19.03.2023, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Buďme pro druhé světlem

Buďme pro druhé světlem

1 Sam 16,1-13

Ef 58-14

Jan 9,1-41

4. neděle postní

Krásné a poučné (i když dlouhé) texty nám nabízí tato (radostná) neděle. Krásné, vždyť nám dávají nahlédnout do Boží dílny; poučné, vždyť jsou pro nás zdrojem poznání Božího smýšlení i návodem, jak s Bohem ve svém životě spolupracovat.

Nejprve vidíme proroka Samuela v akci. Šest Jíšajových – Jesseových synů se navenek jeví jako vhodní kandidáti pro královský úřad. Urostlí, ztepilí, radost pohledět. Zvenčí. Boží pohled na člověka je však jiný. Nese se v jiném světle, jinou optikou. Ne jak věci vnímá tento svět, jak se jeví navenek, ale jaké jsou ve své podstatě. Vyjádřeno větou: „Nedívám se jako člověk; člověk soudí podle zdání, Hospodin však vidí do srdce člověka.“ Samuel, tento Boží prorok netrpí vadou vnitřního zraku jako farizeové, dovede naslouchat Bohu, a proto najde toho pravého, Bohem vyvoleného, judského krále. Navenek poslední a nejméně vhodný kandidát, je v Božích očích tím pravým.

Rovněž v evangeliu nahlédá Božím zrakem navenek slepý, zatímco fyzicky vidoucí farizeové jsou zaslepeni svoji pravdou. Ačkoli navenek hlásají Boha a jeho Zákon, ve skutečnosti žijí v temnotě a staví se proti Bohu. Kristus, který se sám nazývá „Světlem světa“ vrací zrak slepému a vidoucí usvědčuje ze slepoty.

Na začátku evangelního úryvku je otázka: „Zhřešil on (slepý) nebo jeho rodiče?“  Ani on, ani rodiče. Slepota není odplatou za hřích. Na vysvětlení: podle výkladu židovského zákona byly nemoci důsledkem hříchu člověka. (Jak byl tento „výklad“ nemoci nesprávný a nespravedlivý vidíme třeba u Joba, jemuž přátelé podsouvají, že musel zhřešit, když je tak „postižen“ Boží odplatou.  Přitom „nebylo spravedlivějšího a bohabojnějšího muže nad Joba …“) Farizeové podsouvají hřích slepému mládenci od narození: „V hříších ses celý narodil!“ Nejenže by měl být hříšný, ale pokud se slepý narodil, nemohl přece zhřešit on, ale zhřešili jeho rodiče. Ale, neříká Hospodin v Zákoně, že už neplatí ono: „Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“, tedy, že každý je zodpovědný za své vlastní hříchy, nikoli za hříchy svých rodičů a bližních? Vždyť farizeové sami popírají Boží slovo. Jsou tak zaslepeni nenávistí k Ježíši, že nejsou sto vidět skutečnosti v pravém světle a sami jednají v rozporu s Božím slovem. Tedy, chovají se jako slepí. Nevidí a nechtějí vidět. Zatímco onen, ze slepoty uzdravený mládenec, prokazuje daleko lepší vnitřní zrak, když argumentuje:  „To je divné, že nevíte co je zač, vždyť mi otevřel oči. Bůh přece hříšníky nevyslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal.“ To je logická odpověď a naprosto v souladu s učením Písma. Protože na toto tvrzení nemají farizeové protiargument, použijí nejčastější nástroj zaslepenců, kteří mají moc. Použijí síly a násilí. Zde konkrétně: vyženou jej – ze synagogy, ze společenství věřících. (Dosud jej od účasti na bohopoctě vylučovala jeho slepota a teď jsou to ti, kteří by měli k Bohu přivádět, kdo jej od Boží tváře vyženou.)

Ježíš jej vyhledá a ptá se ho na to, zda v něho, Syna člověka, věří. A pak se mu dá poznat: „Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví.“ Jakoby to, že vidí živého Syna člověka, a s vírou ho vyznává, bylo příčinou jeho uzdravení. „Věřím, Pane!“  

„Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli.“ To není pouze slovo k nastalé situaci – slovo vysvětlení. Je to i slovo obžaloby. Ten, který byl doposud slepý, vidí; ti, kdo mají fyzický zrak v pořádku, jsou ve skutečnosti slepí – zaslepení svoji pravdou, svými zákony. Toto slovo Ježíšovo (které se opírá o proroka Izaiáše) sděluje ještě mnohem více.

Ten, který o sobě říká: „Já jsem světlo světa“ osvětluje nejen vnější skutečnosti, ale především skutečnosti vnitřní – v jeho světle lze spatřit i to, co je navenek neviditelné. (A přitom tak důležité – viz S. Exupéry)

Rovněž i druhé čtení z listu apoštola Pavla Efesanům, je jasnou, nepřehlédnutelnou výzvou těm, kteří „chodí ve světle Kristově“ - tj. křesťanům. „Žijte jako děti světla…!  Zkoumejte, co se líbí Pánu, a nemějte žádnou účast v neplodných skutcích tmy…“  To je nepřeslechnutelná výzva, apel největšího Kristova apoštola. „žijte ve světle, protože jste děti světla“. Nenechte se přemoci temnotou, která je okolo vás i ve vás. Buďte jasní, průhlední, osvětlujte druhým učení Kristovo, a to nikoli pouze slovy, ale především skutky, které budou vidět! A které budou pro druhé světlem v jejich temnotách.

Tato výzva je nadčasová. Platí i pro nás dnes.  Ptejme se toho, který je „Světlem světa“ jak žít a chodit v jeho světle. Prosme o dar vnitřního vidění. Toho, které vidí dál a hlouběji, než co nabízí obraz vnější reality.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

 
Nahoru