15.12.2019, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Adventní doba je dobou velké duchovní nabídky

Adventní doba je dobou velké duchovní nabídky

Iz 35,1-10

Jak 5,7-10

Mt 11,2-11

3. neděle adventní

Třetí neděle je - a to oprávněně, vezmeme-li v úvahu poselství biblických textů – tradičně nazývána nedělí radostnou - gaudete.

V radostném poselství se dnes doslova překonává, jindy tak přísný prorok Izaiáš, tento „evangelista Starého Zákona“. Jeho obraz radosti a veselí, obsažený v proroctví plném naděje, má svůj původ v ohlášeném příchodu Hospodina. (Jen pro zařazení do historického kontextu: Všechna ta radost, jásot a naděje, byly adresovány těm, kdo žili v beznaději, skleslosti, apatii a zoufalství v Babylóně; oné vykořeněné hrstce, zbylé z kdysi silného izraelského národa - těm, kteří už zapomněli na Hospodinovo zaslíbení i na vůni svobody.)

Úryvek Izaiášova proroctví uvádí slova radosti: „Zaraduje se vyprahlá step, zajásá a vykvete poušť, zajásá, zaplesá, zavýská.“

V proroctví je vyprahlá poušť, jejíž neplodnost izraelité tak dobře znali, obrazem vyprahlosti člověka, bez naděje, bez víry, bez Boha. Předpovídaná proměna, oživení a krása vykvetlé pouště, je předehrou k nové proměně člověka. Zde konkrétně k proměně zdecimovaného izraelského společenství, které v tomto proroctví poznává mocný zásah Hospodina, který slibuje svůj příchod i jim, neschopným probrat se ze své duchovní letargie a skomírající naděje. „Posilněte skleslé ruce, ochablá kolena upevněte. Vzmužte se, nebojte se! Hle, Bůh přináší odvetu. On sám přijde a spasí vás!“ Příslib návratu Boha a jeho lidu na Sión, je proroctvím o proměně člověka a jeho uzdravení: „Otevřou se oči slepých, odemknou uši hluchých, chromí budou poskakovat a němí promluví.“ Tedy nejen vyprahlá poušť, která se promění v zemi úrodnou, ale především vyprahlý člověk, živořící bez Boha a bez naděje, se příchodem Pána a Mesiáše uzdraví.

(Pokud bychom tento Izaiášův obraz „vyprahlého člověka“ přenesli do současnosti, mohl by být velmi aktuální. Žijeme sice navenek ve svobodné společnosti, ale jsme rovněž nesvobodní. Spoutaní svými falešnými představami pochybného štěstí; zblblí reklamami na bezpracný a zaručený úspěch a fake news na sociál. sítích; upsaní ďábelskému úvěru života na splátky. S pokřivenými hodnotami, umlčenou morálkou a vykleštěným svědomím. To je obraz dnešního člověka, ochuzeného o duchovní rozměr. Spoutaného pavučinou jalových frází, populistických slibů a prolhanými politiky, kteří nás okrádají nejen o peníze na daních a dotacích, ale o právo na pravdu, spravedlnost a důstojnost. Svým způsobem jsme na tom hůř, než v tehdejším Babylónu, protože my, my jsme se nechali odvléci od víry, od pravdy, spravedlnosti a Boha dobrovolně. My si už ani neuvědomujeme, jak je naše společnost ve skutečnosti nemocná a ani nás nenapadne, že bychom k jejímu uzdravení měli sami svým dílem přispět.)

Na Izaiášovo proroctví se odvolává Ježíš v evangeliu, to když za ním přichází poslové od Jana Křtitele s dotazem, „zda je tím očekávaným Mesiášem?“ Ježíš se odvolává právem toho, který činí stejná znamení jako ohlašovaný Mesiáš - navrací zrak slepým, sluch hluchým, naději malověrným, zdraví chromým a nemocným, co víc, i mrtvé křísí… Nedivme se Janově pochybnosti, on, stejně jako celý vyvolený národ, měl jinou představu o Mesiáši. Očekával přísného soudce, který ohněm a silou nastolí Boží království a mečem zahubí nespravedlivé a namísto toho zde stojí Kristus, tak nahony vzdálen všem vzletným a zidealizovaným představám o Mesiáši. Snad i proto zazní ono blahoslavenství: „Blahoslavený, kdo se nade mnou nepohorší“. Ti, kteří se pohoršovali nad Janem, ti se pohoršují i nad Ježíšem – ono pohoršení může být zrovna tak dobře vyjádřeno slovem opovržení, pohrdání, despekt a ironie, stejně jako nepřijetí, odmítání, zavržení.

Jan byl, rovněž podle proroctví Izaiášova, povolán být předchůdcem Krista. Jeho posláním je ukazovat na Něho, být „hlasem, který o něm prorokuje a připravuje mu cestu“.

Jan vydával svědectví o Kristu a nyní se role obrací a je to Ježíš, kdo svědčí o Janovi: „Co, koho, jste vyšli vidět? Proroka? Ano, říkám vám, víc, než proroka… Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší, než Jan Křtitel!“ To jsou slova pro současnost. A pro budoucnost? „I ten nejmenší v nebeském království je větší, než on!“ Jak těmto slovům rozumět? Z lidského hlediska je Jan vrcholem Starého zákona, ale v nebeském království, v království oslavených duší, jsou největšími ti, kteří přijali Krista, kteří jsou v Kristu povýšeni stát se novým stvořením – a Jan svými pochybnostmi a zanedlouho i mučednickou smrtí, musí ještě do rozměrů Božího království, onoho bezelstného božího dětství, ještě dozrát, dorůst.

A závěrem? Ježíšova radostná zvěst o Božím království je nadčasová a jeho poselství zasahuje i nás. I nám Ježíš nabízí uzdravení. Netýká se však pouze zdraví těla. Jde také o duchovní zdraví a o čistotu srdce. Vždyť i my jsme jako ti Janovi učedníci, i my mnohokrát pochybujeme a jsme netrpěliví.

Ostatně, na téma trpělivosti promlouvá druhé čtení a i ono by stálo za samostatnou promluvu. Čtyřikrát v něm zazní ono slovo „trpělivost“, slovo nepopulární, protože s sebou nese náročný požadavek: být trpělivými. (Doslova trpět – lat. pacientia je od slova passio, utrpení.) Být trpělivými, zde podle příkladu rolníka, který s důvěrou a nadějí očekává životodárný déšť. Rolníka, kterému nezbývá než naděje, že Bůh otevře nebe a spustí déšť, který přinese úrodu. To je docela příhodný adventní obraz – advent je přece také o naději, s níž očekáváme, že se: „otevřou nebesa a rosa shůry“ - Boží lásky a milosrdenství - zavlaží naše vyprahlá srdce; že „oblaka budou dštít spravedlnost a právo“ - tak hojně pošlapávané a nepřijaté.

Adventní doba je dobou velké duchovní nabídky. Nabídky naděje, touhy, zrání v trpělivosti, očekávání a ztišení v modlitbě. Zkusme ji využít podle Izaiášova receptu: k proměně, k uzdravení našich vztahů a srdcí; k prohloubení naší víry, naděje i trpělivosti, Využijme ji k pročištění našich očí, abychom viděli Boha a jeho znamení; našich uší, abychom slyšeli, co nám říká; našich těl, abychom nežili jako chromí, ale chodili po Jeho cestách. Zkrátka, prosme Krista, aby vykonal i na nás zázrak uzdravení. A třeba, aby se na konci adventu i pro nás „otevřela země a my se setkali se Spasitelem“. Co na tom, že bude mít podobu betlémského nemluvněte. Alespoň si více uvědomíme naléhavost dnešní Kristovy evangelijní výzvy: „Blahoslavení, kteří se nade mnou nepohorší.“

Jiří Vojtěch Černý

 

 

 
Nahoru