16.07.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Buďme těmi blahoslavenými, kteří se pokusí změnit bonitu svých srdcí

Buďme těmi blahoslavenými, kteří se pokusí změnit bonitu svých srdcí

Iz 55,10-11

Mt 13,1-23

15. neděle v mezidobí

Síla Božího slova v dnešním sz. čtení, je srovnávána se životodárnou energií, kterou dává voda zkrápějící shůry vyschlou zem. Bez závlahy, kterou přináší déšť a sníh, by nevzešla setba, nebyla by úroda, v posledku, nebylo by ani života. Izaiáš, (přesněji autor žijící v babylonském zajetí), si tak vysoce považuje Božího slova, že je srovnává s těmito základními životními komponenty – co víc, klade je na stejnou úroveň. Boží slovo je tedy k životu stejně nezbytně nutné, jako závlaha, působící růst a zrání plodin, potřebných k životu. Stejně jako déšť, i Boží slovo zkrápí všechno stvoření a stává se prostředkem, slovem života. V uctívání Boha a v důvěře v jeho konání, se, jakoby obohacené o lidský úkon víry a plněním Boží vůle ze strany slabého člověka, vrací, obrazně řečeno, zpět. V konkrétní dějinné situaci prvého čtení zpět z babylónského vyhnanství do země zaslíbené; v naší osobní situaci zpět do naší země zaslíbené, tj. do otcovské náruče v nebeském království. Boží slovo, slovo života a pro život, je k životu stejně nezbytné, jako chléb a voda.

Téma životodárného semene se posléze opakuje v žalmu, stejně jako v evangeliu. V Ježíšových ústech je však velmi názorným příkladem naší – lidské spolupráce s Božím slovem. I ono, podobně jako déšť a sníh, bez naší zásluhy, stále, jakoby marnotratně, dopadá na tuto zem. Ale podobně, jako bylo třeba v případě Izraelitů v Babylóně zmobilizovat síly k návratu a pak, s vědomím odkázanosti na Boží pomoc shůry, vykročit přes poušť k návratu domů; tak je třeba, i v případě novozákonního rozsévače - přesněji Ježíše Krista - připravit půdu své víry, své duše a srdce, pro setbu Božího slova, aby i ono přineslo tolik potřebný a očekávaný užitek. Rozdíl je však v půdě, ve vnějších podmínkách, i v konečném výnosu. O tom je konečně celé dnešní evangelní poselství.

Ježíš jej pronáší k posluchačům, shromážděném na břehu Genezaretského jezera, v úrodné Galileji, kde bylo všem okolo snadno srozumitelným. Ač byli mezi posluchači rybáři a pastevci, byli zde i rolníci, kteří v potu tváře zasévali semena a s úzkostí a bázní očekávali, zdali se urodí dostatek obilí, tak nezbytného pro život. Ti věru nepotřebovali vysvětlení tohoto příkladu, ale, stejně jako ostatní posluchači kolem, potřebovali ujištění o Boží štědrosti. Vždyť Ježíš, ztělesněné Boží slovo, se zde přirovnává k rozsévači, který tak velkoryse, zdánlivě až nemoudře a nesmyslně, rozsévá. Potíž nespočívá v nedostatku semene, ve skouposti rozsévače, v kvalitě semene – vždyť Boží slovo se nevyčerpá, štědře dopadá na tuto zem – potíž je v tom kam dopadá, do jakých duší, protože my všichni jsme, obrazně řečeno, onou půdou, oním, tak rozmanitým, podložím.

Prvním příkladem je semeno spadlé na okraj cesty – dříve, než může vzklíčit a zapustit kořeny do udupané hlíny, přilétnou ptáci a sezobají je. V podobenství k tomuto semeni na kraji cesty lze přiřadit ty, kteří slova o víře a evangeliu poslouchají jen na půl ucha, nebo nechtějí slyšet vůbec. Půda jejich duší je zdupaná, semena nemohou vyklíčit, ptáci je sezobou. Nenechme se mýlit, takových je mnoho. Lidí lhostejných, netečných; lidí tvrdého srdce a okoralého svědomí.

Oč nadějnější se nám mohou zdát ti, které Ježíš přirovnává ke kamenité, skalní půdě. Vyhřáté podloží, bohatá prsť – jenomže tak mělká. Stejně mělká, jako srdce těch, ke kterým je přirovnávána. Navenek snadno pro víru, pro evangelium zahoří. Plní aktivity a nadšení se zapálí pro křesťanský život. Ovšem jen do té doby, dokud nenarazí na své osobní limity, na svou pohodlnost, nestálost, netrpělivost. Dokud společenství jejich farnosti odpovídá jejich zidealizovanému obrazu a kněz vyhovuje jejich duchovním požadavkům. Co však, když se společenství (a třeba i jejich vinou) rozpadne a kněz je přeložen? Pak jim připadá každé jiné společenství málo zbožné, nebo málo otevřené a velmi úzkoprsé a zkostnatělé atd. A nový kněz? Ten je úplně jiný a dělá všechno jinak, a tudíž špatně. Výsledek je vždycky stejný. Ochladnutí, zpovrchnění ve víře, až úplné vychladnutí. Semeno rychle vzklíčilo a rychle zvadlo, nestačíce dostatečně zakořenit. Základy víry byly příliš mělké.

Stejně i ty, které Ježíš přirovnává k semeni zapadlému do trní, najdeme kolem nás. Lidé zavalení starostmi všedního dne, zaměření jen na sebe a na svůj prospěch, podnikání, rodinu. Všechno je důležitější, než slova radostné zvěsti; všechno má přednost před vírou a na kostel, na nedělní mši sv., se už nenajde čas. Je přece tolik důležitějších věcí… Slovo Boží sice slyší, ale v životě se podle něho neřídí. A nakonec je jejich aktivity, stejně jako ono trní, zcela pohltí.

Tyto tři kategorie lidí, jak je Kristus v podobenství zobrazuje, se jen těžko změní. Ale nic není nemožné. Konečně, i udupané cesty lze rozorat; kámen rozdrtit; trní vysekat.

A co ti, kteří jsou dobrou půdou Boží zvěsti? Vždyť ani ti nejsou stejní, i oni přinášejí různý užitek. Zkusme si, zcela věcně, položit otázku, jakou půdou jsme asi my? Tvrdou, skalnatou, zaplevelenou? Nebo dobrou a kyprou? A jaký přinášíme užitek? Málokdo bude tak sebejistý, aby tvrdil, že stonásobný. Ale i zde je pomoc. Úrodnost půdy lze přece podpořit - zkypřit, dodávat životadárnou vláhu a nezbytné živiny. A to je, v přeneseném slova smyslu, možné i v duchovním životě. Odpovězme si tedy každý sám za sebe, jaký je užitek z nás? Kolika asi násobný? A co můžeme pro lepší úrodu, pro svou víru a křesťanský život udělat? Myslím, že i Ježíš chtěl, aby si jeho posluchači podobnou otázku, hezky na tělo, položili. Proč by jinak mluvil o blahoslavených, kteří vidí a slyší; kteří mají otevřené srdce a tím i Boží království na dosah. A protože mají, bude jim ještě přidáno. Jinak to bude s těmi, kdo mají otupělé srdce, osleplé oči a zacpané uši. Těm, protože nechtějí vidět, slyšet a milovat, bude vzato i to málo, co mají. Ještě však není pozdě! Buďme těmi blahoslavenými, kteří se pokusí změnit bonitu svých srdcí, hloubku své víry, naděje a lásky.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru