Budeme-li se snažit podle víry a Desatera žít, dočkáme se pokoje a spravedlnosti...

Ex 20,1-17

1 Kor 1,22-25

Jan 2,13-25

3. neděle postní

V prvém čtení zazněla snad nejzávažnější slova v samých dějinách světa – Hospodin sám – nepřehledněme samotný úvod: „Já jsem Hospodin!“ – to je záruka nejvyšší autority, imprimatur samého Boha – tedy, sám Hospodin zde předkládá slova nejvyššího zákona – morálního zákona, pravidel života, která – dodržována, nám zajistí (ne snadný, ale bezpečný) život, zatímco jejich porušování je cestou ohrožení, popření samého života.

Nebudu opakovat tato slova Desatera – znáte je – či, měli byste je znát všichni, avšak: znát zákon, znát pouhá slova, ale nenaplnit je životem, nežít podle nich, to nestačí. Desatero jako básničku, se může naučit téměř každý člověk – avšak důsledně podle Desatera žít, se nedaří téměř žádnému člověku. (Je to nejspíš odvážné tvrzení, ale stojím si za ním – kdo z nás o sobě může pravdivě prohlásit, že důsledně, i v maličkostech, dodržuje všechna přikázání Desatera a vše, co z tohoto Zákona života plyne?) Nebudu teď rozebírat jednotlivá přikázání – to by vydalo na hutný soubor přednášek, vždyť každé z nich je možné vyložit s celou škálou různých výkladů, pohledů, upřesnění a souvislostí – a koneckonců, každé naše slovo, naše jednání, každý náš krok má svůj morální náboj a lze jej vnímat pod úhlem nějakého, a mnohdy i vícera, přikázání. Ač vyřčeno před čtyřmi tisíci let, má Desatero stále svou platnost – a bude ji mít, pokud budou po této zemi kráčet lidé, mající srdce, rozum a svědomí.

A teď možná provokativní otázka. V dnešním evangeliu se Ježíš zachová navenek jako nepřizpůsobivý asociál, z hlediska potrefených obchodníků a dotčených chrámových kněží dokonce jako zločinec. Ale čím a jak se provinil proti Desateru? (Přiznávám, že mi letos tato otázka napadla poprvé.)

Provinil se proti úctě k jednomu Bohu? Nikoli, právě naopak, svým jednáním na zneuctění samého Boha poukazuje. Provinil se proti druhému přikázání? – ani tady ne, naopak, příkaz uctívat jediného Boha a nedělat si modly porušují právě ti, kdo si z Boha a zbožnosti lidí udělali výnosný kšeft. Víme, že neporušil ani třetí přikázání – ctil židovskou sobotu a pravidelně navštěvoval chrám i modlitby v synagoze. Docela jistě zachoval čtvrté přikázání -postaral o své rodiče – svou matku svěřuje do péče Jana na samém kříži, myslí na ni až do poslední chvíle. Co páté? Zabil, ublížil, poškodil někoho během svého života? Určitě nikoli, naopak, uzdravoval a dokonce i z mrtvých křísil zemřelé. O šestém přikázání a intimním životě Ježíšově nic nevíme, ale lze předpokládat, že zemřel jako panic. Docela určitě nikomu nic neukradl, naopak, raději rozmnožil Boží dary a rozdával je, stejně jako vybízel ke vzdání se majetku ve prospěch chudých. Ovšem, onen popisovaný skandál v chrámu – jak zničil stoly překupníků, rozházel jejich peníze, snad i otevřel klece s holoubaty a rozpustil berany – to byla, pravda, újma na majetku, ale ve prospěch vyššího cíle: vyhnat všechen ten mamon, kšeft, znesvěcený zisk z domu jeho – i našeho - Otce. Ježíš určitě nikdy nelhal, nepomlouval, nemluvil křivá a slova, vždyť s otcem lži – satanem, je v neustálém válečném napětí. Naopak, On odhaloval jeho lži, jeho přetvářku a hlásal pravdu do očí těch, kteří ji rozhodně nechtěli slyšet. Nazýval věci pravými jmény a vyzýval k tomu i ostatní. Jeho: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne“, mluví za všechno. Docela určitě se Ježíš nezpronevěřil ani proti devátému a desátému přikázání – neodsoudí sice cizoložnou ženu, ale to neznamená, že s jejím jednáním souhlasí. „Jdi a nehřeš víc!“, to by mohla být slova výzvy i pro nás. Ježíš nikdy nikomu nic nezáviděl, neintrikařil a pokud po něčem skutečně toužil, pak po tom, aby lidé milovali Boha tak, jako on. Aby byli ve své lásce a ve svém jednání: „dokonalí, jako jejich nebeský Otec!“.

Ježíš byl první (a možná i jediný), kdo tento požadavek osobní dokonalosti bezezbytku naplnil. A přece se svému okolí jeví: jako pomatenec; jako rebel; jako spolčenec s ďáblem; jako asociál; jako šarlatán; jako samozvaný soudce; jako ten, kdo káže proti zákonu; jako podvodník a lhář – zkrátka jako zločinec a jako takový skončí na kříži. Jeho – z lidského hlediska dramatický, krutý a nespravedlivý trest, vnímají jeho odpůrci jako spravedlivý (a co jim dalo práce, než uplatili falešné svědky a zmanipulovali lid i Piláta); jeho přátelé jako nespravedlivý (a kdo měl odvahu povstat na jeho obranu? Pokud je známo, pouze Pilátova manželka a farizej Nikodém, na kříži zločinec po jeho pravici a po smrti římský setník). A Ježíšovi apoštolové a učedníci? Ti pochopili až později, až po Zmrtvýchvstání, až setkání s ním tváří v tvář. Není divu, že hlásání o Novém učení, které stojí na Ukřižování, nutně pobuřovalo Židy, zatímco vzdělaní pohané a Řekové, jej považovali za hloupost. Nedivme se jim – dodnes svět ve své většině Krista, jeho výkupnou, dobrovolnou smrt, nepřijal. Dokonce, víra v Krista se po celý starověk trestala smrtí, a novověk se v militantním ateismu, od barbarů prvních staletí, příliš neliší. Víra v Krista, tohoto dárce lásky a pokoje; Vykupitele a Spasitele, bude a je, tak jak předpovídal, příčinou rozdělení, kdy povstanou národy i rodiny proti sobě. To se dělo a stále děje. Bohužel. Ale příčinou rozdělení není sám Kristus, ale my lidé, kteří odmítáme víru, případně si z ní chceme vybírat jen to, co se nám hodí. My, kteří ji relativizujeme, stejně jako příkazy Desatera. My, kteří si umně přizpůsobujeme Desatero dle vlastního rozmaru a překrucujeme jeho význam.

Dokonce mi napadá, že dokud nebude platit ono Pavlovo: „už není Žid, ani Řek, není otrok ani člověk svobodný, ani muž, ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši …“ (Gal 3,28), zkrátka dokud budou na světě ti, kteří odmítají Boha a jeho Syna, nebude moci být na světě pokoj, nebude vítězit láska a spravedlnost – podobně, jako dokud nebude pro všechny lidi platné a závazné Desatero. Zatím se můžeme utěšovat jen tím, že budeme-li se snažit podle víry a Desatera žít, dočkáme se pokoje a spravedlnosti po svém odchodu z tohoto světa. Světa, který, ač stvořený pro nás, lidi, dle dokonalého Božího plánu a jím stále řízený, je svěřen do našich rukou, které toto Boží dílo ničí. (Škoda, že Kristus nepřijde udělat na svět pořádek dřív, než si ho zničíme sami.)

Jiří Vojtěch Černý