09.02.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Budeme svítit daleko účinněji

Budeme svítit daleko účinněji

Iz 58,7-10

1 Kor 2,1-5

Mt 5,13-16

5. neděle v mezidobí

Texty dnešní neděle, jakoby už předjímaly nadcházející postní dobu. To proto, že jsou výzvou ke konání skutků milosrdenství – a v tomto ohledu jde o pohled, ve své době, zcela nový. „Lámej chléb hladovému, popřej pohostinství, obleč nahého, neodmítej pomoc svému bližnímu.“ (Pro přiblížení, ten dnešní starozákonní úryvek je z období „druhého jeruzalémského chrámu“, které je charakterizováno ekonomickým úpadkem a vnějším perským útlakem, kdy judští předáci kolaborovali s perskou mocí a přiživovali se na úkor vlastních souvěrců.)

Izaiáš v předchozím textu kritizoval projevy nepravého kultu své doby a pranýřoval pokrytectví náboženských špiček. Nápravu ovšem neukazuje v kumulaci další moci, ale ve změně praktik náboženského života, které byly vyprázdněny od lidskosti, lásky a milosrdenství.

Ono totiž je daleko snazší vykonat nějaký jednorázový asketický počin (a hlavně, aby si ho a mé dokonalosti všimli ti ostatní okolo), než v tichosti a anonymitě, a hlavně nezištně, pomáhat druhým. Izaiáš ovšem neskončí pouze u kritiky, ani u výzvy k blíženecké lásce. Nemělo by nám uniknout, co slibuje těm, kteří skutky milosrdenství konají – „těm vzejde světlo v jejich temnotě, jejich rány se zacelí…“ a dále: „Spravedlnost půjde před tebou a za tebou Boží sláva“. (To je zřejmě narážka na východ z Egypta, kdy Bůh šel v ohnivém sloupu před izraelským lidem, a ze zadu je v oblačném sloupu ochraňoval.) A pak ještě následuje další příslib: „Budeš-li volat k Hospodinu, on ti velkoryse odpoví.“

Na takovýto příslib bychom měli slyšet všichni, vždyť, co je v životě jistějšího, cennějšího a bezpečnějšího, než Boží blízkost, pomoc a ochrana? A ta je nabízena všem těm, kteří: „přestanou utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit. Kteří nasytí hladového, ukojí lačného, těm vzejde v temnotě světlo a soumrak se jim stane poledním jasem…“

Jinak řečeno, přestaneme-li jen na ty druhé ukazovat, kydat pohanu a vnímat je jako své protivníky, obrátíme-li se od vlastního prospěchářství k hledání prospěchu druhých, zakusíme nový život, symbolizovaný světlem, které vzejde v temnotě smrti.

Po této Izaiášově výzvě následuje druhé čtení z listu Korinťanům. I když nemá navenek nic společného s poselstvím Izaiáše, ani Krista v evangeliu, přesto s nimi, byť nepřímo, souvisí. Pavel zde sám sebe představuje jako toho, který nezištně a s pokorou přišel ke Korintským, zvěstovat jim radostné poselství o Kristu. Nepočínal si jako ostatní hlasatelé, nekřičel, neporoučel, naopak, mluvil s ostychem a s pokorou. Nenechal se vyživovat druhými, ani si nežil nad poměry, ale na živobytí si vydělával prací vlastních rukou. Tím se tak výrazně lišil od ostatních hlasatelů – a přesto, Korintští (ale my bychom se zachovali nejspíš stejně) namísto, aby jeho skromnost ocenili a brali ji jako potvrzení Kristových slov, Pavlem opovrhovali. (Tenkrát stejně jako dnes raději nasloucháme velkohubým lhářům, než pokorným a Božím prorokům; raději se necháme zotročovat a okrádat, než abychom ocenili ty, kterým jde o náš a ne o jejich vlastní prospěch.)

Nakonec zazní úryvek z evangelia. Není bez zajímavosti, že bezprostředně následuje poté, co Ježíš pronesl svá „blahoslavenství“, ony, až geniální a přece nedoceněné rady pro plnohodnotný, šťastný, blažený, blahoslavený, život. V blahoslavenstvích je ukryt program života, nadřazený všemu pohodlnému, přízemnímu a sobeckému, co, až příliš často a samozřejmě, přijímáme jako nezávazný životní program. V blahoslavenstvích Kristus staví „normy“ našeho života doslova na hlavu a přece, nebyla dosud (dle mého mínění) pronesena krásnější a závažnější slova života, než právě v nich. A sotva dozní, přichází Kristus s dalšími slovy. Neméně závažnými (a závaznými).

„Vy jste sůl země… Vy jste světlo světa!“ V obou výrocích leží důraz na zájmenu VY! Vy jste! A čím, kým jsme, či lépe, máme být? Světlem světa, solí země!

SŮL – dává chuť jídlu a činí jej poživatelným. (Jak to ostatně známe z oblíbené pohádky). Jenomže, Kristus dává provokující otázky vyžadující zásadní odpovědi. Jestli sůl ztratí chuť, k čemu by byla? Jestli přestane být tím, čím býti má, ztratí svůj smysl, k ničemu se nehodí, než „aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali“. Sůl, protože bez chuti, bez své „podstaty“, je stejně zbytečná a nanicovatá, jako člověk, který ztratí svou „chuť“ - svou lidskou tvář a smysl života - je zbytečný a jeho život je promarněný.

SVĚTLO – bez něho není život. Nelze jej skrývat, musí svítit a to všem bez rozdílu. A podobně: člověk, který vnitřně vyhasl, který nevyzařuje kolem sebe světlo lidskosti, vřelosti a lásky, je studený, prázdný, tmavý a smutný.

Evangelium je zakončeno Kristovou výzvou, adresovanou všem věřícím: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích.“ Nemáme, a ani nemůžeme být tedy bez chuti, bez výrazu, bez víry, stejně tak bez světla, a také bez dobrých skutků – protože, pak bychom nebyli Boží děti, které svým jednáním, svými postoji, nejen prozařují své prostředí, ale ukazují na samý zdroj všeho světla a života vůbec: na Otce v nebesích. Nebo ještě jinak: nemáme, ba nesmíme, splynout s prostředím, ale naopak, máme být autentičtí, unést svou jinakost, neschovávat světlo své víry. A co víc: to, co je na nás vidět, má být natolik oslňující, že vede i ostatní, nevěřící svět k tomu, aby poznával a velebil Boha. A aby, ovlivněn naším příkladem, odložil své temné skutky a přijal Boha, jako svého Otce. Nemáme tedy právo skrývat světlo své víry, i když nás k tomu svádí strach, nebo stud, opatrnictví či pohodlnost.

Zůstaneme-li ve své bezpečné anonymitě, ve svých potemnělých ulitách; bez výrazu, osobitosti, tužeb a emocí, pak jsme ztratili chuť, jsme nevýrazní, neoslovující. Ztratíme-li světlo víry, splyneme-li s šedí povrchního materialismu, ztratili jsme smysl svého života. Nestačí rozsvěcovat pokradmu svoji svíčičku víry jen v neděli v závětří kostela, je třeba jasně a zřetelně za svou vírou a za Kristem stát, a to i v průvanu odporu, posměchu, nepochopení…

Světlo Kristovo nám (dosud, díky Bohu) září ze svatostánků a my můžeme a máme být živými monstrancemi a pochodněmi - svítit, ukazovat cestu těm druhým. Samozřejmě, že nám to v životě přinese lecjaké potíže a nevynese přízeň u světa, který si raději hoví za zatemněnými okenicemi polopravd a bezvěrectví.

Naše hlásání, naše prozařování tohoto světa, není pouze ve slovech, ale v podobné skromnosti a pokoře života jako u sv. Pavla (jak nepřesvědčiví jsou hlasatelé evangelia, žijící si „nad průměr“ těch, ke kterým se obrací) a ve stejné nezištnosti, co víc, obětavosti a milosrdenství, ke které vyzýval Izaiáš.

A tak závěrem: (věřte, že nechci být moralistou) stavme na světlo, na podstavce ne sami sebe, ale světlo Kristovo, které z nás bude zřetelně vyzařovat. Buďme pokorní a milosrdní, laskaví a ohleduplní, a tím budeme svítit daleko účinněji, než všechna ta studená světla novodobých egoistů, kteří si staví pomníky a piedestaly, aby „byli vidět“. (Možná budou nějakou dobu „na výsluní slávy“, ale, slovy Písma „jejich pád bude veliký“.) Raději se držme při zemi a sviťme světlem Kristovým, které neoslňuje, ale které, v upřímné a pokorné duši, nezhasne.

Jiří Vojtěch Černý

 

 



Zájezd do Slovinska

 
Nahoru