04.03.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Budeme-li se snažit podle víry a Desatera žít, dočkáme se pokoje a spravedlnosti...

Budeme-li se snažit podle víry a Desatera žít, dočkáme se pokoje a spravedlnosti...

Ex 20,1-17

1 Kor 1,22-25

Jan 2,13-25

3. neděle postní

V prvém čtení zazněla snad nejzávažnější slova v samých dějinách světa – Hospodin sám – nepřehledněme samotný úvod: „Já jsem Hospodin!“ – to je záruka nejvyšší autority, imprimatur samého Boha – tedy, sám Hospodin zde předkládá slova nejvyššího zákona – morálního zákona, pravidel života, která – dodržována, nám zajistí (ne snadný, ale bezpečný) život, zatímco jejich porušování je cestou ohrožení, popření samého života.

Nebudu opakovat tato slova Desatera – znáte je – či, měli byste je znát všichni, avšak: znát zákon, znát pouhá slova, ale nenaplnit je životem, nežít podle nich, to nestačí. Desatero jako básničku, se může naučit téměř každý člověk – avšak důsledně podle Desatera žít, se nedaří téměř žádnému člověku. (Je to nejspíš odvážné tvrzení, ale stojím si za ním – kdo z nás o sobě může pravdivě prohlásit, že důsledně, i v maličkostech, dodržuje všechna přikázání Desatera a vše, co z tohoto Zákona života plyne?) Nebudu teď rozebírat jednotlivá přikázání – to by vydalo na hutný soubor přednášek, vždyť každé z nich je možné vyložit s celou škálou různých výkladů, pohledů, upřesnění a souvislostí – a koneckonců, každé naše slovo, naše jednání, každý náš krok má svůj morální náboj a lze jej vnímat pod úhlem nějakého, a mnohdy i vícera, přikázání. Ač vyřčeno před čtyřmi tisíci let, má Desatero stále svou platnost – a bude ji mít, pokud budou po této zemi kráčet lidé, mající srdce, rozum a svědomí.

A teď možná provokativní otázka. V dnešním evangeliu se Ježíš zachová navenek jako nepřizpůsobivý asociál, z hlediska potrefených obchodníků a dotčených chrámových kněží dokonce jako zločinec. Ale čím a jak se provinil proti Desateru? (Přiznávám, že mi letos tato otázka napadla poprvé.)

Provinil se proti úctě k jednomu Bohu? Nikoli, právě naopak, svým jednáním na zneuctění samého Boha poukazuje. Provinil se proti druhému přikázání? – ani tady ne, naopak, příkaz uctívat jediného Boha a nedělat si modly porušují právě ti, kdo si z Boha a zbožnosti lidí udělali výnosný kšeft. Víme, že neporušil ani třetí přikázání – ctil židovskou sobotu a pravidelně navštěvoval chrám i modlitby v synagoze. Docela jistě zachoval čtvrté přikázání -postaral o své rodiče – svou matku svěřuje do péče Jana na samém kříži, myslí na ni až do poslední chvíle. Co páté? Zabil, ublížil, poškodil někoho během svého života? Určitě nikoli, naopak, uzdravoval a dokonce i z mrtvých křísil zemřelé. O šestém přikázání a intimním životě Ježíšově nic nevíme, ale lze předpokládat, že zemřel jako panic. Docela určitě nikomu nic neukradl, naopak, raději rozmnožil Boží dary a rozdával je, stejně jako vybízel ke vzdání se majetku ve prospěch chudých. Ovšem, onen popisovaný skandál v chrámu – jak zničil stoly překupníků, rozházel jejich peníze, snad i otevřel klece s holoubaty a rozpustil berany – to byla, pravda, újma na majetku, ale ve prospěch vyššího cíle: vyhnat všechen ten mamon, kšeft, znesvěcený zisk z domu jeho – i našeho - Otce. Ježíš určitě nikdy nelhal, nepomlouval, nemluvil křivá a slova, vždyť s otcem lži – satanem, je v neustálém válečném napětí. Naopak, On odhaloval jeho lži, jeho přetvářku a hlásal pravdu do očí těch, kteří ji rozhodně nechtěli slyšet. Nazýval věci pravými jmény a vyzýval k tomu i ostatní. Jeho: „Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne“, mluví za všechno. Docela určitě se Ježíš nezpronevěřil ani proti devátému a desátému přikázání – neodsoudí sice cizoložnou ženu, ale to neznamená, že s jejím jednáním souhlasí. „Jdi a nehřeš víc!“, to by mohla být slova výzvy i pro nás. Ježíš nikdy nikomu nic nezáviděl, neintrikařil a pokud po něčem skutečně toužil, pak po tom, aby lidé milovali Boha tak, jako on. Aby byli ve své lásce a ve svém jednání: „dokonalí, jako jejich nebeský Otec!“.

Ježíš byl první (a možná i jediný), kdo tento požadavek osobní dokonalosti bezezbytku naplnil. A přece se svému okolí jeví: jako pomatenec; jako rebel; jako spolčenec s ďáblem; jako asociál; jako šarlatán; jako samozvaný soudce; jako ten, kdo káže proti zákonu; jako podvodník a lhář – zkrátka jako zločinec a jako takový skončí na kříži. Jeho – z lidského hlediska dramatický, krutý a nespravedlivý trest, vnímají jeho odpůrci jako spravedlivý (a co jim dalo práce, než uplatili falešné svědky a zmanipulovali lid i Piláta); jeho přátelé jako nespravedlivý (a kdo měl odvahu povstat na jeho obranu? Pokud je známo, pouze Pilátova manželka a farizej Nikodém, na kříži zločinec po jeho pravici a po smrti římský setník). A Ježíšovi apoštolové a učedníci? Ti pochopili až později, až po Zmrtvýchvstání, až setkání s ním tváří v tvář. Není divu, že hlásání o Novém učení, které stojí na Ukřižování, nutně pobuřovalo Židy, zatímco vzdělaní pohané a Řekové, jej považovali za hloupost. Nedivme se jim – dodnes svět ve své většině Krista, jeho výkupnou, dobrovolnou smrt, nepřijal. Dokonce, víra v Krista se po celý starověk trestala smrtí, a novověk se v militantním ateismu, od barbarů prvních staletí, příliš neliší. Víra v Krista, tohoto dárce lásky a pokoje; Vykupitele a Spasitele, bude a je, tak jak předpovídal, příčinou rozdělení, kdy povstanou národy i rodiny proti sobě. To se dělo a stále děje. Bohužel. Ale příčinou rozdělení není sám Kristus, ale my lidé, kteří odmítáme víru, případně si z ní chceme vybírat jen to, co se nám hodí. My, kteří ji relativizujeme, stejně jako příkazy Desatera. My, kteří si umně přizpůsobujeme Desatero dle vlastního rozmaru a překrucujeme jeho význam.

Dokonce mi napadá, že dokud nebude platit ono Pavlovo: „už není Žid, ani Řek, není otrok ani člověk svobodný, ani muž, ani žena, neboť vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši …“ (Gal 3,28), zkrátka dokud budou na světě ti, kteří odmítají Boha a jeho Syna, nebude moci být na světě pokoj, nebude vítězit láska a spravedlnost – podobně, jako dokud nebude pro všechny lidi platné a závazné Desatero. Zatím se můžeme utěšovat jen tím, že budeme-li se snažit podle víry a Desatera žít, dočkáme se pokoje a spravedlnosti po svém odchodu z tohoto světa. Světa, který, ač stvořený pro nás, lidi, dle dokonalého Božího plánu a jím stále řízený, je svěřen do našich rukou, které toto Boží dílo ničí. (Škoda, že Kristus nepřijde udělat na svět pořádek dřív, než si ho zničíme sami.)

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru