Aktivita versus pasivita

Nás věřící zajímá přednostně aktivita ducha, ta nejcennější – oběť, jinak radostné sebedarování. U věřících i u nevěřících je to božská vlastnost – jsou tím blízko Bohu, Kristu. V evangeliu Janově říká Ježíš: "Můj Otec je pořád aktivní, i já jsem aktivní" (Jan 5,17) a to v tom jediném, čím Bůh žije, v tom jediném, co Bůh "umí": dávat se. Křesťanství učí, že to platí na celé čáře i pro nás; tím jsme zapojeni do cirkulace života v Trojici. "Kdo mne miluje... k tomu přijdeme a učiníme si u něho příbytek". Bůh má své ucho na tvém srdci, říká Augustin z Hippa, učitel Církve. Ideální je, když se propojí různé výše uvedené aktivity s tou výsostnou: celým mým životem chci obohacovat své okolí; obec, město, národ, stát – nakolik to jde, dle společenského žebříčku, na němž jsem vystoupil ať výše či níže. A až jednou začnu ztrácet síly, až bude ubývat řada mých různých aktivit, stále bude přibývat té aktivity výsostné – lásky, kterou vrcholí duch lidský. Pozná to i mé okolí. Růst pasivity a aktivity vyvrcholí ve smrti. Tam budu jednak naprosto bezbranný, jednak naprosto svobodný. Bezbranný absolutní pasivitou konce, ale svobodný vrcholným úkonem lásky: Bože, důvěřuji Ti. Odevzdávám se Ti. Jdu k Tobě. Miluji Tě. – V takové smrti pasivita končí, vrcholný úkon lásky však zůstává – takový budu navěky.

P. Jan Rybář SJ, zkrácený text z knihy „Kam jdeme?“