Bůh, který vidí do srdce člověka

1 Sam 16,1-13

Ef 5,8-14

Jan 9,1-41 zkrácená verze

4. neděle postní

Pokud si ještě vzpomínáte, ústředním tématem minulé neděle byla, pro život tak nezbytná materie, jakou je VODA a její nedostatek v podobě žízně. Byli jsme spolu s Izraelity na poušti nuceni přiznat si, že i my jsme žízniví, a že vodu, netoliko studniční, ke svému životu nezbytně potřebujeme. Poselství minulé neděle vrcholilo ve sdělení Kristově: „Já jsem pramen vody živé!“  I tuto neděli se nám dostalo sebezjevení Kristova ve slovech: „Já jsem světlo světa“, jako reakce na lidskou slepotu.

Nicméně, začněme prvým čtením, je krásné a poučné a bylo by škoda jej přejít bez povšimnutí.

Prorok (prorok je v hebrejské literatuře nazýván „nábí“= vidoucí) Samuel se na Hospodinův pokyn vydává do Betléma, aby tam pomazal na židovského krále toho, na koho Hospodin ukáže. Dojde k Jesseovi (Jíšajovi) a ten mu ukáže nejstaršího syna – dokonalého, urostlého, ale ouha, ten tím Hospodinovým vyvoleným není. Odůvodnění (což stojí za zapamatování): „člověk soudí podle zdání, Bůh však vidí do srdce“. Poté následuje „přehlídka“ dalších Jesseových synů – jeden vzhlednější než druhý, na první pohled jistě vhodní kandidáti, ale: „mezi nimi Hospodin nevyvolil nikoho.“

Obdivuhodná je Samuelova vnímavost a poslušnost k Hospodinově hlasu, nenechá se odradit a ptá se: „jsou to již všichni tvoji synové?“ Z odpovědi otce Jessea vyplývá, že posledního, sedmého (7=číslo Boží, číslo plnosti) nepovažuje za vhodného kandidáta: „Ještě jeden, nejmladší, ten pase stáda.“ Samuel si je vědom svého poslání a své odpovědnosti: „Nesedneme k jídlu, dokud sem nepřijde.“ Před Samuelem stojí plavovlasý mladíček, z lidského pohledu ten nejméně vhodný kandidát. A Bůh, který vidí do srdce člověka; Bůh, který vidí nejen to, kým a jací jsme, ale i to čím a jací můžeme a máme být, pobídne Samuela: „Nuže, to je on, pomaž ho!“

V tomto sz. úryvku nacházíme významné poučení: totiž, že Boží optika je zcela jiná než naše lidská, která vidí jen na povrch věcí, jevů a skutků, ale Bůh, ten vidí to, co je podstatné, důležité. (Vidí do srdce člověka.) V podobném duchu sv. Pavel v listu Efesanům v druhém čtení vybízí novokřtěnce: „Žijte jako děti světla! Ovoce tohoto světla záleží ve všestranné dobrotě, spravedlnosti a v životě podle pravdy. Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v neplodných skutcích tmy.“

Evangelium pak už zcela zřetelně proti sobě staví světlo (Boží skutky, spásu, milosrdenství) a tmu (skutky tmy, nedokonalost a hřích).

Začíná představením „slepého od narození“. Ježíš mu nejenom vrátí zrak, ale co víc, učiní z něho svého apoštola; krom světla očí, mu dá i vnitřní světlo poznání. „Kdo je ten, kdo tě uzdravil?“ Sousedům odpoví „ten člověk“, farizeům „ten prorok poslaný od Boha“ a nakonec před Kristem vyzná „Syn člověka a Pán“.

Ačkoli „od narození slepý“, vidí mnohem více než ti kolem, kteří jsou zdraví a vidoucí. Jenomže, oni „vidí, co chtějí vidět“ a před tím, co se jim nehodí do jejich obrazu Boha, zavírají oči. Vědomě se stávají slepými, což je skutečný hřích (na rozdíl od vrozené slepoty, která nemá s morálkou nic společného). Farizeové si vědomě volí slepotu, která spočívá v jejich jednostranném a povrchním viděním Boha a jeho přikázání. Tak kupř. sz. příkaz, že Bohu nesmí být obětováno nic nedokonalého, vztahují i na člověka a vyřazují z Božího a lidského společenství i postižené a nemocné lidi. A nejen to: pasují se role soudců a prohlašují slepotu za důsledek hříchu!!! To je samozřejmě nesmysl; oni sami jsou hříšníky, protože si vytvořili svoji „farizejskou teologii“ ve které jsou pouze oni sami dokonalí a bezhříšní, zatímco všichni ostatní jsou hříšní a nedokonalí. Ten jejich, farizejský bůh, je nemilosrdný, nespravedlivý a nelítostný – doslova pravý opak skutečného Boha. Toho Boha, který vidí do srdce člověka, který se k němu sklání a pozvedá ho. Který je Otcem Božího Syna, toho, který dává světlo slepým, odpouští hříchy a navrací zdraví. Který je světlem světa.

Jiří Vojtěch Černý