Biblické postavy a jejich poselství - seniorské postavy Starého zákona

Pokud Starý zákon používá vazbu „sytý dnů“, pak ji spojuje především se závěrem života, resp. se smrtí některých vynikajících postav. Podle biblického pohledu znamenalo stáří žádoucí naplnění života. Vazba „sytý dnů“ navíc představovala nejenom dar dlouhého a plodného životního období člověka, ale především završení lidského života prožitého ve shodě s Boží vůlí.[1] Hlavními protagonisty tohoto naplnění jsou postavy jak starozákonní, tak i novozákonní epochy, především pak postavy Tóry – Abraham, Izák, Jákob nebo Mojžíš. K dalším osobnostem seniorského věku patří také David. Starozákonní nauku o stáří uzavírá postava starce Eleazara a symbolické postavy Job a Tóbit. K novozákonním protagonistům patří především dvojice Alžběta, Zachariáš a Simeon, Anna a rovněž postava Nikodéma. K tématu stáří v Novém zákoně mají zcela určitě co říci i postavy starců v knize Zjevení.

V následujícím pojednání o těchto postavách půjde především o signifikantní příběhy z jejich života, zvláště pak ty, jež se týkají období stáří, nebo ty, jež přinášejí určité poselství pro toto období a z nichž bude možné vyvodit určité charakteristické znaky stáří. O těchto znacích bude pojednáno hned z několika úhlů pohledu, zvláště rodinného, společenského a v neposlední řadě spirituálního. Současně budou naznačeny i základní kontury vzniku a okolností sepsání jednotlivých knih, aby bylo možné do tématu lépe proniknout.

O jaká hlavní témata ve spojitosti s těmito postavami konkrétně jde, je pro lepší přehlednost zakomponováno do následující tabulky, přičemž při řazení jednotlivých postav je postupováno chronologicky. Uvedená pojednání si nečiní nárok být vyčerpávající. Jejich smyslem je především napomoci pochopit význam a hodnotu stáří z pohledu biblické tradice.

Přehled biblických postav a hlavních poselství vůči stáří

Paradigma víry v příbězích starců knih Tóry

Jak již bylo nastíněno, v pokusu o biblickou interpretaci tématu „stáří“ ve Starém zákoně budou hrát hlavní roli konkrétní biblické postavy. Mezi nimi zaujímají významné místo praotcové. Příběhy praotců zachycuje kniha Genesis, jež ve své první části popisuje tzv. biblické pradějiny a v druhé nastiňuje počátek spásy vyvolením jednoho člověka, který se stane otcem celého národa.[2] Kniha Genesis je výsledkem činnosti mnoha generací, jež promýšlely a vyjadřovaly základní zkušenosti svých předků. Nejvýznamnější písemně zachycenou tradicí je tzv. jahvistická tradice pocházející z královské doby, nicméně stěžejní roli ve finální fázi utváření knihy sehrály zřejmě kněžské kruhy při jeruzalémském chrámu v době po návratu z babylonského zajetí (6. a 5. století před Kristem). Ačkoli první část Genesis vypráví o skutečnostech, které se dotýkají historie, ale vymykají se možnosti datování a lokalizování, příběhy praotců přes určité problémy odrážejí celkem věrně situaci polokočovných pastevců v zemích Blízkého východu v 1. polovině 2. tisíciletí před Kristem. Významným aspektem v obou případech je teologický, nikoliv historiografický význam. V této souvislosti je třeba chápat Genesis nikoliv jako mýtus po vzoru pohanských mytologií; když používá obrazů převzatých z oblasti staroorientálních mýtů, zbavuje je mýtického charakteru a uvádí do souladu s izraelským monoteismem. V Genesis je použita celá řada literárních druhů, přičemž důležité místo zaujímá symbolika, jež dává často na první pohled jednoduchému příběhu hlubší smysl. Charakteru staroorientálního vyprávění odpovídá žánr lidové pověsti – ságy – vztahující se k určitému rodu a jeho příslušníkům nebo místu (například svatyni). Tato sága vysvětluje i původ zvyků, jmen či topografických zvláštností (jde o tzv. etiologii).[3]

Události spjaté s praotci (koncipované jako sled čtyř generací) prezentují pomalou realizaci obnovy díla spásy skrze Boha jako hlavního protagonistu navzdory lidské slabosti praotců. Příslib potomstva a země, jejž dává Hospodin prvnímu z nich – Abrahámovi, je naplněn prozatím v nepatrných závdavcích. Boží jednání je sice často charakterizováno na způsob jednání lidského, jeho svrchovanost je však nade vším zřejmá – Bůh obvykle působí skrze slovo, které dává směr životu praotců a je rozhodujícím styčným bodem vztahu mezi ním a člověkem:

„Boží slovo volá a vyzývá svobodného člověka a ten je zapojen do dějin spásy jako jejich spolutvůrce. Boží slovo je příkazem, zvěstí i příslibem. Na člověku je, aby uposlechl, věřil a doufal: tato trojí odpověď vytváří dynamismus oné historie, směřující k budoucnosti, zahrnující zemi a závisející na Bohu, historie, která je lidská, vzhledem k aktivnímu podílu lidí na jejím utváření, i Boží, vzhledem ke svrchovanosti, s jakou ji Bůh řídí.“[4]

Protože Genesis, jež je první knihou Tóry neboli Pentateuchu, představuje velkolepou vstupní bránu dějin Boha s člověkem, které pokračují v osudech Izraele a na něž navazuje rovněž celý Boží lid – Kristova církev, je třeba ji z tohoto důvodu chápat v širší souvislosti.[5]

Veronika Čepelková