10.09.2022, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Bůh před námi nezabouchne dveře

Bůh před námi nezabouchne dveře

Ex 32,7-14

1 Tim 1,12-17

Lk 15,1-10 (kratší verze)

24. neděle v mezidobí

Hostina Božího slova nám dnes nabízí velké a zásadní téma. Téma odpuštění, téma přijetí. Nenechme se mýlit, to jsou témata, která určují náš život. Jen těžko lze žít s vědomím, že jsem nepřijatý, nemilovaný, odmítnutý. Že nejsem přijímán ve své jedinečnosti (jakkoli se může jevit problematickou). A ještě hůře se žije pod krunýřem neodpuštěné viny, selhání či hříchu.

Prvé čtení líčí (samozřejmě, že obrazný, personifikovaný) Boží hněv nad odpadlým izraelským lidem – lidem jeho Smlouvy, a Mojžíš, lidský vůdce tohoto lidu, usmiřuje Boha. Prosí za odpuštění. Doslova je v textu řečeno, že „konejší Hospodina, svého Boha“. A Bůh se smiluje a nejedná, jak by si Izraelité po právu zasloužili: „A Hospodin se nad nimi slitoval a nedopustil neštěstí, kterým hrozil svému lidu.“ Jistě to nebyla pouze Mojžíšova přímluva a chlácholení Hospodina. Byla to především Boží láska k svému, pravda trucovitému a neposlušnému, přesto však milovanému lidu.

Ukázkou pravé synovské lítosti je Pavlovo vyznání v druhém čtení. Pavel, tento apoštol národů, s lítostí vyznává, že: „byl dříve rouhač, pronásledovatel a násilník“. Neskončí však jen u sebekritiky, ale vyzdvihuje to podstatné: „dostalo se mi milosrdenství! Milost našeho Pána se na mně projevila s vírou a láskou v Kristu Ježíši.“

A evangelium představuje nejkrásnější podobenství, známé jako podobenství „o marnotratném synu“ (lépe „O milosrdném Otci“). Jemu předchází dvě krátká podobenství, která hovoří o tomtéž – o radosti z nalezeného; o ztrátě, která dává poznat hodnotu ztraceného. Tato dvě podobenství, krčící se jako Popelky ve stínu Marnotratného syna, jsou jakoby úvodem, ouverturou k tomuto příběhu ztraceného syna a jeho návratu k milosrdnému Otci. Jsou neprávem opomíjena, a přece, i ony nám mají co říci. Sledují stejnou obsahovou linku: věcí ztracených a opět nalezených - a zejména, to je podstatné - společně prožívané radosti nad jejich návratem. Podobenství o ztracené ovci a ztracené minci. Jsou určená nám všem. Ježíš je však adresuje, jak víme z úvodu evangelního úryvku především farizeům. Těm, kteří se nad Ježíšem, tímto přítelem všech hříšníků, pohoršují. Oni jsou přece ti spravedliví, ti počestní. Společensky, duchovně a morálně převyšující onu hříšnou chátru, se kterou se ten nazaretský rabbi přátelí. Jsou tak podobni onomu staršímu bratru z následujícího podobenství. (On je přece také bez hříchu, on si své místo v domě svého otce odpracoval, ale ten zběhlík, ten zvrhlík, ten …) Právě všem bezchybným, spravedlivým a pyšným, jsou určena podobenství o ztracených a šťastně nalezených – protože milovaných a milujících. Všem zapouzdřeným ve své dokonalosti, v níž není místečko pro chybující. Všem zatvrzelým srdcím, bez paprsku milosrdenství.

Leč vraťme se k úvodním podobenstvím.

Nejprve o ztracené ovci. Muž, který měl stohlavé stádo ovcí, nebyl jistě žádným chudákem; stádo čítající sto ovcí to už byl velký majetek. A majitel (Bůh, Kristus) zdánlivě nelogicky nechá těch 99 hodných a spořádaně se pasoucích v pustině, a vydá se hledat tu jednu jedinou, svéhlavou, která se odloučila od stáda. Ví, že jí bez ochrany společného stáda a bezpečné ohrady, hrozí nebezpečí. A když ji najde, zkřehlou a vyčerpanou, nežene ji bičem zpátky, (jak by si v očích mnohých „spravedlivých“ zasloužili všichni ti nezodpovědní, svéhlaví, odpadlí a neposlušní), ale vezme ji na svá ramena, do své ochranné náruče a nese ji zpátky ke stádu. „A když se vrátí domů, svolá své přátele a sousedy a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.“

 Ve druhém podobenství jde o ztracenou minci. Ani tato žena, která spravuje svůj dům, nepatří mezi nejchudší. Mít 10 drachem, to už bylo nemalé jmění. A ona neváhá rozsvítit lucernu a obrátit dům vzhůru nohama, jen aby tu jednu, jedinou, ztracenou, našla. „A když ji najde, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne jim: Radujte se se mnou, protože jsem nalezla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.“

První i druhé podobenství má podobný, šťastný, konec. Co bylo ztraceno, je opět nalezeno. Ale nejen to. Nemělo by nám uniknout, že pokaždé se šťastný nálezce neraduje sám, ale zve si své spolupracovníky, své sousedy a přátele a společně s nimi se raduje.

Tato společnost sousedů a přátel, kteří se společně radují nad znovunalezením ztraceného, je Kristem přirovnána k nebeskému společenství andělů a svatých. „Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil!“

Kdo se obrátí, kdo udělá čelem vzad od života, který odvádí od společenství božího lidu a od milujícího Boha, je tím, nad nímž se celé nebe raduje! A ruku na srdce, takovými ztracenými ovečkami, tápajícími v temnotách a vzdálenými od Otcovského stáda, jsme, nebo jsme byli, my všichni. A přece, nikdy jsme se nemohli zaběhnout, zakutálet, utéci a spadnout tak daleko a hluboko, aby nás nenašel náš nebeský Otec. Protože – On nás hledá! On na nás čeká! On nás nikdy neodepsal!

Ovce, natož mince, nemají, nemohou mít to, co má člověk -rozum, cit a svobodnou vůli. Mohou se ztratit, ale nemohou říci to, co řekl onen ztracený syn: „Vstanu a půjdu k svému Otci!“ To je okamžik, který obrací děj. Obrací kroky syna nazpět, obrací jeho srdce směrem k Otci. Okamžik zlomu. Láska k otci, která vyvanula samozřejmostí jeho péče, je znovu objevena. Cesta zpět – domů (do nebeského království) je vždycky přímá. Ne snadná, ale schůdná. Cesta útěku je cestou vzdoru a ztrát; cesta návratu osvobozuje a obohacuje.

Každý z nás mohl prožít, nebo prožil, ten krásný a povznášející pocit, kdy jsme překonali – tu ostych, tu svoji ješitnost a pýchu; zkrátka když jsme si uvědomili, že kráčíme po nesprávných cestách. Kdy jsme si přiznali svůj hřích i hloubku svého pochybení. Kdy v nás vytryskl očistný pramen lítosti. A kdy jsme vstali, odvrátili se od svých falešných cílů, a navrátili se zpět, do otcovského domu. Kdy jsme se kupř. dokázali omluvit těm, jimž jsme ublížili. Kdy jsme uznali svoje chyby. Snad jste zažili tu radost návratu, to pohlazení nebeského Otce a teplo Jeho náruče. Tu sílu a radost z Jeho odpuštění.

Máme nádhernou jistotu, že Bůh nad námi nikdy nemávne rukou a neřekne si, „tak ať si jde“. Že před námi nezabouchne dveře. Že Jeho Otcovská náruč je pro nás, pro každého z nás, vždy otevřena.

Jiří Vojtěch Černý

 
 
Nahoru