01.11.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Buďme svatí

Buďme svatí

Zj 7,22-4.9-14

1 Jan 3,1-3

Mt 5,1-12

SLAVNOST VŠECH SVATÝCH

Slavnost všech svatých – to zní vskutku vznešeně – ale, co si pod tímto vznešeným názvem dnešní slavnosti máme vlastně představit? Nejprve nejspíš pozvedneme svoje představy k nebi – a bude to správná představa. Vždyť všichni ti, které církev za svaté prohlásila, jsou zapsáni v knize života a nejen v knihách svatých (a v posledních stoletích i v knihách papežského stolce), ale podle proroka Izaiáše obrazně i v knize v Božích rukou, s pečetidlem živého Boha, (jak jsme pro změnu slyšeli v prvém čtení). Ano, ty, které nazýváme svatými, najdeme v nebi, v místě přebývání před Božím trůnem. Ale je třeba naši představu svatých rozšířit, nejsou to jen ti, které najdeme v církevních kalendářích – jsou jich tam pravda stovky, ba tisíce, ale to je jen zlomek těch, které nazýváme svatými. Řady svatých rozšiřuje obraz ze Zjevení sv. Jana – ten mluví o „velkém zástupu, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů a jazyků“. (Číslo, které evangelista Jan použil, oněch sto čtyřiačtyřicet tisíc je zajímavé číslo pro biblisty, ale není vyjádřením konkrétního počtu. Jen pro vysvětlení, toto číslo je symbolem: tisíc je číslem plnosti, dále, jde o všechny kmeny – zde míněno 12 izraelských kmenů a pro každý kmen se předpokládá 12 000 označených, takže násobkem vzniká oněch 144 tisíc, které vyjadřuje plnost Božího lidu a současně jeho nepřehlédnutelnou velikost.)

„Veliký, nepřehlédnutelný zástup“, to je označení těch, kteří jsou oděni v bílý šat, který vybílili v krvi Beránkově – to je symbol křtu a ony palmy v rukou jsou znamením vítězství. Neznamenají však jen mučednictví (i když to má Jan především na mysli), ale jakékoli vítězství nad zlem, nad pokušením, nad hříchem. Janovu apokalypsu nelze vykládat doslova, je zaznamenaným mystickým viděním, plným symbolů a obrazů, kterým dnes už stěží rozumíme. Pro slavnost svatých však můžeme použít jeho vizi jako potvrzení toho, že nebe je plné svatých a že křest a vydané svědectví víře, netoliko krví, ale svým životem, je tím, co činí duše oslavenými, nebo lépe, svatými.

Sv. Jan k nám promlouval i v druhém čtení. A i zde je patrné vyvolení křtem – vždyť je to křest, který je nejen Boží pečetí, ale které nás uschopňuje stát se Božími dětmi. Ano, už teď jsme Boží děti, děti Otce, vyvolení ke spáse a tím ke svatosti. Ale „čím opravdu jednou budeme, to ještě není zřejmé“. Teprve budeme-li moci patřit na Boží tvář – a to nelze jinak a jinde, než v nebi, pak vynikne naše podoba s ním – budeme oslaveni, budeme svatí!

Do třetice nám pojem svatosti přibližuje evangelium. Pro dnešní slavnost Všech svatých si zkusme dosadit za ono slůvko „blahoslavení“ (někde překládáno jako blažení, šťastní) slovo „svatí“. A hned zde máme recept na svatost. Žádné naše svatouškování, žádné svaté řečičky a zbožné fráze. Žádní falešní svatí. Ale: svatí, kteří jsou chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království – chudí zde znamená vyprázdnění od sebe samých, jinak také řečeno „pokorní“, pravdiví k sobě i k druhým; svatí plačící – ne bolestínsky nad sebou, ale nad nepravostmi svými i druhých; svatí tišší – nevytrubující své zásluhy a nehanící „ty druhé“; svatí ti, kteří lační a žízní po spravedlnosti – mající obecné, Boží (nikoli jen své) právo a spravedlnost na tak čelném místě pro svůj život, jako je pokrm a nápoj pro tělo; svatí milosrdní – všichni ti milého, otevřeného, přejícího srdce a dále srdce čistého – nezaneřáděného sobectvím, pýchou, přetvářkou a hříchem. Svatí tvůrci pokoje – a lze vůbec žít bez pokoje – tedy v chaosu, v napětí, nesvárech a hádkách, o násilí ani nemluvě? Právě oni budou nazváni Božími syny, Božími dětmi; a dále, svatí, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost – pronásledování pro spravedlnost, pravdu, to je skutečné mučednictví, vždyť proti pravdě se neúprosně sjednocuje šik většiny a její obhajoba je tou nejspolehlivější cestou na kříž, ať už má v našem životě jakoukoli podobu. Výčet blahoslavených – svatých uzavírají všichni ti bezejmenní, vysmívaní, tupení a ponižovaní, ti, jimž bezpráví ubohých slabochů připisuje kdejakou špatnost – a oni se přesto nebrání, naopak, radují se, protože opravdovou radost může přinést jen čisté svědomí – ano, všichni ti, kteří žijí podle Božích přikázání a řídí se svým svědomím – ti všichni jsou svatí a už zde, přese všechna protivenství, mohou zažívat hlubokou radost a pokoj a co víc, ti mají v nebi velikou odměnu. Tento úryvek Mt evangelia, nazývaný Horskou řečí – je klíč k tajemství opravdové svatosti, to je pravý itinerář na cestě k nebi.

Nejspíš žádný z takovýchto blahoslavených nebude za svého života pokládán za svatého – a přece – jsou svatí. A ne až jednou v nebi – už zde! Svatost totiž není výlučná záležitost těch, co už jsou v nebi – svatost to je možná cesta života už zde na zemi. Cesta nikterak snadná a lehká, a přeci krásná – protože jenom ona je sto naplnit náš život.

Ježíš na mnoha místech v evangeliu, této radostné zvěsti, vybízí ke svatosti. A vybízí k ní i dnešní slavnost – všichni svatí – to je přeci celá církev!, ona zahrnuje nejen všechny ty oslavené – svaté v nebi, ale i všechny ty putující po cestách tohoto světa, kteří se neřídí jen lacinými billboardy a reklamami, nabízejícími kdejakou povrchní radost a bezstarostnou bezohlednost, ale směrovkami svého svědomí, které nás, pravda, často vede cestami trpkého neúspěchu, zneuznání a nepochopení. Není třeba propadat skepsi – vždyť bolest nelásky a nepřijetí, je tím nejčastějším atributem svatosti. Se zarážející pravidelností ji najdeme v životě všech světců. Ona totiž ta pravá, nefalšovaná, nevyumělkovaná, svatost bolí. A někdy si žádá vysokou daň. Ale, copak za nás, za všechny nezaplatil největší cenu Ježíš na kříži? A kříž je průsečíkem všech našich cest, mnohdy i křivolakých, vždyť, (jak říkával sv. Jan Maria Vianey): „svatými se nerodíme, ale stáváme svým životem“. Ve středu kříže je Kristovo milosrdné, chápající, odpouštějící srdce, které nám otevírá bránu do Božího království. Pokud si budeme chtít vyrobit okatou svatozář už tady na zemi, je velmi pravděpodobné, že nám pod Kristovým křížem pohasne. Pokud budeme žít jako skuteční křesťané, pak můžeme věřit, že se nám ta naše osobní svatozář rozzáří pod očišťujícím a milujícím pohledem našeho Pána. Toho, který i na naši adresu říká: „Buďte svatí, jako i JÁ jsem svatý!“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru