13.06.2021, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Boží realitou je kvalitní úroda - lidskost, pravdivost, čestnost

Boží realitou je kvalitní úroda - lidskost, pravdivost, čestnost

Ez 17,22-24

2 Kor 5,6-10

Mk 4,26-34

11. neděle v mezidobí

Tak, jak je o nedělní mši sv. obvyklé, zazněla nám 3 biblická čtení a ve všech byla řeč o růstu, o semeni a výhoncích – zkrátka, ač nejsem zahradník a mé pěstitelské vědomosti jsou minimální, nemohl jsem si nepovšimnout obsahové podobnosti mezi prvním čtením z pera proroka Ezechiela, a Markovým evangeliem. V obou je řeč, tu o malém výhonku, tu o malém semínku - ze kterých, je-li příhodný čas a vhodné podmínky, vyroste nový strom, nový klas.

Ezechielovo proroctví zapadá do doby, kdy je Izrael zničen, Jeruzalém pobořen a obyvatelstvo odvlečeno do babylónského zajetí. Navenek zdrcující a bezvýchodná situace. Ale Ezechiel obrací pohled vyhnanců domů, do Jeruzaléma, na Sión, kde sám Hospodin, nikoli člověk, zasadí výhonek z vysokého cedru (symbol síly a moci), a zasadí jej na vrchol Jeruzaléma. Tento zahradnický počin přesahuje síly a možnosti Izraelitů. Nadto: to, co symbolizuje onen malý výhonek je nový izraelský král z rodu Davidova, („ratolest z pahýlu Jesse“) a výška a mohutnost cedru je národ, který z něho vzejde. Výhonek v rukou a v moci Božského zahradníka se uchytí, zakoření v Jeruzalémě, vyžene nové výhonky, tj. nový Boží lid, a vyroste v nádherný cedr, poskytující ochranu, potřebný stín i oporu všemu stvoření, všem národům.

K Ezechielovu úryvku je ještě připojen odstavec, který poukazuje na ostatní stromy (ostatní národy): „Já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký; dávám uschnout stromu zelenému (dosavadní judští králové, kteří zavrhli Hospodinovu smlouvu), vypučet stromu suchému (Davidovi potomci)“.

Podobně, jako při počátku, při stvoření, i zde zaznělo: „Já Hospodin jsem to řekl a učinil.“ (I řekl Hospodin a stalo se – co víc: a bylo to dobré“.)

Tolik Ezechiel v prvém čtení. Na toto poselství z 6. stol. př.Kr., navazuje podobenství Markova evangelia. I zde je na počátku malé, nepatrné semeno, které však v sobě skrývá obrovskou potenci. Bez lidské zásluhy (ať člověk bdí, či spí) „semeno klíčí a roste.“

„Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když se pak ukáže zralý plod (Boží záměr je naplněn), člověk vezme srp, protože nastaly žně.“ (Člověk sklízí z plodů Hospodinova díla).

Ježíš nekončí, jako Ezechiel, ve svém proroctví jen u příslibu návratu Izraele na Sión; Boží Syn překračuje horizont lidského času a ukazuje na Boží království.

„K čemu přirovnáme Boží království, nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: když se zasévá do země. Je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu.“

Stejně jako u Ezechiela, i zde je vyzdvižen rozpor mezi Božím působením a lidskou pasivitou. Bůh koná skrze potenci, kterou vložil do každého semene (ale i do každého člověka). Bůh vždy přesahuje člověka, jeho velikost a síla je nezměrná. Přesto však, ačkoli je zde člověk vylíčen jako pasivní uživatel plodů Hospodinovy moci, ani jeho pasivita není a nesmí být naprostá (ve smyslu „složit nečinně ruce do klína … já nic, to Hospodin …). I lidská pasivita je náročná, protože vyžaduje podřídit se Božímu vedení. Spolupracovat s Bohem tím, že se staneme zemí příhodnou; že přijmeme Boží plán s naším životem; že se pokorně zřekneme sebe sama a budeme poslušni Božího Ducha. Toto samo, ač navenek se jeví jako nečinnost a pasivita, vyžaduje od nás lidí mnohdy náročnou práci: na přijetí svých limitů; na podřízení se Boží vůli; na vzdání se toho, hrát si na Boha - zahradníka, ale o to více mu být k ruce jako zahradnický nádeník.

Ježíš klade důraz na zdánlivou nepatrnost Božího království. Jako nejmenší ze semen, je v něm skryta mohutná vnitřní síla. („Slabá Boží věc je vždy silnější, než lidé“ 1 Kor 1,25) Toto jeho podobenství předchází poslání učedníků za šiřitele jeho evangelia do celého světa. Jakoby nepatrností hořčičného semena povzbuzoval učedníky k odvaze přijmout svoji nepatrnost, slabost, ano i případná selhání. Síla není ve velikosti, v množství, v manifestaci vnější síly. Pravá síla je skryta ve zdánlivé malosti, nepatrnosti, spojené ovšem s Božím působením. Jenom Bůh svoji silou, Ježíš svým slovem, Duch svojí mocí, mohou proměnit lidskou nepatrnost v sílu; lidskou malost ve velikost spolupracovníků Božích. Ostatně, právě tato naše vědomá a pokorná „spolupráce“ je onou skrytou potencí, kterou v nás Ježíš chce vyburcovat, aby nás dovedla do Božího království. Vždyť právě o Boží království jde Ježíši především. O to, přiblížit nám jej, vzbudit v nás touhu po jeho dosažení. A tak závěrečné resumé?

U Ezechiela: žádná, byť zdánlivě sebebeznadějnější situace není ztracená – pustíme-li Boha do našich životů, dá znovu vyrašit uschlému, napravit zničené, navrátit ztracené.

U Ježíše: Boží království přesahuje svou zdánlivou nepatrností všechny sebevětší a sebevelkolepější lidské úmysly a plány.

Boží hodnoty a měřítka jsou vždy úplně jiné, než ty naše lidské.

Boží realitou je kvalitní úroda – lidskost, pravdivost, čestnost. Boží úroda člověka povznáší a nikoli ubíjí a degraduje. Žně pro duši a ducha – to je ono Boží království, o němž tak často hovoří Kristus. On především má právo poukazovat na životodárnou sílu semene: On sám se stal Božím semenem, které pro nás zemřelo, aby vydalo velký užitek – vždyť my všichni jsme plodem jeho života! On povzbuzuje všechny, aby se nespoléhali na svou sílu, ale sklonili se v pokoře před silou neskonale větší. Právě ti malí, pokorní, bezvýznamní, ti nejspíše dojdou Božího království. Právě ti „blahoslavení“ svoji tichostí, pláčem, chudobou, touhou po spravedlnosti, dosáhnou Božího království.

Ostatně, v podobném duchu dnes mluví i sv. Pavel v listu Korinťanům: „Bratři, jsme ustavičně plni důvěry … stůj, co stůj usilujme o to, abychom se Bohu líbili … každý dostane odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného…“

Kéž dosáhneme, i přes svoji slabost, ano i hříšnost, Božího království. Jak nabádá Kristus: „Hledejte nejprve Boží království a spravedlnost, a vše ostatní vám bude přidáno …“ (Mt 6,33)

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru