16.07.2013, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Bude potřeba tady zase trochu uklidit

Bude potřeba tady zase trochu uklidit

Po jahodové smršti z babiččiny zahrádky dozrával na jejích záhoncích mladý, šťavnatý hrášek. I zachtělo se dětem zpestřit si jednotvárný melounovo-nektarinkový jídelníček zelenou bobulí a tak jsme vyrazili za maminkou na kus řeči a velkou, hráškovou loupež. Obojí proběhlo k všestranné spokojenosti. Ještě před odjezdem si ale maminka vzpomněla, že by se ráda proběhla po stříšce chatičky a sebrala tu a tam zaběhlou jehličku z borovice, lístek lísky a větvičku břízky. A starý žebřík už je starý a stejně jako dříve narození, i na něm hlodá zub času. Jednu příčku vyhlodl a další nakousl. Žebřík takto chatrného zdraví maminka vyhodnotila jako rizikový faktor a protože pro práci ve výškách není pojištěná a zachtělo se jí chůze po střechách (proč ne, čiperné ženy by i po osmdesátce tancovat na stříšce mohly, pravda?), pravila abych jí, až pojedu kolem příslušného krámu, koupil solidní štafle. Co bych pro maminku neudělal. A tak se hned po ránu rozběhlo auto do stavebnin. Dvoumetrový dvoják vypadal ideálně a tak se oproti tisícikoruně přestěhoval do nákladního prostoru auta a upaloval se mnou k chatičce u lesa. Abych maminku nepřekvapil jako nedávno (koupající se nahou v plechové vaně na zahradě), oznámil jsem telefonicky, že už jedu se žebříkem. „K žebříku mi, prosím, kup ještě čtvrtečku chleba. Už mi došel a tady ve vsi, když si ho neobjednám, tak ho nemám. Volně k prodeji zde není“. Vesnička s osmdesáti obyvateli, kde končí silnice a dál už jsou jen lesy, si takový luxus pochopitelně dovolit nemůže. To chápu. A tak jsem slíbil, že se zastavím poblíž, v jiné. Sice taky malé, ale ještě skoro v civilizaci. Obchod byl přesně tam, kde jsem ho vídával před desetiletími jako malý chlapec. I se stejným nápisem SMÍŠENÉ ZBOŽÍ. Vstoupil jsem dveřmi obchodu do minulosti a uklidnil se pohledem do regálů. Vše při starém. Jádrové mýdlo, okurky, mucholapka, vepřové ve vlastní šťávě, past na myši a rum. „Přejete si?“, zeptala se mě s úsměvem prodavačka. „Chleba“, odvětil jsem s úsměvem já a hledal regál jako v Intersparu. S patnácti druhy bochníků - žitných, pšeničných, bramborových, paprikových, dýňových, česnekových, celozrnných, bledých i opálených a k nakousnutí v kteroukoli denní či večerní hodinu. „Nemáme“, řekla s omluvným úsměvem ta dobrá duše. „Před chvílí jsem prodala poslední. To víte, už je pozdě“. Vytřeštil jsem oči na prodavačku, pak na hodinky a říkal si, že po deváté hodině ranní snad nemůže být ještě pozdě. „I může panáčku, může“, stálo napsáno v očích té dobré ženy. Polkl jsem a vyšel ven, abych zavolal mamince, že chleba není. Zmáčkl jsem číslo na mobilu, dal ho k uchu a nic. Zkusil jsem to ještě jednou. Zase nic. A pak jsem si všiml, že mi displej s úsměvem na tváři oznamuje, že signál tu není. Chleba tu není, signál tu není. Jsem si jistý, že kdybych se podíval na tuhle vesničku do mapy, stálo by tam: Hic sunt leones. Že v těchto místech žijí lvi a za poslední chalupou jsou už jen hranice s Pobřežím slonoviny a kanibalové. Vzpomněl jsem si na film Pianista a napadlo mě, že bych mohl mamince koupit aspoň tu sklenici okurků. Aby přežila. Vzpomínám si, jak byl ten člověk šťastný, když měl plechovku s okurkami. A já tu trčím zoufalý, že nemám signál, i když můžu mít okurek, vepřového a rumu co hrdlo ráčí. Zpychl jsem, když si myslím, že bez chleba a signálu pro mobil už nelze žít. A tak jsem prásknul do koní pod kapotou, zamířil zpátky do civilizace a přivezl mamince žebřík a jako bonus chléb. Ještě teplý z pekárny, s voňavou střídou a křupavou kůrkou. Maminka byla spokojená a já taky. A cestou po dálnici do práce jsem si ji představoval. Rozkládá nové štafle, vonící dřevem, leze po nich nahoru a prochází se po střeše s krajíčkem čerstvého chleba. Pozorně se dívá na ty mršky lístečky, které se tu od minule už zase stihly zabydlet a pokyvuje hlavou. Jako bych ji slyšel jak říká: „Bude potřeba tady zase trochu uklidit“.

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru