23.12.2018, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Advent celého našeho života

Advent celého našeho života

Mich 5,2-5a

Lk 1,39-45

4. neděle adventní

Kvapem se už blížíme k vyvrcholení adventní doby, k setkání s tím, který je Slovem, seslaným na tuto zem. Slovem, předpověděným v mnoha proroctvích. Mezi poněkud přehlížené proroky patří prorok Micheáš, který k postavě očekávaného Mesiáše; k ohlášenému výhonku z rodu Davidova; k Pánu, jemuž je třeba připravit cestu, apod., přidává jeden velmi konkrétní údaj. Totiž, že očekávaný vládce Izraele (Mesiáš) se narodí v Betlémě.

Betlém, ono kouzelné slovo, které nám otevírá Vánoce. Zde však zaznívá z úst proroka, který žil 8. století před tím, než se Betlémě ozval pláč narozeného Božího „nemluvňátka“, Božího Syna. A co říká Micheáš? „Toto praví Hospodin: „A ty, Betléme Efratský, maličký jsi mezi Judskými rody … z tebe mi vyjde ten, který bude vládcem v Izraeli, jeho původ je od pradávna, od věčnosti. Proto je opustí Hospodin až do doby, kdy rodička porodí … bude stát a pást v Hospodinově síle, ve velebnosti jména Hospodina, svého Boha, oni pak budou požívat míru, neboť jeho moc se rozšíří až do končin země. On sám pak bude pokojem.“ 

Prorok Micheáš obrací pozornost k Betlému, k městu stejně bezvýznamnému v době prorokově, jako v době narození Ježíše Krista, avšak nikoli bezvýznamnému v dějinách izraelského národa. (Bylo nejprve městem kananejské kultury – obětištěm bohyně plodnosti Lachmy. Do Betléma, tisíc let před Kristem, se vrací se svou snachou Noemi, Moábka Rút, aby zde našla nejen chleba v době hladu - Bét – lechem = dům chleba, ale aby se stala i babičkou Davida, který se zde narodí a kterého prorok Samuel pomaže na krále mezi Jesseovými syny. David, podobně jako Betlém u Micheáše, je tím nejmenším, nejbezvýznamnějším z Jesseova rodu, a přesto bude největším z izraelských králů. Betlém je tedy, svým jménem, svými dějinami - významným místem i symbolem – je „nejmenší z nejmenších“ a přesto nejvýznamnější“. Jaká podobnost s Ježíšem, Synem Božím, který se také narodí jako bezvýznamný, odmítaný, a přece se stane, tak jak předpověděl prorok Micheáš a po něm mnozí jiní: „Vládcem, jehož moc se rozšíří až do konce země. On sám bude pokojem!“ A nadto, Ježíš se stane chlebem života pro všechny ty, kteří jej ve víře přijmou jako Božího Syna a svého Spasitele a Vykupitele.) 

Nicméně, opusťme rozjímání nad betlémskou symbolikou a pokračujme v poselství dnešní neděle. Je mnohem širší, než aby šlo shrnout do jednoho kázání.

Micheášovo proroctví znal každý Žid, znala jej samozřejmě i Panna Maria, a nepochybně si jej vybavila, spolu s dalšími Izaiášovými proroctvími, v okamžiku, který proměnil celé dějiny – při Zvěstování. Při něm se dozvídá, nejen to, že: „z Ducha sv. počne a porodí syna, ale že „bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího. A že Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida a bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce“. Dozvídá se také, snad jako důkaz pravdivosti andělského poselství a jako ujištění, že „u Boha není nic nemožného“ i tom, že: „její příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci.“  

A tímto andělovým sdělením o Alžbětině očekávání syna – ač už byla ve věku natolik pokročilém, že muselo i v jejím případě jít o Boží zásah, se dostáváme k obsahu dnešního evangelia. To líčí Mariinu reakci na sdělení o Alžbětině požehnaném stavu. Lukáš píše, že: „V těch dnech se Maria vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách.“ Spěchala za Alžbětou a důvodem jejího spěchu jistě nebyla zvědavost. Díky této Mariině iniciativě (ve své době mimochodem velmi neobvyklé a riskantní) se dozvídáme o setkání dvou světů – Božího i lidského; dvou Zákonů - starého a nového a dvou protagonistů adventu: Jana Křtitele a Ježíše. Při setkání Alžběty a Marie, už hrají tito, dosud skrytí Boží služebníci, svoji roli. Jan, ač ještě v lůně své matky, přesto vnímá příchod toho, který je vládcem všeho světa a jehož je předchůdcem. A tak se, obrazně řečeno, dává do tance před archou se svým Panovníkem. (Jako David tančící před archou Hospodinovou …) Alespoň tak poeticky vyjadřuje lékař Lukáš, pohyby nenarozeného. „Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem sv. a zvolala mocným hlasem: „Požehnaná tys´ mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně! Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně!“

Řekněte sami, není to impozantní výjev setkání. Alžběta, naplněna při Mariině pozdravu Duchem svatým poprvé vyhlašuje, že svět má skrze Marii co do činění s Mesiášem – vždyť ji nazývá „Matkou mého Pána“. A Marii, tuto „nepatrnou Boží služebnici“ (jak Maria posléze nazve sebe samu ve chvalozpěvu Magnifikat) nazve nadto „Požehnanou mezi ženami“ a také „Blahoslavenou, neboť uvěřila Bohu“. Scéna na onom „místě v Judských horách“, je plně pod taktovkou Ducha svatého. Maria skrze něho počala, Alžběta skrze něho ví o Mariině mateřství i o tom, že ten, kterého nosí pod srdcem a o němž ještě svět nic neví, bude Nejvyšším Pánem. Snad si ani Alžběta není plně vědoma toho, co vlastně svými ústy vyznává: Vždyť, co vlastně ono „Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého“, znamená? Žehnat může, jak známo jenom Bůh, to platilo v Izraeli tenkrát, a platí dodnes. (Ostatně, i my, když přijímáme požehnání z rukou kněze, přijímáme jej ve skutečnosti od Boha, jehož je kněz pouze prostředníkem.) U Alžběty má však toto zvolání ještě hlubší smysl. Ona přece svým poznáním (od Ducha svatého) ví, že dítě, které se Marii narodí, bude Mesiášem. Je tedy Maria v jejích ústech požehnaná jaksi „na druhou“. Jednak jako každá žena, která čeká děťátko, (je „v požehnaném stavu“) jednak jako matka Mesiáše. A další biblické slovo: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“

Blahoslavenými nazve později Pán Ježíš ty, kteří bezezbytku plní vůli Otcovu a jimž náleží jako odměna Boží království. Maria je tou První, která odpovídá na Boží výzvu a naplňuje tak jeho vůli, když pronáší své: „Ať se mi stane podle slova Tvého.“

Ještě mnohem dříve, než se v Betlémě „Slovo stane tělem“, reaguje na toto Slovo spolu s Alžbětou i malý Jan. Ten, který bude hlasem, zvukem, formou; zatímco Ježíš bude Slovem, sdělením, obsahem. Ten, který je hlasem, se už hlásí k životu; ten, který je Život, posílá ve skrytosti svého Ducha.

V Judských horách, v domě Zachariášově se odehrálo první, zcela skryté, zjevení Páně. My dnes už víme, jak se bude rozvíjet evangelní příběh dál. Nejprve k narození Jana, pak i narození Ježíše v Betlémě. A na toto narození Božího Syna v Betlémě, se připravujeme každý advent.

Ano, i nás ještě čeká naše narození pro nebe. A na to se připravujeme adventem celého našeho života. Kéž bychom také jednou mohli slyšet na naši adresu: „Požehnaný služebníku, vejdi v radost svého Pána.“ Nebo „Blahoslavený, který jsi uvěřil“. Neboť: „každý, kdo ve mne věří, nezahyne, ale bude mít život věčný v nebi.“ Toto slyšet, bych přál sobě, i každému z vás!

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru