08.08.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Bůh nás nenechá na pospas rezignaci

Bůh nás nenechá na pospas rezignaci

1 Král 19,4-8

Jan 6,41-51

19. neděle v mezidobí

Už třetí neděli po sobě sledujeme v evangeliu Ježíšovu snahu přivést své posluchače k pochopení, a zejména, k přijetí, oné neslýchané skutečnosti, totiž, že: On sám a jedině On, je pravým a skutečným chlebem života - chlebem, který dává život - a to nejen ten tělesný, ale především duchovní.

Zatímco v předchozích nedělích byla předobrazem Eucharistie, tohoto „chleba života“, pokrmu daného samým nebem v postavě Ježíše Krista, mana na poušti, dnes nám prvé čtení z 1. Knihy Královské ukazuje, jakou sílu a moc dává nebeský pokrm. Použiji-li divadelního slovníku, pak v prvém čtení je hlavní postavou mocný prorok Eliáš, který prožívá vnitřní drama. Drama beznaděje, vyčerpání, rezignace. Uprostřed Izraele zůstal sám, jako jediný Boží svědek, a proradná královna Jezábel, mu spolu s celým dvorem, usiluje o život. Je štvancem, vyprahlým a možno říci i vyhaslým Hospodinovým služebníkem, který si přese všechny vnější úspěchy a svědectví, připadá sám, zapomenutý, bez naděje a chuti k životu. Ostatně jeho slova svědčí o jeho vnitřní rezignaci: „Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší, než moji otcové.“ Ano, Hospodine. Už je toho dost. Už nemám ani chuť, ani sílu, dál žít a bojovat ve tvém jménu. Zůstal jsem sám, nechci být psancem, nechci být tím kdo do prachu pouště a sám proti všem, ohlašuje Tvé jméno. Nikdo nestojí ani o mne, ani o Tebe. Jsem sám a bez pomoci.

Mnoho Božích mužů, svědků a proroků, zakusilo tento stav vyprahlosti, vyčerpání všech sil a mlčení Hospodina. Eliáš je už příliš stár a krom prázdné duše a prázdného žaludku, je vyprázdněné i jeho srdce. Nemá se ke komu obracet, o koho opřít, od čeho odrazit k dalšímu životu. „Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život …“ Tato Eliášova slova jsou pochopitelná, ale Hospodin stojí při svých služebnících, „nedopustí smrt svých věrných“, jak praví žalm. Eliáš uléhá k spánku, nejspíš s přáním, aby se už neprobudil, a Hospodin začíná jednat. Jako mana na poušti, jež dávala sílu a odhodlání Izraelitům v jejich putování pouští, tak dává Eliášovi chléb a vodu. Povzbuzen andělem, Eliáš přijímá tento dar z nebes a opět usíná. Je třeba načerpat mnoho sil. Po nějakém čase osvěžujícího spánku je zde další nebeský pokrm a výzva anděla: „Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá!“ Eliáš se probere, nají a pak skutečně vstane a vyráží přes poušť, stovky kilometrů až k Boží hoře Chorebu (Sinaji). „Jde v síle tohoto pokrmu čtyřicet dní a nocí!“ V síle pokrmu – Boží chléb je zdrojem tělesných i duševních sil, je pokrmem silných, dává novou chuť do života, naději i víru. Posiluje znavené údy i vůli nespouštět z očí Boží vůli… Čtyřicet dnů i nocí - číslo 40, tak významné v dějinách judaismu. Číslo proměny. Číslo cesty – a ta vede k setkání s Bohem a k novému začátku. O tom zase jindy, teď je třeba si uvědomit onu souvislost mezi chlebem shůry od Boha a chlebem shůry od Božího Syna.

A ještě jednu souvislost, ne příliš chvályhodnou, je možné připomenout: vzpomeňme, co dělali Izraelité na poušti: reptali. Hudrali na Mojžíše i na Hospodina. A co dělají Kristovi současníci? Rovněž reptají!

Hospodinovou odpovědí na jejich neustálé reptání a nevděčnost je čtyřicetiletá škola putování pouští; Kristovou odpovědí je nabídka chleba věčného života. „Přestaňte mezi sebou reptat. Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mne poslal; a já ho vzkřísím poslední den!“

- Starozákonní odměnou za poslušnost a víru v Hospodina na poušti je vstup do Země zaslíbené a život v ní. - Novozákonní odměnou za víru v Ježíšova slova je vstup do Božího království a život věčný.

Zatímco Boha nikdo z živých nespatřil, současníci Ježíšovi, patříce na jeho tvář, vidí obraz samého Boha – „kdo viděl mne, viděl Otce“. Ti, kdo jedli manu na poušti, jedli Boží pokrm určený k životu; ti, kdo jí Kristovo tělo, tento chléb živý, mají účast na Kristově oběti. Izraelité na poušti obětovali Hospodinu krev a maso býků a beranů. Křesťané obětují Ježíši sebe sama (obrazně), svoji víru, naději a lásku. A díky účasti na Kristově těle obětovaném za nás všechny, mají účast na životě věčném.

Jsme poutníci na cestě svého života. I když mnohdy budeme, podobně jako Eliáš, také ztrácet síly, chuť jít dál a angažovat se pro druhé a pro Boha; Bůh nás nenechá na pospas rezignaci. Dá nám skrze Tělo a Krev svého Syna, skrze Eucharistii, novou sílu, důvěru, naději a i my můžeme dojít ke svému cíli – do Božího království, před tvář nebeského Otce.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru