25.03.2023, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Buďme jiní

Buďme jiní

Ez 37,12-14

Řím 8,8-11

Jan 11,1-45

5. neděle postní

„Hle, já otevřu vaše hroby …“, „Lazare, pojď ven!“ – my se teprve připravujeme na Velikonoce, na slavnost Vzkříšení, a v textech dnešní neděle, se to otevřenými hroby jen hemží.

Nejprve Hospodin ústy Ezechiela vlévá naději na návrat do země zaslíbené izraelitům v zajetí, a sahá k obrazu vyvedených zajatců smrti k životu: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země“. Rovněž apoštol Pavel v druhém čtení zdůrazňuje, že naše lidské tělo je sice podrobeno zákonu smrti, ale Duch Boží ty, kteří žijí ve víře v Krista a v Duchu svatém, probudí k životu. „Když ve vás sídlí Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.“ Je to vlastně celá Nejsvětější Trojice, která se podílí na přechodu ze zajetí smrti do svobody života. U Ezechiela je to Hospodin, který vyvede mrtvé z hrobů; u sv. Pavla je to Duch svatý a evangelium nám barvitě líčí vzkříšení Lazara slovem Božího Syna.

A na evangelium se podívejme pěkně zblízka. Na začátku je zpráva, která je adresovaná Ježíši někam do Galileje: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Jinými slovy: Marie a Marta z Betánie posílají k Ježíši naléhavý vzkaz, aby uzdravil jejich bratra Lazara. Ježíš, i přesto, že má k Lazarovi blízký vztah, úmyslně otálí. Úmyslně – aby mohl oslavit Otce a dosvědčit své božské synovství. „To není nemoc k smrti, ale ke slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Teprve když je jisté, že Lazar skonal, vydává se na cestu. Když je na dohled Betánii, jdou mu Lazarovy sestry vstříc. A tu se odehraje dialog, který je ouverturou Lazarova vzkříšení a lekcí o Kristově božské moci.

Nejprve se setká s Martou a ta začíná výčitkou: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Kdyby – tak by. Tento mluvnický kondicionál je ovšem víc, než výtkou. Vyjadřuje Martino přesvědčení, že Ježíš má moc nad nemocí, která vede ke smrti. V dalším pokračování dialogu graduje Martina víra v Ježíšovu moc: „Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Copak může Marta předjímat, co se stane? Ona věří ve vzkříšení mrtvých na konci časů, tuto víru jasně deklaruje: „Vím, že vstane v poslední den“. Ale Ježíš jde dál: „Já jsem vzkříšení a život.“ Překračuje rámec pozemské smrti a hovoří o životě věčném. A podmiňuje jej vírou: „Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít“ – to víra přemáhá smrt a dává život! „A kdo žije a věří ve mne, neumře navěky“- život ve víře vede k životu věčnému! Víra je tím, co ničí smrt a dává život. Život přesahující život pozemský, život věčný. Marta sice nemůže v plnosti chápat dosah Kristových slov, ale ona vyzná (podobně jako Petr), Ježíše jako Mesiáše. „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ To nejpodstatnější je řečeno: „Ty jsi Mesiáš!“

Poté přichází k Ježíši druhá ze sester, Marie, a klesá před ním na kolena. Ona nemusí jako Marta vyznat víru v Ježíše, ona ji už dříve, byť nepřímo, dosvědčila. Podobně jako Marta, i ona začíná výčitkou: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel.“ Ježíš je dojat (jak lidské) jejím pláčem i pláčem příchozích. Jeho pohnutí však může mít i hlubší důvod. On ví, co se stane. Lazara vzkřísí k životu, ale sám si tím podepíše rozsudek smrti. „Kam jste ho položili?“ „Pojď se podívat.“ „Odstraňte ten kámen!“ Racionální Marta se opět ujímá slova: „Pane, už zapáchá, už je tam čtvrtý den.“ (Poznámka nejen praktická, podle židovského pojetí hledá duše ještě tři dny tělo zemřelého. Čtvrtého dne začíná nezadržitelný rozklad.) Ježíš, který úmyslně oddaloval svůj příchod, aby mohl vykonat největší znamení, (vzpomeňte: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili.“) pozdvihuje oči k nebi a oslovuje Otce. „Otče, děkuji ti, žes mne vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že tys mě poslal.“ Se samozřejmostí syna oslovuje Otce, a už dopředu mu za jeho zásah děkuje. A pak už jen: „Lazare, pojď ven!“ Imperativ, před kterým musí kapitulovat i smrt a všechny přirozené zákony. On je Vzkříšení a život! On dává život! „Lazare, pojď ven!“ A stane se zázrak. Zázrak, který upevní víru těch, kdo věřit chtějí a prohloubí nenávist těch, kdo uvěřit nechtějí. „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Jen Ježíš ví, že už zanedlouho to bude On, Boží Syn, kdo bude zbaven svobody, svázán a zabit. Lazarovo vzkříšení je předznamenáním Kristova vzkříšení, stejně jako Lazarova smrt byla předzvěstí smrti Kristovy.

„Mnoho z těch Židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo.  Lazarův návrat mezi živé není hlavním důvodem Kristova znamení. On vykonal svůj zázrak proto, „aby v něj uvěřili. „… kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že tys mě poslal.“ Marta a Marie vyznaly, že Ježíš je Mesiáš. Ostatní potřebovali zjevný zázrak, aby uvěřili v Ježíše, jako Božího syna. A přece: kolik z nich vyzná víru v Ježíše, až zanedlouho půjde s křížem na Golgotu? Nikdo. Nejspíš i oni, očití svědci Lazarova vzkříšení, budou spolu se zmanipulovaným davem křičet: „Ukřižuj!“ Spoléhat se na lidskou paměť, na vděčnost, nelze. Ježíš to ví.

Ani my nejsme jiní. My sice žasneme nad evangelními zprávami o Kristových činech. I my ústy vyznáváme, že Ježíš je Boží Syn. Ale jsou to jen slova. Když dojde na skutky lásky; když je po nás žádáno, abychom svědčili o Kristu svým životem, svou modlitbou, svými oběťmi, jsme tolik podobní oněm Židům, tenkrát v Betánii. 

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 

 
Nahoru