06.12.2020, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Advent našeho života

Advent našeho života

Iz 40,1-11

Mk 14,1-18

2. neděle adventní

Vím, že se opakuji, ale připomínám, že advent je dobou přípravy, konkrétně přípravy na příchod Pána. V dnešních textech je ale Pán statickou veličinou, zatímco v popředí je dynamika Božího lidu, jeho cesta vstříc Pánu.

Nejprve prorok Izaiáš v prvém čtení povzbuzuje lid k návratu z babylónského zajetí a mluví o cestě: „Připravte cestu, v pustině vyrovnejte stezku; hory a pahorky ať se sníží, údolí ať se zvýší; co je kopcovité, ať je nížinou, co je hrbolaté, ať je rovinou.“

Také Jan Křtitel, na břehu Jordánu, používá podobných výzev: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky.“

Oba shodně mluví o cestě, ale každý ji nazírá z jiného úhlu pohledu. A neméně je odlišný i pohled na toho, kdo po ní má přijít.

O jakou cestu tedy jde v podání dnešních biblických postav?

Izaiáš mluví o cestě zpět do země zaslíbené. (Jeho příměr srovnané cesty je možná vzat z babylónské kultury, kde se před chrámy pro průvod s bůžky také připravovala a srovnávala cesta.) K tomu je zapotřebí srovnat nejprve cestu pro příchod jediného Boha, Hospodina, který se, (triumfálně) navrátí do Jeruzalémského chrámu. Je to obraz v tomto smyslu dosti odvážný, protože Jeruzalém byl v té době v troskách a Boží hora Sión zarostlá a zpustlá.

Můžeme si představit ještě jiný výklad, neméně symbolický, který vychází ze známých skutečností tehdejší doby:

Cesta půjde z pustiny, z pouště. Projít pouští znamenalo – buď přežít, nebo skončit v půli cesty. O přežití na poušti rozhodoval nejen dostatek zásob, ale především nesmírná vnitřní síla a obrovská odvaha. A k tomu velká dávka štěstí. Kdo přešel poušť, ten se jakoby znovu narodil. A zbylý izraelský lid je prorokem vyzýván, aby prošel pouští, aby připravil cestu pustinou. (Aby obrazně znovu uskutečnil svou Paschu z otroctví do země zaslíbené.) Aby se znovu jakoby narodil. Aby přešel k novému životu. A nejen to. Srovnat hory a zvýšit údolí má ještě další význam. Hory byly v té době místy, kde se uctívala božstva tehdejších pohanských kmenů, zatímco údolí přinášela mnohá nebezpečí. (Příšeří hlubokých údolí a proláklin znesnadňovalo cestu, ve dne zde bylo vražedné horko, v noci zde řádila divoká zvěř.) Srovnat hory, může tak znamenat vypořádání se s pohanskými kulty božstev a zarovnat údolí příslib bezpečí a přímou cestu.

Cesta k pravému Bohu byla cestou na Sión, na toto posvátné místo Boha Izraele, a měla být cestou připravenou pro návrat ke kultu jediného Boha - Hospodina.

Izaiáš, jemuž Hospodin vkládá do úst svá slova, vyzývá předáky izraelského lidu, aby povzbuzovali svůj lid, aby jej těšili, vždyť: „odčiněna je vina a sám Hospodin zaplatil dvojnásobnou cenu“. (V těchto slovech už můžeme slyšet příslib Mesiáše, který všechny viny Izraele vezme na sebe a zaplatí je cenou nejvyšší, totiž vlastní obětí.)

Jan Křtitel v evangeliu, tento současník Ježíšův a jeho předchůdce, ten už na Krista zcela zřetelně ukazuje. „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!“ Janova výzva má silný morální akcent, ale ještě není evangeliem. Janova vyrovnaná cesta vede k Hospodinu, k porušené smlouvě, k Božím zákonům. Než budou schopni Kristovi současníci zaslechnout a přijmout Kristovu výzvu k obrácení celého života, budou muset srovnat svůj krok s Božími požadavky, přijmout normy Zákona, na které Ježíš bude navazovat. Jan Křtitel předchází Krista jako ten, který připravuje cestu k Jeho přijetí, a hloubí základy Božích přikázání. Na těchto základech pak bude dál stavět Kristus. On vztyčí pilíře víry, naděje a lásky a vybuduje chrám své církve, chrám Ducha svatého. Kristus vystaví svou církev na základech, které položil Jan Křtitel. A Jan, tento neúprosný bojovník za pravdu a právo, tesá hluboké základy do skály. Ačkoli je jeho příspěvek k dílu spásy nezměrný a zásluhy obrovské, je tím, kdo stojí v pozadí. (Kdo kope v anonymitě dělníka, jež bývá zapomenut, zatímco jména stavitelů se tesají do kamene.) Jan své místo, svůj podíl na Kristově díle vyjádří s úžasnou pokorou: „On je mocnější než já: nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků!“ To je úžasná pokora, vždyť obuv připevňoval či sundával svému Pánu otrok a Jan cítí, že není hoden prokázat Kristu ani tuto otrockou službu. Sám za sebe nepřehání, ví, že jeho úloha je v tom ukazovat na Krista a vést k němu zbloudilý a nevděčný lid. (Nepropadne pýše a tak se uchrání toho, vybrat si svou odměnu už zde na zemi.) Kristus o něm později s úctou prohlásí, že byl „Největším z těch, kdo se narodili z ženy, největším z proroků.“ Ano, sv. Jan Křtitel je nesmrtelnou postavou dějin spásy, on už dosáhl své Božské odměny. Připravil cestu k Ježíši! Svým současníkům i nám. My už máme cestu k Pánu připravenou, tu práci při ražení nových, neznámých cest už za nás odřeli svatí cestáři. Na nás je, abychom po nich šli, kráčeli, postupovali vpřed, navzdory všem nástrahám a překážkám, které každou náročnou cestu provází.

Doba ADVENTNÍ je dobou naší přípravy. Je dobou našeho úsilí. Naší snahy o snižování našich hor pýchy a zříkání se falešných bůžků. O vyrovnávání propastí lží, přetvářky a sebestřednosti, jež nás oddělují od druhých; o napravení všeho nerovného, křivého, zavádějícího v nás. Nedejme se dlouho pobízet. Liturgický advent je krátký a ani času našeho života nemáme nazbyt. (O tom je pro změnu druhé čtení od apoštola Petra.)

Připravme v sobě cestu Pánu, připravme svá srdce na Jeho přijetí. Bylo by tragické Ježíše pro svou vnitřní pohodlnost minout, nebo dokonce k Němu ani nedojít. On nás očekává a my máme očekávat Jeho. Právě o tom je adventní doba. O tom je advent našeho života.

Jiří Vojtěch Černý

 

 

Zájezd Alpy - rakouské Tyrolsko

 
Nahoru