Buďme šťastní
Am 6,1-7
1 Tim 4,1-5; 6,11-16.
Lk 16,19-31
26. neděle v mezidobí
Známé podobenství o „boháči a Lazarovi“ hovoří na první poslech o bohatství a jeho nadužívání a zneužívání, a o jeho opaku, chudobě, která, přes všechnu bídu a hladový žaludek, může být pravým bohatstvím. Podobenství snadno svádí k povrchnímu (a Kristem jistě nezamýšlenému) závěru – že bohatí si užívají už tady na zemi a protože „první budou poslední“, v nebi se všechno automaticky obrátí, a my se můžeme těšit, že si tam svoji chudobu a strádání vynahradíme. Tohle ale jistě Kristus neměl na mysli. Ježíš neodsuzuje bohatství, (vždyť v Písmu a mentalitě Židů je projevem Božího požehnání), ale naléhavě varuje před zbohatlictvím, sobeckým užíváním si pozemských dober pro tělo a smysly, a přehlížení všech těch, kteří na rozdíl od bezcitných zbohatlíků, ač mají třeba prázdný žaludek, mají však bohatou duši duchovním bohatstvím – tedy právě tím bohatstvím, které otevírá nebe, zatímco rozmařilost a tvrdé srdce jej zavírají.
Poučnou sondou do smýšlení a života oněch bohatých je hned prvé čtení z proroka Amosa. Ten vystupuje v 8. stol. př.Kr. v severním Izraeli, a jeho slova jsou nevítaným ostnem do svědomí tehdejších vládců - kteří se ho také proto snaží všemožně umlčet. Amosův popis bezbožných povalečů je až provokativně vybarvený: zpupně a bezstarostně si žijí, povalují si na přepychových lůžkách a hoví si na křeslech; pojídají nejlepší pokrmy, popíjí nejdražší víno a z dlouhé chvíle si vymýšlí kdejaké kratochvíle. Obklopení vším myslitelným bohatstvím, nemyslí na to, co je nejvíce zapotřebí – na prospěch a duchovní bohatství svého národa. Proto nevidí, a ani nechtějí vidět zkázu, do které se řítí oni, i Josefův lid. Nenadarmo začíná Amos svá slova na jejich adresu oním hrozivým „běda!“
Bohatství zmiňuje i apoštol Pavel v listu určeném jeho nástupci, biskupovi Timotejovi – v něm, vedle mnoha dobře míněných napomenutích ohledně pastorace a morálního života, je i řeč o bohatství: „zbožnost je pramenem zisku, pro toho, kdo je vším spokojen; nic jsme si přece na svět nepřinesli, a nic si z něho také nemůžeme odnést.“ (1 Tim 6,5-7) A také: „Ti, kdo chtějí hromadit bohatství, upadají do pokušení a zamotávají se do všech možných nesmyslných a škodlivých žádostí, které vrhají lidi do zkázy a záhuby. Neboť kořen všeho zla, je láska k penězům; a mnoho těch, co se po nich pachtili, zabloudili od víry a připravili si mnoho bolestí.“ (1 Tim 6,9-10)
Rovněž Kristovo evangelní poselství je velmi naléhavé. Jen pro připomínku – v posledních nedělích jsme slyšeli, že bohatství je na překážku ve službě Bohu a bližním, dnes spatřuje v bohatství překážku na cestě do nebe.
Ježíš ji vynikající rétor i pedagog. Používá zvlášť vyhraněné příměry. Na jedné straně bohatý člověk (pro Ježíše ovšem tak bezvýznamný, že pro něj nemá ani jméno), na straně chudák Lazar, umírající na boháčově prahu hladem. To je velmi emotivní a také dramatický příměr. Boháč, nacpaný k prasknutí u prohýbajícího se stolu, a polomrtvý hladový žebrák, jemuž potulní psi lízají vředy. Žádný uhlazený příběh, který by nedráždil uši posluchačů. Tím spíše, že za touto kulisou se teprve skrývá jádro poučení: bohatý zemře, zemře i žebrák, ale po smrti dojde k radikálnímu obrácení rolí! Žebrák Lazar si blaženě hoví v Abrahámově náruči v nebi, zatímco boháč trpí v pekle, v onom místě bez Boha, bez naděje a lásky.
Kdyby nás Ježíš v dnešním podobenství upozorňoval jenom na tuto záměnu rolí, na ono: „První budou poslední a poslední budou prvními“, bylo by toho i tak dost k přemýšlení. Ale Ježíš nám toho říká mnohem víc. Pointa nespočívá v bohatství materiálním, ale v bohatství srdce, které je jedinou platnou vstupenkou do Božího království. Boháč i chudák Lazar zemřeli - ale co bylo dál? Jejich duše se dostali na místo podle svých zásluh, podle své spravedlnosti, podle bohatství jiného řádu, než pozemského, Jakoby pozemské a nebeské; materiální a duchovní hodnoty stály ve vzájemném protikladu. Bohatství samo není překážkou života věčného – jde o to, jak s ním naložíme. Zda si z něho neuděláme jediný smysl a cíl svého života, a nebo: budeme jej používat požehnaně – jako prostředek ke zlepšení života druhých, prostředek pomoci a péče o ně. A na straně druhé: chudoba samá – vnímaná jako vnucené zlo a nikdy nepřijatá a neproměněná k chvále Boží, nás rovněž ponechá vzdálené Bohu, ve stoce vzdoru a vzdálené od lásky. Náš život je toliko dočasný, po smrti těla se před námi otevírá život věčný. Toto je pro Ježíše výchozí premisa a pro nás základní pravda víry. Oč jde, je naše budoucnost za horizontem pozemských zásluh. V nebeském království je jakoby všechno dočista zpřeházeno. Tam platí jediná opravdová spravedlnost, „nebeská spravedlnost“, tam se oceňují naše zásluhy podle jedině správných = Božích měřítek. Duše mnohých, kteří na světě „něco znamenali“ mohou být v nebi bezcenné, zatímco duše těch, po kterých na zemi ani pes neštěkl, vítá v nebi sbor andělů. Kdyby Ježíš ukončil své podobenství jen u tohoto závěru, řekl by víc než dost. A přece, on jde ještě dál! Příběh pokračuje… Boháč vidí přes nepřeklenutelnou propast blaženost Lazarovu. Nejspíš v něm zůstalo ještě něco z pozemské panovačnosti, neboť prosí Abrahama, aby poručil Lazarovi a ten mu přinesl alespoň kapku osvěžení. Abraham však vysvětluje to, co jistě znáte z katechismu. „Mezi nebem a peklem, mezi věčnou blažeností a věčným zavržením je taková propast, že není možné, aby někdo přešel z jedné říše do druhé, aby se tyto dva rozdílné světy jakkoli spojily.“
Budiž přičteno boháčovi z dnešního podobenství k dobru to, že přijímá toto Abrahamovo svědectví, že se proti němu, i když je velmi trpké, nebouří. A také, co je třeba na něm vyzdvihnout, je jeho vztah k bratřím. Neřekne si sobecky: „Když trpím já, ať trpí také oni, vždyť nejsou o nic lepší“, ale snaží se alespoň tyto, dosud živé duše, zachránit. Opět chce použít Lazara, tentokrát jako posla. Abrahamovi se ani tato prosba nelíbí. Proč by měl Lazar chodit na svět? Vždyť přece stačí zachovávat příkazy Mojžíšovy, zachovávat Desatero, a člověk se nemusí strachovat o svou spásu. Jenomže - odporuje boháč - tito bratři, ostatně, jako on sám za živa, na tyto věci nevěří; ale kdyby však přišel někdo ze záhrobí, jistě by mu uvěřili. Abraham však rázně končí debatu: „když nevěří Mojžíšovi, neuvěří ani žádnému duchovi, neuvěří, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ Mojžíš tak nepřímo ukazuje na Ježíše: „Když lidé nevěří ani v Krista Zmrtvýchvstalého, neuvěří nikomu a ničemu.“ Když lidé nevěří a nežijí podle Božích zákonů a neuznávají morální hodnoty, právo a spravedlnost, není nic a nikdo, kdo by je zachránil před zkázou. My, ač „chodíme do kostela“, mnohdy nevěříme Kristu, nevěříme církvi, nevěříme ani svému svědomí. Vždyť co se nám nehodí do krámu, lze tak snadno potlačit do nevědomí, umlčet a obejít. Lepší je se mít za živa dobře, a co bude potom, to je nám fuk. Nevěříme na věčnost, nevěříme na ráj ani na peklo. (Na obranu všech „částečně věřících, či nevěřících“ budiž řečeno, že pro dnešního člověka jsou tyto pojmy archaické a nemoderní. A také, že ti, kteří by nám je měli znovu a znovu připomínat, se také moc nečiní. Je-li to proto, aby se neznelíbili uším posluchačům, pak tím zrazují Krista i své poslání: „hlásat Slovo, ať vhod, či nevhod“ – 2 Tim 4,1-5) Pro Boží lid (za nějž jsme, stejně jako Pavel a Timotej zodpovědní), je lákavější a zábavnější si namísto Písma sv. otevřít třeba nedělní Blesk (mimochodem, nejpokleslejší a přesto nejčtenější periodikum). Je snazší nejít proti proudu a netrápit se s náročností Desatera. Pak ale, stejně jako boháč v evangeliu, myslíme sobecky jen na sebe a ne na věčnost; trápí nás naše pozemské hlouposti a věci zásadní a potřebné pro náš duchovní život, nás trestuhodně míjejí.
Co na závěr? Přeji Vám i sobě, abychom se všichni sešli jednou v Kristově náruči a nemuseli s neuhasitelnou bolestí odkudsi pošilhávat po těch šťastnějších. Přeji našim nesmrtelným duším život věčný v Boží náruči.
Jiří Vojtěch Černý
