19.11.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Bohu jde o naši dobrou vůli, nejde mu o vnější úspěch

Bohu jde o naši dobrou vůli, nejde mu o vnější úspěch

Přísl. 31,10-31

Mt 25,14-18

33. neděle v mezidobí

Odpusťte mi na úvod dnešní homilie poněkud provokativní otázku: „Co je to štěstí?“ Nám, starším ročníkům, se dozajista nejprve vybaví okřídlená věta pamětnického filmu: „Muška jenom zlatá!“ Nicméně, nejde mi o opakování oblíbených hlášek z české kinematografie. Jde mi o obsah dnešních liturgických a biblických textů. A tam, hned na začátku, ve vstupní modlitbě (k naší škodě bohužel často přeslechnuté) jsme mohli slyšet: „Bože … dej ať služba tobě je naší stálou radostí, neboť opravdové štěstí člověka je v tom, že ti může celým svým životem sloužit…“ Chápu, že podstata tohoto „štěstí“ zůstane mnohým utajena. Mentalita dnešní společnosti hledá spíše štěstí v tom bezpracně si užívat, žít bez závazků a odpovědnosti – a tady nám slova liturgie tvrdí pravý opak – „štěstí spočívá v tom, že mohu – co víc, celým svým životem – sloužit Bohu“ – a tím i církvi, ale především živým lidem, často ne-hodným a téměř vždy nevděčným. Zvláštní štěstí. A přesto se za tato slova stavím a ztotožňuji se s nimi. Ano, i pro mne je radostí sloužit. (Vždyť koneckonců, kněz je přece v prvé řadě služebníkem.) Nicméně. Štěstí je pojem vrtkavý a subjektivní. Písmo sv. nabízí v prvém čtení také jeden z obrazů štěstí, i když nepřímý. Štěstím (ba přímo požehnáním) je pro muže „řádná žena“. Ano, žena, která má, cituji: „větší cenu, než perly“. Srdce jejího muže, stejně jako celá její rodina, se na ní může spolehnout. Je pracovitá, starostlivá, spolehlivá, obětavá, štědrá – a ctí Hospodina! Jinými slovy – je zbožná. A její zbožnost je ve zmíněném textu vyzdvihována. Oprávněně. Pro kvalitní (a šťastný) život je zbožnost důležitá. Podstatná. (Nezaměňovat laskavě s pobožnůstkářstvím, s přehnanými projevy rádoby zbožnosti, které nejsou ve skutečnosti ani službou Bohu, ani druhým, ale pouze své falešné představě o zbožném životě.) Zbožnost – je projev toho, že jsem S Bohem; že můj život stojí NA Bohu. Není jen žádoucí vlastností „řádné ženy“, ale každého křesťana. A je vychvalována i ve 128. žalmu, který jsme dnes také slyšeli. Opakovali jsme jeho antifonu: „Blaze každému, kdo se bojí Hospodina.“ Opět pár slov k přiblížení: ono „bát se Hospodina“ rozhodně neznamená „mít z něho strach“, ale naopak, žít S ním; ctít Ho. (Uctívat-podstata kultu.) Zdravým projevem úcty k Bohu je nejen s ním ve svém životě počítat, ale také s ním spolupracovat. S vděčností (a nikoli pocitem, že mám samozřejmé právo) si být vědom daru života, zdraví a také, schopností a nadání. Talentů a hřiven – a tyto dva pojmy jsou hodny, abychom se u nich zastavili. Používáme je v běžném jazyce jak synonyma nadání, schopností, ale původně šlo o váhové a peněžní jednotky. (V Ježíšově době talent, hřivna = 36 kg stříbra = 6 000 denárů, tj. asi 1 000 000 korun.)

Pokud tedy pán v podobenství svěřuje svým služebníkům 5,2 i 1. hřivnu, nesvěřuje jim zrovna malou částku. A co očekává? Že služebníci, podle míry svých schopností, budou se svěřeným majetkem nakládat tak, aby jej rozmnožili, zhodnotili. Tady se samo nabízí poznání, že to co máme, co nám Bůh svěřil v podobě našich talentů a hřiven, nám vlastně propůjčil se stejným úmyslem, jako onen pán v evangeliu. (Konečně, podobenství má skutečně na mysli Pána – i jeho soud na konci časů.)

A první služebník se opravdu činí – v textu je řečeno, že hned šel a podnikavě jich využil. (Nemarní čas – ostatně, i ten je Božím darem.) Hned jde a nebojí se podnikat, namáhat, pracovat. Stejně aktivní ve snaze o rozmnožení svěřených hřiven je i druhý služebník. A rovněž on svěřenou částku zdvojnásobí. Zato třetí služebník – také pravda vynaloží úsilí, ale nesprávným způsobem, to když vykope jámu. Nezhodnocuje, nepracuje, nesnaží se. Je pasivní, ustrašený, lenivý. Pro takové jednání máme ostatně i v naší běžné mluvě úsloví: „zakopat své hřivny“. Motivací onoho služebníka není snaha sledovat vůli svého Pána, ale snaha vyhnout se námaze a oběti. Vždyť, co se mu dá vlastně vytknout? Svěřený majetek nezpronevěřil, nezůstává svému pánu nic dlužen. Jeho účet je vyrovnaný, má dáti – dal. Ale. Sami cítíme, že ho pán právem pokáral, zatímco jeho druhy ve službě stejně po právu pochválil.

Toto podobenství patří, stejně jako všechny texty této předadventní doby k těm, které nás mají vyburcovat z letargie, pohodlnosti a falešné spravedlnosti. I v našem případě, v případě každého člověka, se naplní slova evangelia: „Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování.“ To je podobenství našeho soudu. I my jednou, obrazně řečeno, budeme v roli služebníka stát před svým Pánem – a i nás se bude ptát: „Jak jsi zhodnotil svůj život? Jak jsi rozmnožil dary, které jsem ti svěřil?“ (Nevím, jak vy, ale já už teď cítím lehké mrazení. Vždyť jsem toho tolik dostal! Tolik času, příležitostí, předpokladů, schopností! A tolik jsem jich promarnil – doslova zakopal, zmařil, nevyužil.)

Za zmínku stojí ještě ona výmluva, ono falešné zdůvodnění nečinnosti třetího služebníka. „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel a sbíráš, kde jsi nerozsypal.“ To je nevyřčené mínění mnohých křesťanů, kteří sice vědí, a možná i hlásají, že Bůh je spravedlivý, ale ve skutečnosti tomu nevěří. V Bohu vidí tvrdého otce (možná podle obrazu svého vlastního táty), který na nás má jen samé požadavky a nároky. „Pane, vím, že jsi tvrdý člověk.“ To je obžaloba Boha. Boha, který se k nám chová nespravedlivě – sem tam nám hodí klacek pod nohy, sem tam nás přidusí a potrestá nějakou tou křivdou, bezprávím, nemocí. Kdo takto smýšlí o Bohu, ten nepochopil křesťanství! Bůh není otrokářem, on nám prokázal v Kristu svou božskou dobrotu a své nekonečné milosrdenství. „Dal svého jediného Syna, aby nás vykoupil!“ Takhle se nechová pán tvrdého srdce, takto se chová milosrdný Otec. (To jen my máme často tendenci své neúspěchy, důsledky své lenosti, vlažnosti a povrchnosti, podsouvat Bohu.)

Dnešní podobenství nás varuje před lhostejnosti, pohodlností a pasivitou. Ve vztahu k Bohu však nelze být lhostejným a netečným. Stejně jako nelze být nerozhodným ve vztahu k dobru a zlu. Často se domníváme, že stačí jenom nekonat zlo. Ale: jak dopadl ten třetí služebník? Přišel i o to málo, co měl „Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven.“

My žijeme v omylu, že je třeba podávat výkony – v životě, v práci, v modlitbě… Nikoli. Bohu jde o naši dobrou vůli, nejde mu o vnější úspěch. Hodnocení, tabulky, statistiky, výkonnostní třídy – nic takového u Boha neexistuje. Bůh na nás nepohlíží skrze lidská měřítka. Jediné na čem mu záleží, je stav našeho srdce. („Člověk soudí podle zdání, Bůh vidí do srdce člověka“ 1Sam 16,7) Bůh hledí na naši snahu, na naši dobrou vůli. Tu zná, a je s ní spokojen, a to i bez viditelného úspěchu. Před Bohem má větší cenu náš dobrý úmysl a naše snaha, než výsledek. Co se mu, a právem, protiví, je naše lenost, pohodlnost – často nadto zabalená do líbivého argumentu, který není ničím jiným, než pouhou výmluvou. A také projevem naší nevděčnosti, pýchy a nelásky. Nejsme povoláni k tomu, abychom nezávazně (a nevázaně) žili a promrhávali dary, které nám byly svěřeny. Jsme povoláni k životu! Aktivnímu životu v pokorném vědomí, že nejsme dokonalí, ale k dokonalosti povoláni. Přesně podle darů, schopností, talentů a hřiven, které jsme od Boha dostali. Bůh nechce, abychom je promarnili. Chce, abychom je zhodnotili, abychom se nebáli žít v pravdě, bez výmluv a falešných póz.

Nezapomeňme, že tento text mluví o soudu. Ten nemine nikoho z nás. A já přeji vám i sobě, abychom z úst našeho Pána, dobrého Pána, slyšeli jednou ono kýžené: „Služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím.“ Mnoho? – celou věčnost! Což není řečeno: „Vejdi v radost svého Pána!“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru