"Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili"
Sk 4,32-35
Jan 20,19-31
2. neděle velikonoční
Ještě dříve, než se zastavíme u té neuvěřitelné, a pro apoštoly zprvu až děsivé, skutečnosti Krista, stanuvšího onoho večera, prvního po sobotě, mezi učedníky, zadívejme se na poselství prvého čtení ze Skutků apoštolů.
Začíná větou, která je až provokativní onou samozřejmostí, s níž je řečena, a s neschopností nás, lidí, ji uskutečnit a žít: „Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši… všichni měli všechno společné…“
Naprostá majetková a sociální rovnost - to je sen všech generací, co jich země nosila. Bohužel, zkušenost nás poučuje, že tento sen se nikdy nepodařilo uskutečnit. Snu o ráji na zemi udělal konec, stejně jako tomu ve skutečném ráji s Evou a Adamem - lidský hřích. A protože ten je (bohužel) stále s námi, uprostřed nás i v nás samých (smutné to dědictví prvotního hříchu), skončíme vždy jen u nesplnitelných ideálů, utopických snů, nebo, což je horší, když zmanipulovaný dav bezcitných, tvrdých srdcí a bezduchého myšlení, vezme do rukou zbraně a máme tu další z mnoha revolucí, utápějící sen o rovnosti a bratrství v krvi. (Francouzská a jiné revoluce měly přímo bratrství a rovnost ve svém programu – ale oni onu rovnost zúžily pouze na rovnost sociální a materiální a jen „pro některé“.) Rovnost a bratrství obce věřících stála na jiných, než ideologických, základech. Byli jednoho srdce a jedné duše. Jedno srdce vypovídá o vzájemné lásce (revoluce vznikají z nakumulované závisti, zášti, nenávisti) a jedna duše – tento „nejvyšší princip“ nezahrnuje jen morálku, ideje, víru, ale ovládá celého člověka, činí z něho bytost vpravdě lidskou. Protože měli společnou víru, naději a lásku, tyto božské ctnosti, mohli zvládnout pokušení soupeření o moc a o připoutání se k majetku. (Tak jako Kristus je „kamenem úhelným“ víry křesťanů, je láska „kamenem úhelným“ společenství křesťanů. Jaký je obraz církve bez lásky, o tom nás poučují dějiny církve, a v současnosti bolestná skutečnost tolika rozbitých farností, rodin, společenství …)
Podle slov z druhého čtení: „Láska záleží v tom, že milujeme Boha a plníme Jeho přikázání.“ A Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem…“ Nad světem se vítězí podle sv. Jana jedině vírou a láskou. Vírou v Krista Ježíše. Komu a čemu věříme, to milujeme. A láska - láska přemáhá svět. A přemáhá také nás samé - naši pýchu a sobectví. A proto nedokážeme vytvořit nebe na zemi, kde bychom „měli všichni jedno srdce a jednu duši - protože nemáme lásku. Lépe řečeno, máme ji, ale jaksi málo. (To co nás drží v okovech je naše neschopnost překročit svůj vlastní stín; vzdát se sebe sama, svého sobectví a negativních emocí, a dovolit Kristu, aby i nám předal svůj pokoj.)
Kristus, který je ztělesněná láska, naprosto skutečný, hmatatelný, přichází hned prvého dne svého Vzkříšení, mezi apoštoly. „Ježíš stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Žádné zamčené dveře, žádná uzavřená srdce, mu nemohou zabránit, aby stanul uprostřed svých učedníků a aby nepronesl to kouzelné slovo, při kterém roztávají všechny nejistoty, strach a napětí. Slovo, které je víc než pozdravem. Slovo útěchy. Slovo pokoje. Klidu. Míru. Slovo smíření a odpuštění. Slovo přání všeho dobrého. POKOJ VÁM! (Šalom) V srdcích i myslích apoštolů vládne nepokoj a strach, obavy a nejistota. A právě pro tuto chvíli jim Ježíš (dokonce opakovaně) říká: „Pokoj vám!“
Tento Ježíšův pozdrav, jeho přání pokoje, přesahuje zdi jeruzalémského Večeřadla, přesahuje srdce samotných apoštolů. POKOJ Ukřižovaného a Vzkříšeného Krista zasahuje svou léčivou silou celý náš svět. Nabízí se nám do všech našich dnů, slunných i pošmourných, radostných i tragických. Je určen každému člověku bez výjimky, bez rozdílu. POKOJ VÁM zní od onoho velikonočního dne po všechny časy. Kristus přináší pokoj za zavřené dveře prvních učedníků - a může jej přinést i za zavřená srdce dnešních současníků.
Dar pokoje je Velikonočním darem. Je darem Vzkříšeného Krista. Je výronem velikonoční radosti. Sv. Jan v evangeliu píše, jakou reakci Kristovo pozdravení vyvolalo: „Učedníci se zaradovali.“ Pokoj totiž, a to je jeden z jeho zásadních atributů, přináší radost. Kristus, tak náhle a nečekaně stojící uprostřed nich, byl pro apoštoly zdrojem radosti: - je opravdu Syn Boží a nezemřel, ale stojí zde uprostřed nás!
Ježíš však nepřichází pouze s pozdravením pokoje. Přichází, hned prvý den s posláním. Posláním a mocí odpouštět hříchy (to může v chápání Židů pouze Bůh). Ježíš jim toto poslání předává nikoli nějakým dekretem, dokonce ani ne vkládáním rukou – což by bylo pochopitelné a na místě. Učiní tak aktem, kterým se předává duch, dech, život. „Dechl na ně!“ (Dech a duch jedno a totéž jsou.) Jak toto gesto připomíná oživení Adama, kdy Bůh Adamovi vdechuje život do, sice dokonalého, ale „bezduchého“ – neživého, těla. (Gn 2,7) Tím jim předává nejen poslání, ale co víc, činí je novým stvořením, novými lidmi. (A my víme, že akt proměnění učedníků se dokoná za 50 dní při Seslání Ducha sv.).
Že apoštolové nebyli hned přesvědčiví a zdatní hlasatelé Vzkříšeného Krista, o tom svědčí causa sv. Tomáše. Snad i jeho nepřítomnost ve večeřadle byla Bohem plánovaná, aby jeho postoj byl prubířským kamenem pro ostatní apoštoly a nejspíš i on sám potřeboval tuto lekci, v níž se nedůvěra a skepse promění ve vyznání víry. Tomáš pokleká před Zmrtvýchvstalým – projev nejvyšší úcty, a zvolá: „Pán můj a Bůh můj!“ Tomáš je, stejně jako ostatní apoštolové, synem židovského národa. Kyrios, Pán - toto pojmenování bylo vyhrazeno pouze Bohu a nyní je Tomáš vztahuje na Krista, Božího Syna. A tak, díky němu se hned prvý den po Vzkříšení setkáváme v Novém zákoně s největším vyznáním víry. A díky němu také Ježíš pronese své poslední blahoslavenství: „Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Toto blahoslavenství, stejně jako pozdravení pokoje, můžeme vztáhnout také na sebe, pokud uvěříme ve slova a skutky Ježíše zaznamenané v evangeliích a v jeho přítomnost ve svátostech, zejména ve svátosti jeho proměněného těla a krve – ve svátosti eucharistie.
Jiří Vojtěch Černý
