Boží království je otevřené pro všechny
Lk 23,35-43
Ježíše Krista Krále
K dnešní slavnosti, která uzavírá uplynulý liturgický rok, nejprve pár vysvětlujících informací. „Slavnost Ježíše Krista Krále“ je slavností uměle ustanovenou – nevznikla na základě tradice, Písma ani víry Božího lidu. Byla uměle ustanovena, a to před 100 lety, papežem Piem XI. Důvodem bylo jednak výročí prvního ekumenického koncilu v Nicei v r. 325, ale především geopolitická situace ve světě, vzpamatovávajícím se z největší války ve svých dějinách. Vznikají nové státy, rozděluje se moc a území, svět je zmítán nesčetnými konflikty. V Německu pozvolna nastupuje nacismus, v Americe krachne burza a její pád ovlivní ekonomiku celého civilizovaného světa. Lidé podléhají skepsi, víra je na ústupu a k moci se dostávají strany hlásající násilí. Smyčka hnědé a rudé totality se utahuje. Lidé bezhlavě zbožšťují své názory, a svět vyznává víru v technický pokrok a klaní se samozvaným vůdcům. Celý svět se zmítá v krizi, nejen hospodářské, ale i politické a morální. A tu stařičký papež ukáže na jedinou a neomezenou vládu Krista, krále míru a pokoje; Krista, který jediný je sto lidstvo sjednotit skrze svou lásku, pokoru a poslušnost Otcově vůli. Nikoli silou, nikoli násilím, ale láskou a obětí! To jsou hlavní atributy tohoto zvláštního krále, kterého papež vyzdvihne na oltáře celosvětové církve.
Krista Krále nám dnes představují všechny tři biblické texty. Je v nich řeč o králi, a přece pokaždé z jiného úhlu pohledu.
To prvé hovoří o největším židovském králi Davidovi; druhé, z pera sv. Pavla, je Kristovým, královským chvalozpěvem a třetí, třetí představuje Ježíše Krále na trůnu, ovšem nikoli nebeském, ale na trůnu kříže.
Intronizace – dosazení krále na trůn – to je akt nejvyšší důstojnosti a slávy. Projevy, provolávání slávy, předávávání královských insignií … Na Golgotě, na kříži, došlo rovněž k intronizaci, a to největšího Krále v dějinách. Avšak namísto slávy – nejhlubší ponížení; namísto ovací – výsměch a urážky; namísto žezla – hřeby prorážející jeho údy a namísto trůnu? – povýšení na kříž. Jmenovací bulou je ona výsměšná tabulka: Ježíš Nazaretský, král židovský! Paradox moci s bezmocí. Paradox slávy s ponížením a opovržením. Svět lidí – božích tvorů křižuje Tvůrce, samého Boha. A Ježíš – mlčí. Tak nám Pašije líčí zabití krále, ponížení Boha, smrt Spasitele. A pak další paradox – a tím se dostávám k dnešnímu evangeliu: je to zločinec, který prvý vzdá hold Králi: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království!“
Do svého království. Není pochyby, že ten lump, darebák a zločinec, poznal v Kristu Krále nebe a země. A je za své poznání a prosbu královsky odměněn: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji …“ Jasnější vyjádření Kristova božství nemohlo být podáno. Jen král může udělit milost; jen nebeský Král může pozvat do svého království. Na kříži se odhalí Pravda o Ježíši – Králi. Tady visí ten, který je PRAVDA sama – král nebe a země. Se zemí je spojen pnoucím břevnem kříže a rozpažené ruce jako by objímaly celý svět, avšak nebe, nebe se zdá být uzavřené: Otec mlčí.
Kdo nemlčí jsou lidé. (A jak by nám mnohdy slušelo a prospělo mlčet.) Většina z nich kolem jsou obyčejní lidé - „lid stál kolem a díval se…“ Zmanipulovaný dav dosáhl svého a teď má svojí podívanou. (Není tajemstvím, že utrpení a násilí lůzu přitahují.) Dostali svoji odměnu za to své „Ukřižuj, ukřižuj!“
Pak jsou zde ti, kteří to všechno spískali. Mohou být spokojeni, dosáhli svého. Členové velerady, farizeové. Všichni, kteří tak nelibě nesli, že je Ježíš převyšuje; že se, jak neslýchané, zaštiťuje Bohem, kterého, jaké rouhání, dokonce nazývá Otcem …! Teď konečně přišla odplata. Jaké zadostiučinění. A tak se posmívají: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený!“
Jsou zde také vojáci. Plní rozkazy a dělá jim dobře, že svoji bezvýznamnost, svoji frustraci, si mohou ukojit na bezbranném odsouzenci. „Když jsi Židovský král, zachraň sám sebe!“
A pak jsou tu ti dva zločinci. Ještě na kříži se jeden z nich posmívá: „Což nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Ale ten druhý? Jeden jediný, který v Kristu pozná a uzná Mesiáše, Krále nebe. „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království!“ Jediný, který pochopil. A Ježíš, ač navenek bezmocný, dokazuje svou Božskou moc tím, že mu daruje život – ne ten pozemský, ale věčný. Ne až jednou, při nastolení Božího království, ale ještě DNES: „Amen pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“
Ještě dnes – nejde o den o 24 hodinách. Jde o věčné a stále současné DNES. „Dnes je ten den spásy …. Dnes přišla do tohoto domu spása…“ U Ježíše (stejně jako u Boha) není žádné „včera, dnes a zítra“; je stálé dnes, spojující nebe se zemí. Podstatou Božího království je stálost, věčnost a to, že je otevřené pro všechny; všechny, kteří v Kristu uznají Krále nebe a země a přijmou jej za svého Pána. My věříme, že budeme s Ježíšem v ráji, v nebi, v jeho království míru a pokoje, v království lásky. Jen jedno je třeba – přiznat si, že i my jsme oním zločincem, namnoze tak vzdáleným svým jednáním (myšlením, slovy i skutky), od podstaty, od principu života – od lásky. (K Bohu, druhým lidem i sami k sobě.) Je třeba být oním zločincem, který si uvědomuje, přijímá a vyznává své viny: „Jsem odsouzen spravedlivě, dostávám, co si zasloužím za to, co jsem v životě spáchal“. Naše upřímnost, naše lítost, naše pokora spojená s prosbou: „Pane, pamatuj na mne ve svém království!“ nám může přinést ujištění toho, který je Králem nebe i země: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“
Nevíme, kdy přijde to naše „Dnes“. Ale věříme, že přijde a že budeme i my s Kristem v jeho království. Království míru a pokoje. Království LÁSKY s tím, který sám je ztělesněnou láskou.
Jiří Vojtěch Černý
