19.04.2024, kategorie: Příběhy

Bůh v mém životě

Bůh v mém životě

Je tomu již více než šedesát let, co jsem úspěšně prošel konkurzem a byl přijat do jistého pražského vědecko-výzkumného ústavu. Po několika letech praxe jsem se přihlásil do tak zvané vědecké přípravy, aspirantury (dnešní doktorandské studium), abych mohl  samostatně pracovat na svém výzkumném projektu.

Nějakou dobu se zdálo, že tomu nic nestojí v cestě, pak si mne ale znenadání zavolal "na kobereček" sám šéf. Tehdy zastával také funkci předsedy závodní organizace všemocné komunistické strany. "Posaďte se, soudruhu inženýre!"  To se ještě "soudruhovalo", já jsem samozřejmě v partaji nebyl. Posadil jsem se a předseda pokračoval: "Nebudu chodit kolem horké kaše. Dostal jsem informaci, že chodíte ministrovat!"  To poslední dodal s důrazem v hlase.

Na takovou otázku se přímo nabízelo ono známé "zatloukat, zatloukat, zatloukat!" ale řekl jsem si, že by to stejně nemělo smysl. Oni přece "věděli všechno". A měl jsem se za to snad stydět či se zbaběle vymlouvat? A tak jsem přiznal, že je to pravda, že skutečně ministruji od dětství. Dodal jsem ještě, že na tom nevidím nic špatného.

Šéf se s neskrývanou ironií  zeptal: "A to chcete být kandidátem věd?!"  V tu chvíli jako bych si vzpomněl na slova Kristova: "Vám bude dáno, co máte mluvit!"

Ani nevím, jak se stalo, že jsem v té chvíli odpověděl asi tím nejvhodnějším způsobem: "No, chtěl se jím stát, ale když to kvůli tomu nepůjde, tak se nedá nic dělat..."

A tu on řekl něco, co bych nikdy nečekal: "Ale ne, my zas takoví nejsme..."

A k mému velkému překvapení mi to doporučení k přijetí do aspirantury přece jenom dali!

Čtenář z Bílé Hory

Příspěvek, který nám poslal jeho autor, byl zveřejněn v Katolickém týdeníkůu

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru