používanou pohany by jej kulticky znečistil) není neobvyklá, ale kategorický požadavek chleba, když už není z čeho ho upéci, se zdá sobecký a bezcitný. A vdova se dovolává právě Hospodina, Boha Eliášova, že už opravdu nemá z čeho pro něho chléb upéci. „Upeču sobě a svému synu … najíme se a umřeme…“

Je až zarážející jistota, ba, snad až drzá suverenita, s níž se Eliáš dožaduje nejprve chleba pro sebe: „Buď bez starosti. Nejdřív upeč malou placku mně a pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu“, a s níž slibuje Hospodinovým jménem a slovem: „Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi.“ Avšak mnohem více pozornosti a obdivu zaslouží ona vdova. Bez jediné záruky uvěří ve slova cizího Boha (je v Sareptě, pohanském území, kde uctívají boha Baala) a skutečně nejprve z posledního nasytí cizince a jinověrce Eliáše. Odměnou za její velkorysost je potvrzení proroctví, neboť skutečně: „Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo.“

Toto svědectví Písma je strhujícím svědectvím o bezmezné důvěře v Hospodina, která potlačí i nejpřirozenější obavy o život ve jménu víry v Hospodinův příslib. Ta vdova je obdivuhodná – svou důvěrou, svou poslušností k prorokovu slovu.

A stejně tak, neméně obdivuhodná, je i vdova z evangelia. I ona jedná na základě víry v Hospodina a bezmezné důvěry v něho. Vždyť stejně velkorysé, jako dát poslední chléb Hospodinovu proroku, je rovněž dát poslední haléř do pokladnice Hospodinova chrámu.

Hodnota jejího jednání vynikne, když uvážíme, co předchází popisované scéně u chrámové pokladnice? Ježíšova nekompromisní slova, jimiž poučuje zástupy o přísném soudu, který postihne všechny ty, kteří dávají na odiv svoji nadřazenost; kteří svoji lidskou hodnotu zakládají na vnějších znameních; na bohatství, okázalosti, na svém postavení.

(Onen Kristův příklad, ono: chodí v dlouhých řízách, libují si v uctivých poklonách, derou se ve společnosti dopředu, nechají si poklonkovat a posluhovat, a se sobeckou bezcitností vykořisťují druhé, má svoji podobu i v dnešní společnosti: drahé auťáky, značkové oblečení, přední místa na rautech lepší společnosti; záliba v postech ve správních radách, v kdovíjak nabytých titulech a ve vyšším společenském postavení; v životě na vysoké noze mnohdy z nakradených peněz - což daňové a dotační podvody nejsou také krádeží? A nejde jen politiky, bezbřehá pýcha ohrožuje spásu i nejednoho duchovního, který namísto nezištné služby druhým, slouží sám sobě, případně jen těm, kteří mohou jeho službu náležitě ocenit, ať pochlebováním, či hůře, tučnými mešními stipendii apod.)

Rozdělení společnosti na bohaté a chudé, významné a bezvýznamné, mocné a bezmocné, tady bylo vždy. Ježíš však neřeší sociální otázky, jemu jde mu o etiku, o spásu duší. Po svém ostrém vystoupení proti pýše a nadutosti učitelů zákona (pozor, ne farizeů, ale učitelů zákona, tj. duchovním!) se posadí tak, aby viděl na chrámovou pokladnici. Z jejích výnosů se hradily nejen potřeby chrámu, ale i potřeby kněží, mnohdy vyšší, než jen náklady na živobytí. Přichází mnozí a dávají mnoho. Pak ale přichází chudičká vdova. Možná s pocitem studu vhazuje dva haléře, bezvýznamnou částku … bezvýznamnou? Vždyť ona chudera dala všechno, co měla. Své jediné jmění. Svou jedinou jistotu přežití. (Ne nadarmo je v originálu použito řecké slovo „bios“ – to není jen živobytí, to je život! To je všechno. Celá existence!)

Ježíš nemůže přehlédnout tento akt lásky k Bohu – a také, nemůže k němu mlčet. „Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc, než všichni ostatní. Oni dávali ze svého nadbytku, ona ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí!“

Ještě před chvílí Ježíš kritizoval okaté, přezíravé a pyšné jednání bohatých i s příslibem přísného soudu. A nyní pronáší slova velkého uznání, skládá božský hold bezvýznamné chudeře. Jak jinak vidí Boží Syn a jak jinak vidíme my! Připomínám slova z knihy Samuelovy: „Člověk soudí podle zdání očí, Bůh vidí do srdce člověka.“ A tady Bůh v osobě svého Syna chválí tu nejposlednější ze všech a odsuzuje ty, jež se derou dopředu. Jaké štěstí pro nás; pro všechny ony chudé vdovy; pro nemajetné a věřící; pro oddané a nezištně sloužící, že naším soudcem bude ten, který vidí nejenom do našich peněženek, šatníků a garáží, ale hlavně a především, do našich srdcí.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru