Boží dar, který nám nabízí být si blíž
Sk 2,1-12
Jan 20,19-23
Seslání Ducha sv.
Letnice, Seslání Ducha svatého, Pentecostés, tedy padesátidenní; to jsou různé názvy pro jeden svátek – lépe slavnost, protože v liturgii zaujímá významné místo, stejně jako v judaismu, odkud pochází. Pro katolickou církev jsou Letnice takovými, možno říci, narozeninami. Ve svém pomyslném rodném listu nemají sice uveden den a místo narození, jako máme my, obyčejní smrtelníci, ale Skutky apoštolské, které jsme slyšeli, nám vypráví o hukotu a plamenech ohně, v nichž se přetavila nejistota a nedůvěra apoštolů v sílu a statečnost, s níž vyšli z úkrytu večeřadla do ulic Jeruzaléma, a pak do celého světa, a neohroženě svědčili, kázali, zakládali nové církevní obce a pro svou víru umírali.
Ano, ten dějinotvorný okamžik, kdy zavřené dveře večeřadla rozrazil plamen Ducha svatého, kdy osvítil mysl a rozžehl srdce ustrašených apoštolů, to je ten okamžik, kdy se zrodila nová Kristova církev. Všechno to, co se začalo Kristovým narozením a působením; to, co dospělo k vrcholu jeho smrtí a vzkříšením; to bylo stvrzeno a dokončeno o Letnicích. Duch svatý vytvořil nový lid, který se rozšířil po celém světě: společenství věřících v Krista, Kristovu Církev.
Dnešní bohoslužba slova stojí na dvou pilířích. Prvním je zpráva evangelisty a současně i historika Lukáše ve Skutcích apoštolských, druhým je stať teologa Jana v evangeliu.
Lukáš líčí ten úžasný letnicový zázrak, který bojácnou skupinku Kristových učedníků přetvořil ve světovou církev. „Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě.“ Bylo tam v místnosti na poschodí, jedenáct apoštolů spolu s Matějem, který nastoupil na místo Jidášovo, dále Panna Maria, několik zbožných žen a někteří další Ježíšovi příbuzní. Malá skupinka lidí, které sice spojovala společná zkušenost setkání se vzkříšeným Ježíšem, kteří však neměli ani sílu, ani odvahu tuto osobní zkušenost sdělovat druhým. A tu se to přihodilo: „Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr… a ukázaly se jim jazyky jako z ohně“. A s apoštoly se něco mimořádného stalo. Otevřeli dveře a před překvapeným davem poutníků, kteří byli v Jeruzalémě o svátcích Letnic (svátky Šavuot – připomínka předání Desatera na hoře Chorebu a současně druhá sklizeň) a kteří pocházeli ze všech možných okolních národů, začnou mluvit různými jazyky. „Ti lidé žasli, divili se a říkali: Tito, co mluví, jsou přece samí Galilejci. Jak to, že každý z nás slyší svou mateřštinu?“ Slova se ujme Petr, už tehdy uznávaný za předáka a mluvčího, a zvěstuje jim Krista, ukřižovaného a vzkříšeného. A mnoho z nich se dá pokřtít. „Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A tak se k nim ten den přidalo na tři tisíce lidí. Setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách.“
Zde se tedy opravdu stalo něco velikého. Apoštolové jsou Duchem svatým přetvořeni. Poprvé neohroženě kážou o vzkříšeném Kristu. Poprvé křtí. Poprvé začnou lámat eucharistický chléb. (Sloužit mši svatou). Od té chvíle už to není jen soukromá skupinka učedníků, (a už vůbec ne sekta), nýbrž církev, světová církev, která tu vstupuje do dějin. Moci temnot, židovská hierarchie, císařský Řím a další a další síly, ideologické a mocenské, se proti ní rázně postaví. Apoštolové budou pronásledováni, bičováni, zabíjeni. A podobný úděl stihne i jejich nástupce. Ale nikdo nikdy už nebude moci zabránit, aby Kristova církev rostla a šířila se do celého světa.
Evangelista Jan mluví o daru Ducha sv. hned, když líčí první den nového stvoření – den Kristova vzkříšení. „Večer, prvního dne po sobotě, když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: Pokoj vám… Jako mne Otec poslal, tak i já posílám vás. Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: Přijměte Ducha sv. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Slyšíte: Přijměte Ducha svatého! Spolu s ním přijali apoštolové božskou moc odpouštět hříchy a tím přivolávat k životu lidi propadlé smrti hříchu. Dar odpuštění hříchů je darem Kristova vykoupení a dílem Ducha sv.
Každý hřích působí jako rakovina – rozežírá tkáň lidského společenství. První hřích oddělil člověka od Boha, další hřích oddělil Kaina od Ábela, bratra od bratra. Kde je hřích, tam vládne sobectví, nedůvěra, závist, neláska, tam se vytváří propast mezi lidmi. Duch svatý, ten působí pravý opak. On povolává k životu, uvádí nás zpět do Boží náruče, léčí, těší, sjednocuje, spájí to, co hřích rozdělil. Letnicové seslání Ducha sv. v Jeruzalémě lze právem vidět jako protiklad Babylónského pomatení jazyků. V Babylonu si lidé stejné řeči přestali rozumět, v Jeruzalémě lidé různých jazyků začali vnímat slova apoštolů a navzájem si rozumět. Duch sv. - duch Kristův, je dárcem jednoty, protože přemáhá hřích, který působí rozdělení. My žijeme, žel, v rozdělené společnosti. Rozdělení, rozvody, rozepře, nedorozumění, protiklady jsou všude kolem nás. A jsou i v nás.
Já osobně vnímám dar Ducha svatého jako Boží dar, který nám nabízí být si blíž, nestát proti sobě, ale naopak, hledat cesty k sobě navzájem. Duch svatý je Duchem pravdy – a jen v pravdě: o sobě; o druhých; o Bohu, o jeho úmyslech s námi, můžeme být svobodní. (Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí – Jan 8,31). Jen v Duchu svatém můžeme odolávat všem lžím kolem nás. Lžím o Bohu: to se netýká jen nevěřících, ale i nás, pokud si chceme žít podle své vůle, svých sil a svých představ. Lžím o druhých, kterým tak snadno a rádi nasloucháme, kdy druhé posuzujeme a podsouváme jim nepravdivá slova a činy a konečně a hlavně: lži o nás samých. Lži a hodnocení těch druhých, kterým jsme možná i uvěřili, a tak ztratili úctu k sobě samým. Také naším vlastním lžím, naší přetvářce, naší neupřímnosti, našim falešným představám a předsudkům.
„Až přijde On, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.“ (Jan 16,13) Letnice nám dávají znovu a znovu příležitost volat: „Přijď Duchu svatý! Přijď Duchu pravdy, lásky, pokoje, jednoty, víry!“ Nepromarněme tu příležitost!
Jiří Vojtěch Černý
