Ať vidím

Jer 31,7-9

Žid 5,1-6

Mk 10,46-52

30. neděle v mezidobí

Dnešní neděle je již desetiletí slavena v církvi jako neděle misijní. Právem. Vždyť téma misií nepatří pouze minulosti. Dnes se sice charakter misií změnil – nejde už o hlásání evangelia v pohanských zemích Asie, nebo černouškům v Africe, jak byly misie chápány předchozími generacemi křesťanů. Dnes mají daleko spíše humanitární charakter - namísto nauky se klade větší důraz na život podle evangelia v daných podmínkách a podle místních možností a mentality.

Možná by se, při troše představivosti, daly nazvat misijními i dnešní biblické texty.

Zatímco to prvé má charakter povzbuzení a výzvy k opětovnému návratu do vlasti, druhé čtení je brilantní kristologickou teologií a evangelium ukazuje na samotný výsledek Kristovy misie – na uzdravení – zde konkrétně navrácení zraku nevidomému. Nejsou však konečně i misie prostředkem nového vidění – světa, víry, mezilidských vztahů?

Církev měla a má misijní charakter už od svého počátku, vzpomeňme jen na rozeslání učedníků v závěru Matoušova evangelia: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Já budu s vámi po všechny dny až do konce světa!“ (Mt 28,19-20) To je zjevná misijní výzva – výzva k tomu vyjít. Vyjít z Jeruzaléma ke všem národům, a seznamovat je, učit, životu v Kristu, životu v lásce.

Prorok Jeremiáš v prvém čtení vyzývá k opačnému směru – vyjít z babylónského exilu do Jeruzaléma. Vrátit se do země předků. A jeho výzva se netýká jen Izraelitů – zevšeobecněná zahrnuje všechny národy: „ … shromáždím vás od končin země; slepí a kulhaví budou mezi nimi, spolu se ženami v naději a nedělkami …“ Primárně je tato výzva určena Židům v deportaci, ale nepřímo je určena exulantům, vyhnancům, vyděděncům ze všech národů. Stejná vize návratu Židů ze všech končin země na Sión, se prolíná nejen texty Starého zákona, ale nepřímo i Zákona nového, a úsilí o její naplnění můžeme spatřovat celá tisíciletí. V posledním půldruhém století jsou hlavní myšlenkou tzv. sionismu.

Vraťme se však k Jeremiášovi. Jeho slova zaznívají poté, kdy nohy posledních deportovaných opustily Jeruzalém. Jakoby jim na cestu dával povzbuzení, že žádný exil, žádná diskriminace, žádné zajetí netrvá věčně; že je před každým člověkem šance návratu – v pozemské, morální, ideové rovině a nabídka cesty domů – do skutečného, nebo nebeského, Jeruzaléma.

Bez zajímavosti není zmínka o slepých a kulhavých – nabídka nikoho nevylučuje, ani handicapované, odstrčené a všechny ty na okraji – kteří jsou při putování, stejně i budování, pro druhé přítěží. A ženy v naději, těhotné i šestinedělky – i ony potřebují více péče a hlavně, ony jsou nositelkami nových pokolení, nové síly národa. Přicházejí vyčerpaní, s pláčem, ale vítá je Země zaslíbená s vodními prameny a s otevřenou Boží – Otcovskou náručí.

Druhé čtení ukazuje na Krista – Velekněze. Ne dosazeného z obyčejných, slabých, hříšných a smrtelných lidí, ale na Krista – Velekněze, který je povolán samotným Bohem, tím, který mu namísto inaugurační řeči říká své Otcovské slovo: „Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil…“ Jinde: „dám ti v majetek národy“ Boží slovo je završeno odkazem na pradávného Velekněze: „Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova.“ (Melchizedech, stejně jako Kristus, je „nadpozemská postava“, nemá pozemského otce, je králem Sálemu = králem pokoje – salom,shalom; králem Jeruzaléma = města pokoje, Jeru-salaim; a sám patriarcha Abraham mu jako vyššímu předává desátky - jako veleknězi, a on mu žehná – jako kněz.)

V evangeliu tento Ježíš, Syn Boží, vychází uprostřed davu z Jericha. (Z Jericha vedla cesta do Jeruzaléma.) Vychází jako slavný rabi z Nazareta, a jen nejbližší učedníci ví, či lépe tuší, že je to Boží Syn. Ne tak slepý Bartimaios. Ačkoli je jeho vnější zrak zatemněn, vnitřním zrakem víry poznává v Ježíši Syna Božího. Jak jinak by mohl volat to své: „Synu Davidův, Ježíši, smiluj se nade mnou!“ Zatímco ostatní se jej snaží, jako nepohodlného umlčet, Ježíš ho slyší. „Zavolejte, přiveďte ho!“ A on: vyskakuje a odhazuje svůj jediný majetek, svůj plášť, a veden jen hlasem a silou víry, přichází k Ježíšovi. Ten se ho zeptá – a upřímně řečeno, dost nelogicky: „Co chceš, abych pro tebe udělal?“ Co asi může chtít slepý, než nabýt zraku? Ale zde jde o víc – vždyť onen slepý nevolal: Ježíši, Synu Davidův uzdrav mne, volal: „smiluj se nade mnou!“. V čem ono smilování spočívá? – nejenom v aktu uzdravení očí, ale i duše, jeho nitra. Proto také Kristovo: „Jdi, tvá víra tě zachránila.“ Onen slepý, syn Timaiův, dostal více, než zrak. Dostal nový život. Dostalo se mu smilování, odpuštění, uzdravení a naděje života věčného. Ne pro jeho vytrvalý křik – pro jeho víru. Pro dar vnitřního poznání.

„Pane, ať vidím“ – to jsou slova, která bychom měli ke Kristu volat i my, vidoucí. Vždyť kolik věcí bezděky nevidíme, a ke kolika skutečnostem jsme slepí. „Pane, ať vidím!“ – Tvá znamení; potřeby svých blízkých; obdarování a schopnosti, dary a milosti, jichž se nám dostává. Žádný oftalmolog, žádné brýle a vnější korekce zraku nám nemohou nahradit vnitřní zrak víry. Ten není samozřejmostí, ten je darem od Pána. A o tento zrak bychom měli prosit neméně usilovně, jako onen slepý Bartimaios.

Jiří Vojtěch Černý