"Ať Hospodin ti žehná a chrání tě..."

„Ať Hospodin ti žehná a chrání tě,

ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv,

ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář

a obdaří tě pokojem." (Num 6,24-26)

... Áronské požehnání. Užívá se od starozákonní doby, pochází z dob ústní tradice. Jde v něm o Boží vztah k nám, o Boží dílo v nás. Jde o to, co smíme a máme od Boha čekat. Je to zároveň velice hluboká modlitba, možná starozákonní protějšek modlitby Páně.

Má tři odstavce a v každém jsou dvě prosby:

1. požehnej a opatruj

2. rozjasni tvář a dej milost

3. pozdvihni tvář a dej pokoj.

Představme si rodiče a dítě. Uvidíme, že se prosby seřadí do logického celku, když si budeme vyprávět, jak to v rodině chodí.

Dítě se narodí a rodiče se snaží, aby mělo vše potřebné k životu. To je požehnání a všechno, čeho je k životu zapotřebí. Jsou to věci vnější: jídlo a pití, úroda a stáda, vlídný domov. A také dary duchovní: láska, víra i naděje a vše, co z nich vyplývá.

V životě přijdou i zkoušky, kdy se nám zdá, že nás Boží požehnání opouští. Pak je třeba Božího opatrování, abychom to nevzdali a nepřišli o naději a víru. Je třeba prosit, aby nás Bůh střežil a opatroval, abychom nesešli z Boží cesty a neodešli od víry - jak si přeje pokušitel.

Když se nad svými slabými chvilkami zamyslíme, začneme se stydět. Těch dobrých věcí, které nám Bůh daroval, bylo mnoho. Jenže jsme na ně zapomněli. Ocitli jsme se ve zkouškách, začali jsme bědovat a vyčítat Bohu, nechali se ovládnout netrpělivostí a seběstředností. Říkáme si, že druzí jsou tu také pro mne a ne jen já pro druhé. A tak ve svém srdci odejdeme Bohu z očí. Stejně se na nás jistě mračí, jako otec na dítě, když něco vyvede. Pak je nejlepší se uklidit.

Jenže zarputilá samota tíží. A tak se z kouta po očku díváme, zda se tatínek ještě mračí. A při tom se stydíme za vše, co jsme vyvedli. Prosíme: „Tatínku, usměj se na mne!" V hebrejském znění je „rozsvítit tvář“ nebo staročesky „osvítit tvář" - úsměvem. Biblická hebrejština má pro úsměv výraz „rozsvícení tváře“.

My si myslíme, že se na nás Bůh mračí, a proto mu utíkáme z očí. Ale když se odvážíme v pokoře se k němu vrátit jako ‚marnotratný syn', vidíme, že jeho náruč je otevřená, že se na nás usmívá. Tak se můžeme odvážit prosit o odpuštění, v áronském požehnání vyjádřené výrazem „ať tě omilostní“, tj. „odpusť nám naše viny,“ jak říkáme v Modlitbě Páně.

Poslední dvě prosby: „Ať Hospodin pozdvihne nad tebou svou tvář." I to známe. Když někoho tíží starosti nebo svědomí, chodí s opadlou tváří. Jako Kain, kterého se Hospodin ptá: „A proč opadla tvář tvá?" (Bible Kralická Gen 4,6: Proč ti spadla tvář?) Když chceme s někým obnovit vztah, přestaneme uhýbat tváří i očima a podíváme se mu do očí. V tom je prosba: „Tatínku, podívej se na mne, já už chci být zase tvoje, zvedni hlavu, obrať se ke mně!"

Slůvko tvář, tj. Boží tvář, je tu dvakrát za sebou, takže je důležitá: jednak rozsviť či rozjasni svou tvář - usměj se, a pozdvihni tvář - přestaň se chmuřit. Ale co to je vlastně Boží tvář?

My přece víme, že Bůh je Duch a že tedy nijak nevypadá, nemá lidský obličej. Boha žádný neviděl. Ale přece ho poznáváme. Už Izrael ho poznával v jeho skutcích, v jeho vedení, v jeho soudech i v jeho odpuštění. Tedy v tom, co s Izraelem dělal a dělá. V Novém zákoně je to ještě názornější. V 2 Kor 4,6: Neboť Bůh, který řekl: „Ať ze tmy zazáří světlo!", zazářil i v našem srdci, aby osvítil (lidi) poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři.

Přeneseně, Boží tvář je Kristus. Na něm v jeho příběhu i údělu poznáváme Boží vůli i Boží vedení, Boží soud i Boží milost. To vše je „Boží tvář“.

Poslední prosba: vlož na mne pokoj, tj. Boží pokoj, o němž říká Kristus: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám“ (Jn 14,27). Tedy nejdříve pokoj s Bohem a ve svědomí. Ten pak prosakuje ven do lidských vztahů, a tak vytváří předpolí Božího království ve věku zmatku a nepokoje. Pokoj jako plnost všeho dobrého, nejen pouhý klid, nýbrž souhrn všech Božích darů.

K němu se blížíme, a tak můžeme Bohu děkovat i slovy áronského požehnání: „Ať Hospodin ti žehná a chrání tě, ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem."

Pane, přidáváme se k slovům Mojžíše, tvého svědka. Všechny jsi nás stvořil z lásky a obdařil požehnáním života, uvedl nás na svou cestu a opatruješ nás, jako laskavý Otec. Ale my se ti rozbíháme jako neposlušné ovečky, stále nás musíš hlídat a svolávat. A pak se stydíme a utíkáme ještě dál...

Někdy nás vedeš k pokoře a trpělivosti, když nás na čas necháš v tom, do čeho jsme zabředli, nebo když nás svírá tvá zkouška. Ale když se odvážíme obrátit k tobě, vidíme, že se nehněváš. Tvá laskavá tvář se na nás usmívá, svítí láskou a odpuštěním. Díváš se na nás s milosrdenstvím a v Pánu Ježíši Kristu nám nabízíš svůj pokoj.

Prosíme, dej nám odvahu víry, abychom tvůj pokoj přijímali nejen pro sebe, ale aby prostupoval skrze nás ke všem, kteří jej potřebují a po něm touží. Ať naplní celou zemi a všecky tvé tvory, abys ty sám byl všecko ve všech. Amen.

(Podle knihy Jan Heller: Jak orat s čertem)

Věra Šimková