07.03.2017, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

Andělé strážní měli pohotovost

Andělé strážní měli pohotovost

Mám manželku, která miluje děti a zahrádku. Někdy tak činí rovnoměrně obojímu, jindy přilne víc k dětem, následně zase k fialkám. Děje se tak podle toho, jestli jsou cibulky na záhoně v zákrytu a neporušené, nebo jestli žena najde ničivé otisky bot zlosyna (nebo zlodcery) ve zdevastované karotce. Ochránci lidských práv jistě pochopí, že v takové chvíli se Charta dětských práv stává zcela pochopitelně bezcenným cárem papíru a provinilec se nemá jak hájit. Nejlepším řešením bývá prostým útěkem uhájit holý život. Takovou sílu má někdy rodná hrouda. A právě nedostatek žírné prsti na naší zahradě se stal počátkem jedné drobné, dnes už úsměvné epizodky ze života naší rodiny.

Vše začalo poměrně prostě. Naše pozemky a polnosti leží na kamenité půdě a pro potřeby kultivační, ať už jde o kvalitní zatravnění Kostřavou červenou nebo nově vysázené stromky Račanské Lepotice (modré samosprašné švestky), je třeba dovézt odněkud dostatek dobré hlíny. Nejlépe v množství jedna tatrovka nebo dvě, budou dobré obě dvě. Přátelé jsou nad zlato a nemusí se to nutně projevit jen u kulečníku, ale třeba i na zahrádce. Zvlášť je-li přítel zahradník. On ví, které hlíny je nám třeba a ví, kde se ta hlína nachází. A nejen to. Poradí i způsob, jak zařídit přestup takové hlíny z mateřského klubu rovnou do vaší zahrádky a to vše za poměrně rozumnou cenu. Podtrženo, sečteno: hlínu, kterou my potřebujeme, momentálně na skládce nikdo nepotřebuje a kamarád ji přiveze za cenu nafty. No, nekupte to. Tomu se říká zboží v akci. Ujednáno, domluveno a my s netrpělivostí očekáváme tatrovku se zásilkou vytoužené hlíny. Dlužno podotknout, že to „my“ znamená já a děti. Manželka byla odvelena mimo domov, protože ta fůra hlíny, převázaná růžovou mašličkou, má být pro ni milým překvapením. Přála si ji totiž a velmi.

Dočkali jsme se. Tatrovka, vrchovatě naložená zemitým pokladem dorazila, šofér stáhl okénko a bodře zavolal: „Tak kam to bude, šéfe?“ Ukázal jsem na prázdné místo na zahradě, řidič bravurně zacouval, zvedl korbu a náklad vysypal na místo určení. Až potud neměla celá akce jedinou vadu na kráse. Když se o něčem říká, že se to objevilo jako blesk z čistého nebe, netušili jsme, že se cosi podobného může  v příštích vteřinách přihodit i nám. Jenom pro úplnost musím uvést, že přes zahradu vedly od posledního sloupu na louce do nástřešáku na našem domě dráty elektrického vedení. Náklaďák zvedl korbu a vysypal obsah až za dráty. Pak se ale z nějakého nepochopitelného důvodu rozjel i se zvednutou korbou. A v příští vteřině přišel onen blesk z čistého nebe. Korba zachytila o dráty, dráty se otřely o sebe a z auta byla naráz vánoční prskavka. Děti to velice rozveselilo. Všechny byly totiž na zahradě, protože příjezd nákladního auta je událost, kterou si přece nemohly nechat ujít. Méně důvodů k veselí  už ale měl náš přítel zahradník, který stál na stupátku sršící tatrovky a křičel na řidiče, že nabral dráty. V té chvíli bylo jasné, že kdyby můj životem sršící přítel ztratil na stupátku rovnováhu a dotkl se země, já ztratil přítele. Naštěstí se tak nestalo. 

Řidič měl teď na vybranou. Buď bude couvat a snažit se zbavit nějak drátů, nebo se tatrovka rozběhne a uvidí se, kdo bude silnější. Řidič zvolil bez vysvětlování druhou variantu a prudce se rozjel na plný plyn. Zůstal jsem zhypnotizovaně stát, neschopný pohybu jako králík před anakondou a jen jsem němě zíral. Nikdy bych nevěřil, jak pružný dokáže být tuhý železný drát. Tatra už ujela hodný kus cesty, dřevěný sloup elektrického vedení se ohýbal jako třtina ve větru se klátící, dráty byly napjaté jak tětiva v rukách Robina Hooda a jen místo šípu vězel v tomto podivném luku zběsile uhánějící náklaďák. První, kdo povolil brutální síle, byla naše chatrná střecha, za niž byl ocelovým lanem ukotvený na  trámu přívod elektřiny  a naše nebohá stříška opustila (i když jen o malý kousek) místo, které jí původně tesař určil. V té chvíli se podařilo ze  stupátka vysokofrekvenčního náklaďáku šťastně seskočit i příteli zahradníkovi  a  oddechl si, že to nejhorší má za sebou. Jak hluboce se mýlil. Příští okamžik totiž ukázal, kde je nejslabší článek této příšerně napjaté situace. Masivní železný nástřešák už dál nevydržel nelidské natahování na skřipec, utrhl se a na vzdálenost téměř padesáti metrů prosvištěl těsně kolem přítele, jehož krásná mladá žena doma netušila, že mohla být v průběhu několika vteřin už podruhé krásnou mladou vdovou. Nestalo se tak a tatrovka zmizela v dáli, aby se už nikdy neukázala. Což v praxi znamenalo, že dovoz byl sice zdarma, ale doprovodné náklady na likvidaci následků jednoho menšího kopečku rašeliny pro muškáty půjdou do desetitisíců. Posunutá střecha, rozbité tašky, vyrvaný přívod elektřiny do domu, všude okolo potrhané dráty. Tahle spoušť byla všechno jiné jenom ne dáreček s růžovou mašličkou, přichystaný pro manželku. Štěstí, že u toho nebyla. Protože to bychom si možná museli nakonec ještě hledat i nějakou náhradní mámu. 

Když se děti, chvíli zkoprnělé údivem nad nevídanou podívanou vzpamatovaly, vydaly se ohledávat důkladně místo činu. Běhaly mnohem veseleji než já sem a tam, a zkoumaly           a prohlížely. Jedenáct dětí v terénu, to už je docela slušný pátrací oddíl.  Moje hlavní starost ale byla sehnat co nejrychleji elektrikáře a dát věci do pořádku, jak nejlépe to v dané chvíli půjde. Trvalo to sice jen necelou hodinku než dorazil, ale mě stačil ve vteřině spolehlivě dorazit  ke smrtelné úzkosti svojí strohou informací: v hlavním rozvaděči nevypadly všechny pojistky a některé dráty jsou pořád ještě pod proudem. Tím pádem byl pod proudem i plot okolo naší zahrádky, na který dráty spadly. A kde děti celou hodinu vesele skotačily a skákaly panáka i přes další dráty, taky na zem spadlé. Po čase jsem požádal jednoho svého přítele matematika, aby za použití rovnice teorie pravděpodobnosti vypočítal, jaké byly šance dětí, aby se za tu hodinu některé z nich drátů nebo plotu nedotklo. Řekl, že podle neúprosných matematických výpočtů měl od této události stát se vší jistotou poměrně hodně ušetřit na přídavcích na některá z našich krásných dětí. Proti vší vědecké logice se tak nestalo. Když se dnes ohlédnu zpět, poté co byly odstraněny škody a čas zahojil noční můru po tomto neveselém zážitku totální bezmocnosti, zůstaly už jen vzpomínky na příjemnější stránku věci. Máme novou střechu, čistou a bez nástřešáku, elektřina vede k domu pod zemí, takže děti můžou pouštět draka beze strachu a muškáty na oknech kvetou díky rašelině nádherně každý rok. Stejně tak je bohatá úroda manželčiny karotky na záhonu a ovocných stromků  a rybízu v zahradě.

Proto bych rád touto cestou ještě jednou upřímně poděkoval onomu sboru andělů strážných, kteří měli toho dne pohotovost: „Byli jste fakt skvělí! Díky.“

Luboš Nágl

 

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru