Ani v té největší šlamastice nejsme sami
Gn 2,7-3,7
Řím 5,12-19
Mt 4,1-11
1. postní neděle
Rok, co rok nasloucháme o první neděli postní stejnému biblickému příběhu o pokušení Ježíše na poušti, byť pokaždé z pera jiného evangelisty. Než však otevřeme tento silný příběh Ježíšovy pevnosti, vůle a věrnosti Otci, nabízí nám prvé čtení příběh o prvním hříchu, o selhání člověka tváří tvář pokušiteli. Samozřejmě, jde o obrazy, had symbolizuje ďábla, satana a jak vidno, jeho taktika, jak dostat člověka z Božího vlivu do svého područí se nemění. On ďábel vlastně není moc vynalézavý, a ani nepotřebuje být, protože my lidé mu ty jeho lži a polopravdy stále úspěšně baštíme. Začněme tedy od Adama. V Ráji. Písmo ho líčí obrazem krásné zahrady, kde člověk žije ve skutečném míru a pokoji. V dokonalé harmonii s Bohem a s celým Stvořením. Ráj je místem nevýslovného štěstí, místem intimní blízkosti Boží. Místem, kde přebývá Bůh, absolutní Dobro a Láska, a tedy místem sterilním od každého bacilu Zla. Ale ono se sem stejně vplíží. V podobě hada – symbolu to úlisnosti, jedovatosti, zákeřnosti, pokušení. A dá se do řeči s Evou – se ženou, která symbolizuje citovou, a tedy zranitelnější stránku lidské přirozenosti. Eva podlehne ďáblově překroucené argumentaci; neprohlédne jeho síť polopravd a zámlk, a dá mu za pravdu. Je to snazší a jednodušší, než hledat protiargumenty a odolávat chuti na ono „ovoce lákavé na pohled“. A aby v tom nebyla sama, přenáší svůj hřích a jeho důsledky na muže – a první a největší malér lidstva je na světě. Nespočívá samozřejmě v konzumaci jablka, (to je jen obrazem, symbolem), ale v tom, že člověk podlehl pokušení, že postavil své chtění, svou vůli nad vůli Boží; že se vymanil ze své závislosti na Bohu. A právě tím ztratil svou svobodu. Odmítl výsadu být svobodným Božím tvorem, a tak se stal otrokem zlé moci, stal se závislým na zlu, v nejrůznějších podobách. Chtěl být absolutně blažený, a stává se nešťastným, tvorem, který je podroben utrpení, neštěstí a smrti.
To bylo na počátku, v Ráji. Adam byl jako člověk nakažen jedem hříchu. A on tuto nákazu přenesl na všechna další pokolení. Tu nazývá teologie dědičným hříchem a náš imunitní systém stále selhává. Účinné protilátky proti hříchu neexistují, musíme si je horko těžko vytvářet sami a moc nám to nejde, jed hříchu nám znovu a znovu otravuje život. Ten smutný příběh o vítězství pokušitele v ráji známe všichni a jeho důsledky v sobě také všichni neseme. To ostatně potvrzuje sv. Pavel v listě Římanům, ze kterého jsme četli: „Skrze jednoho člověka přišel na svět hřích a skrze hřích smrt…“ tím jedním člověkem je Adam, člověk z hlíny, ale Pavel dodává: „Jako provinění jednoho přineslo odsouzení, tak spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život.“
Není nesnadné dosadit do rovnice za onoho spravedlivého zachránce Božího Syna, Ježíše Krista. A evangelium nám nabízí dramatický popis jeho zápasu s Pokušitelem a ukazuje na zbraně, kterými zvítězil.
Evangelní úryvek začíná konstatováním, že „Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla.“ Ono vyvedení Duchem na poušť následuje bezprostředně po Ježíšově křtu v Jordánu. Tam na něho Bůh ukazuje jako na svého milovaného syna, v němž má zalíbení – a hned nato jej prostřednictvím Ducha sv. vyvede na poušť a tam jej vystaví pokušení. Skoro by se mi chtělo říci: no to je zvláštní projev lásky, zalíbení v synovi, když jej vydá napospas strádání v poušti a Pokušiteli. (Pobyt na poušti, dobrovolný půst a odříkání byly známé už v Ježíšově době, i když duchovní obsah jim propůjčili až první poustevníci a pouštní otcové o několik století později. Poušť je specifickým místem, kde se člověk setkává s Bohem a zejména sám se sebou.) A zde přichází ke Kristu ďábel, aby ho pokoušel. (Počká si 40 dní, je to paralela k 40. letému putování Izraelitů na poušti a číslo 40 má v judaismu velký význam, je takovým číslem proměny.) On dobře ví, koho má před sebou. A tak hraje na strunu Kristovy identity, tu přece nemůže popřít, tu musí obhájit: „Jsi-li Syn Boží …“ A pak zneužije dlouhého postu a vyhladovění pro neškodnou nabídku – „jsi-li Syn Boží, tak je pro tebe hračkou proměnit kameny ve chleby a utišit krutý hlad.“ Ježíš se ovšem nedá – a jako argument použije slova Božího, na které je satan krátký. „Je psáno: nejen z chleba živ je člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.“ Ďábel ovšem nekapituluje, v další nabídce sám použije Božího slova, aby Ježíše pokoušel snadným úspěchem, „vždyť se mu nic nestane a všem bude zřejmé, že Ježíš je Syn Boží.“ Jen ať skočí z chrámové zdi, vždyť všichni očekávají, že se Mesiáš zjeví zázračným způsobem v chrámu. Kristova odpověď: „Je také psáno: Nebudeš pokoušet pána, svého Boha.“
Ďábel se nenechá odradit, dále zkouší, pokouší Ježíše. Ukazuje mu krásy země, tohoto Božího stvoření, které si drze přivlastňuje: „a ukázal mu všechna království světa i jejich slávu a: „To všechno ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět.“ Ďáblu nic nepatří, nabízí z cizího výměnou za to, že Ježíš uzná jeho moc. Všechno ti dám, jen když se přede mnou skloníš.“
Ježíš mu nenaslouchá, kategoricky mu přikazuje: „Odejdi, satane! Je psáno: Pánu, svému Bohu se budeš klanět a jen jemu sloužit.“ A dost! S ďáblem se nesmí vést dialog, ďáblu se nenaslouchá. Stačí jen málo polevit a už se vetře do našeho povědomí. Tohle Ježíš ví. Před ním musí ďábel kapitulovat. A závěr? „Potom ho ďábel nechal, i přistoupili andělé a sloužili mu.“ (Ďábel je také anděl, padlý anděl, který odmítl sloužit Bohu a člověku. Andělé jsou naši strážci, pomocníci a spolupracovníci Boha. Těm je radno naslouchat, zatímco ďábla je třeba odmítnout. Jenomže my neumíme rozlišovat a ten zlý prevít s námi manipuluje a obelhává nás, nazývá zlo dobrem a tváří se jako náš zachránce. Jediná pomoc: držet se slova Božího a prosit o dar Ducha svatého. A hlavně nespoléhat na sebe sama. To je totiž zaručená cesta do pekel.) Moji milí, také my procházíme ve svém životě nejrůznějšími „pouštěmi“ (osamocením, těžkostmi, nepochopením); i na nás útočí zlý duch pocitem marnosti, beznaděje, stejně jako nabídkou „laciného štěstí“. Ale ani v té největší šlamastice nejsme sami. Za námi stojí Kristus a naši andělé strážní nám pomáhají. A tak, slovy Písma: „Vzepřete se ďáblu a uteče od vás!“(Jak 4,7) Zlo má jen takovou moc, jakou mu sami dovolíme.
Jiří Vojtěch Černý
