19.02.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Buďme upřímní, čestní a spravedliví

Buďme upřímní, čestní a spravedliví

Iz 58,1-9

Pátek po Popeleční středě

Začala nám právě postní doba, a mnozí věřící, (konečně, tak to má i být), se ji snaží prožít jako duchovní přípravu na Velikonoce, jako dobu pokání a půstu. A tak se, pokud své úsilí berou vážně, nevyhnou otázce, „co je to vlastně půst?“, a „jak jej prožívat?“; případně ještě: jak si jej zorganizovat. Na toto téma existuje myslím dostatek pojednání i návodů, nejen z duchovní literatury, ale i z praxe dnešní církve, a vůbec, o postu toho bylo napsáno a řečeno hodně. Dnes ale pro odpověď nemusíme chodit daleko, postačí nám, jestli jsme pozorně naslouchali slovům proroka Izaiáše v prvém čtení… Zařaďme si je do historických souvislostí. Izraelité zažívají první roky po návratu z babylónského zajetí; vrátili se plní nadšení, ale nachází vypleněnou zemi, zničený chrám, plno obtíží s nimiž nepočítali a jejich entusiasmus začíná vyprchávat a síly se vytrácí… Co je snazší a zdánlivě logičtější, než se pevně přimknout k tomu, co je drželo celá desetiletí duchovně nad vodou, co jim dodávalo sil? Totiž k Zákonu, k jeho předpisům a přikázáním. Jenomže, oni si z nich, namísto norem a pravidel, která je vedou k životu, nadělali modly, zabsolutizovali jej - takže výsledkem je důkladný a důsledný postní dril, ale bez obsahu, bez srdce. Izaiáš cítí, jak se zákona vytrácí jeho životodárný obsah a proto, jakoby ústy Hospodina poučuje, burcuje a vyzývá k pravému postu. A začíná tím, co je snazší k pochopení – ne dalším upřesňovaní a cizelování postních příkazů, ale poukázáním na to, co půst není. Pomáhá si přitom příklady špatně chápaného postního jednání: demonstrativně se postit, teatrálně si sypat popel na hlavu, ukazovat se na veřejnosti v žínici a kecnout si doprostřed popele. A třeba se ještě pro zvýšení efektu trestat důtkami, ale přitom - a to je důležité! - zůstat tím starým člověkem, s tvrdým a pyšným srdcem. Předvádět pouhé postní cvičení, které se dotkne těla, ale uvnitř, v srdci, nic nezmění. Namísto proměny a obrácení jen vnější kosmetická úprava. A co na to Hospodinův prorok: „Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu?“

A potom přidává příklady z roviny mezilidských vztahů. I tady se dá hrát postní divadlo a přitom se chovat jako bezcitný sobec. Postním a kajícím jednáním není kupř. být vzteklý, nevrlý a netolerantní ke svým nejbližším v rodině; stejně jako být nespravedlivý ke svým spolupracovníkům, k nadřízeným i podřízeným. Hádat se, soptit záští, závidět, pomlouvat, nadávat, používat násilí. Nebo jinak: horlivě shánět kšefty, koukat kde koho odrat a kde co vytřískat; to také není slučitelné s postním jednáním. Hospodin opět ústy proroka říká: „Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje?“

A poučení pokračuje, tentokrát pozitivně, příklady toho, co půst je. Postní jednání znamená být nanejvýš spravedlivý, pomáhat druhým v jejich těžkostech, přijímat je takové jací jsou a nechtít s nimi manipulovat. Nikoho neutiskovat a nikým nepohrdat. Sytit hladové a oblékat nahé. Být druhým ve všem bratrem…

To je podle Hospodina to pravé postní, kající a pokorné jednání. A jeho správnost je jakoby podtržena příslibem: „Tehdy vyrazí tvé světlo jako zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat a Hospodin ti odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: Zde jsem.“

Tenhle příslib plně vyváží náročné Boží požadavky. Budeme-li upřímní, čestní a spravedliví, budou-li naše vnitřní postoje a myšlenky odpovídat našim skutkům, pak můžeme počítat s Boží pomocí ve všech situacích a okamžicích našeho života. Bůh se stane naším společníkem a ochráncem. A to není zrovna málo.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru