06.12.2015, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Advent - doba mimořádné aktivity

Advent - doba mimořádné aktivity
Druhá neděle adventní

Bar 5,1-9

Lk 3,1-6

2. neděle adventní

ADVENT je, jak je nám ostatně neustále připomínáno, dobou očekávání a přípravy. Zatímco pojem čekat se na první poslech jeví jako statický, výraz připravit, ten je dynamický, nabitý aktivitou. A stejně tak i advent, ačkoli je dobou ztišení a usebrání, je ve skutečnosti dobou mimořádné aktivity. Tu charakterizuje především požadavek naší přípravy = proměny. Obojí, příprava i očekávání, se prolínají v textech dnešní, 2. neděle adventní. Nejprve prorok Baruch. Ten je dnes ohlašovatelem návratu z Babylón-ského zajetí a s tím spojené proměny myšlení a jednání izraelského národa. Jeho slova: „Svlékni ze sebe Jeruzaléme roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy!“ nám, i přes dlouhá staletí, ba tisíciletí, mohou být inspirací. Hned první slovo: „Svlékni!“ Máme-li se svléci, znamená to, jednak: odložit oděv, odstranit ze sebe to, co nás zahaluje, co nám skýtá ochranu, teplo a bezpečí – a současně: stát se obnaženými – a tím i zranitelnými. Zde se ovšem nejedná o oděv, ale o odložení žalosti a soužení. Bolestné a tíživé skutečnosti našeho života jistě odložíme rádi, ale nelze zůstat stát jen tak. I obnažená duše, stejně jako tělo, se potřebuje „obléci“ = zakrýt, naplnit. U Barucha je oním novým oděvem duše roucho spravedlnosti a ozdoba věčné slávy. Co si máme pod tím představit? V konkrétní době a situaci, do níž adresoval svá slova prorok Baruch, to znamenalo odložit vše staré a nepotřebné, onu mentalitu zajatců a vyhnanců a nechat se prostoupit nadějí, nejen na návrat do pozemského Jeruzaléma, ale i do onoho pomyslného, nebeského Jeruzaléma, které je místem pokoje a blízkosti Boha, jeho věčné slávy, a také místem, které v době, která jednou nastane, bude místem oslavení pro všechen lid. Tím se toto Baruchovo poselství stává nadčasovým, je poselstvím pro nás všechny, a ne pouze pro ten letošní advent, ale i pro advent celého světa vůbec. Vždyť advent je časem očekávání příchodu Pána a našeho návratu k Otci.

„Svlékni ze sebe Jeruzaléme roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy.!“ Jeruzalém - v překladu znamená město pokoje, je předobrazem místa návratu. Podle Barucha už nebude místem, kde sídlí smutek, pláč, žalost a nářek, ale místem radosti, slávy Boží a jeho jasu a spravedlnosti. (Jak se tato Baruchova vize kryje s příslibem nebeského království, jak nám jej líčí Ježíš v evangeliích!) Tento Jeruzalém bude na výšinách, tedy, už nikoli neznámý, skrytý, nedostupný, ale naopak, vystavěný tak, aby k němu mohly proudit všechny národy.

Nadčasovost tohoto Baruchova pozvání k návratu je dále umocněna tím, že Bůh je zde nazýván VĚČNÝM. To je důležité, protože tak jsou posluchači vedeni k novému pohledu na dějinné události. Kupř., že vítězství zla, které nás obklopuje, je pouze dočasné. Hospodin je však Pánem dějin, je věčný, a až nastane pravý čas, bude to On, sám Bůh, který nám připraví cestu. Slyšeli jsme přece: „Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky a vyplnit údolí na rovnou zemi.“

Když se od slov proroka Barucha přeneseme o několik staletí dál, dojdeme k impozantní postavě Jana Křtitele. Ten zaslechne Boží slovo na poušti, tedy v místě, kde Bůh, Boží slovo zasahuje čka zvláště silně, (poušť je rovněž místem, kde je třeba vše odložit a pouze člověk zbavený vší vnější ochrany a vystavený samotě, je připravený k tomu přijmout Boží oslovení a stát se prorokem).

Evangelista Lukáš, (původem vzdělaný Řek) nám toto oslovení Jana Křtitele přesně zasazuje do konkrétní historické doby; díky jeho preciznosti, je můžeme nejen přesně datovat, ale také si uvědomit, jak důležitá a podstatná je Boží režie, která přesahuje moc a slávu všech pozemských vládců. Císař, král, tetrarcha, Pilát i proradní velekněží, všechny tyto špičky tehdejšího světa, zastíní slovo Boží, určené pro zdánlivě bezvýznamného Jana Křtitele, kdesi na poušti. A Jan, jako pravý Boží prorok, jako „hlas volající na poušti“, nezůstane v ústraní -to ani u proroka nelze- ale opouští samotu pouště a „jde do celého okolí Jordánu, aby hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy“. I v jeho podání je Boží slovo nadčasové a zahrnuje všechny lidi všech dob, kteří budou chtít Božímu Slovu naslouchat, (tedy nejen Janovy posluchače na břehu Jordánu). V Janových slovech zaznívá, proroky tolikrát ohlašovaný, refrén Božího pozvání k návratu: „Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! Každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! "A každý člověk uzří Boží spásu.“

Jan samozřejmě nevyzývá posluchače, aby vzali lopaty a krumpáče a vyšli budovat cestu přes Judské pohoří do Jeruzaléma. Práci cestáře vykoná sám Bůh, to ON nám a pro nás vyrovná cesty, aby šlo po nich jít; to ON sám narovná, napraví všechno, co je pokřivené, zmrzačené, nezdravé. Bůh sám připraví cestu pro člověka, ale MY, my se na tuto cestu musíme vydat! Musíme chtít! A to není a nebude snadné. Protože i MY budeme muset velmi pracovat. Bude zapotřebí stavět duchovní cestu! To, na čem musíme pracovat, jsme my sami; na našich duších je nejvíce práce. Připravit v sobě prostor pro Boha a pro druhé; srovnat všechny ty hory, ba pohoří pýchy, ješitnosti a sobectví, které jsou v každém z nás; upravit terén naší duše, ztvrdlé povrchností, pohodlností a nevěrou... Bůh jde před námi a pomáhá nám, ale neudělá naši práci za nás. ON nám pomůže, On nám dá prostředky a sílu, ale my musíme spolu s ním pracovat, abychom došli k Němu, k cíli svého životního adventu, abychom, podle Jana: „uzřeli Boží spásu“.

Jan od Jordánu volá: Každý člověk uzří Boží spásu! Nikdo tedy není vyloučen z Boží nabídky spásy a vykoupení. My všichni máme před sebou jediný, universální, všeobecný cíl, který je pro všechny lidi stejný. A na cestu, směřující k tomuto cíli, nás právě dnes pozval sv. Jan Křtitel. Na cestu, která může být pro někoho i osobně dramatická, ale: my přece věříme, že po cestě, bezpochyby náročné, můžeme dojít ke konečnému cíli, tj. k Božímu království, k Boží spáse. Vždyť pro křesťany ani není jiného cíle. Je však třeba se na tuto cestu, jako na každou dlouhou a náročnou cestu, připravit - a advent je dobou přípravy. Tato cesta začíná, obrazně, spolu s Janem Křtitelem, ve vodách Jordánu. Na místě pokání, smíření, odpuštění. Začíná uznáním svých chyb, vin, nedostatků a jejich vyznáním. Začíná křtem pokání. Pro nás dnes, kteří nejsme současníky Jana Křtitele, ale kteří žijeme v církvi, by měla adventní cesta také začít podobně. Uznáním a vyznáním svých vin a hříchů - už nikoli ve vodách Jordánu, ale ve vodách Božího milosrdenství, ve svátosti smíření. V ní, obrazně řečeno: zasypat propasti, které jsou v nás a do kterých se propadáme; propasti malomyslnosti, netrpělivosti, nedůvěry, lhostejnosti, pohodlnosti a hříchu; a také srovnat všechny ty vrchy a hory sobectví, pýchy, samolibosti či ukřivděnosti, které v nás rovněž jsou. Zkrátka, vytvořit v sobě harmonii, dát cestě svého života přímý směr. Moji drazí, tohle dá práci, to není maličkost. Ale je to nezbytně nutné proto, abychom šťastně a bezpečně došli k cíli. A ten cíl, ten stojí za tu námahu. My se už zanedlouho, v jesličkách, setkáme s tím, který zvítězil, který nás vede, protože on tu cestu prošlapal před námi a za nás. S tím, který nám nabízí svou pomoc. Chytněme se ho s důvěřivostí malých dětí a především: „Připravme mu cestu v našich srdcích a vyrovnejme stezky našich duší!“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru