05.11.2017, autor: Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Abychom si nenechali posluhovat, ale sloužili

Abychom si nenechali posluhovat, ale sloužili

Mal 1,14-2,10

1 Sol 2,7-13

Mt 23,1-12

31. neděle v mezidobí

S jistou nadsázkou lze říci, že biblické texty dnešní neděle mají své konkrétní adresáty – a těmi jsou všichni duchovní představitelé – ve své době velekněží, farizeové, zákoníci – dnes: kněží. Tyto texty, ač staré tisíce let, jsou stále aktuální a tak se jimi, spolu s prorokem Malachiášem, nepřímo sv. Pavlem a zejména s Ježíšem v evangeliu, nechme oslovit. Podívejme se na obraz kněží, jak nám jej nabízejí – a co víc, pokusme se jej srovnat s obrazem dnešních kněží - i když je mi jasné, že nelze rovnocenně srovnávat biblické a dnešní duchovní, vždyť jejich sociální a profesionální statut se tak výrazně změnil.

Začněme u proroka Malachiáše v prvém, starozákonním čtení. „Nyní platí vám, kněží, tento příkaz (PŘÍKAZ, nikoli napomenutí nebo výzva). Jestliže nebudete vzdávat úctu mému jménu, stihnu vás kletbou!“ (KLETBOU, nikoli suspendací nebo exkomunikací, to jsou církevní tresty, ale Boží kletba? Hrůza pomyslet!) „Sešli jste z cesty, mnohé jste pohoršili, opustili Zákon a porušili smlouvu … Proč jednáte jeden s druhým věrolomně?“

Malachiáš tlumočí tato Hospodinova slova po návratu Izraelitů z Babylónského zajetí, tedy asi kol. r. 516 př. Kr. Co by asi řekl dnes, na adresu dnešních kněží? Odpusťte mi tu troufalost, pokusím se jeho slova parafrázovat – doufám, že se tím nedotknu nikoho ze svých kněžských kolegů. Tak tedy: „Je pro vás Kristus, bohoslužba, nejdůležitějšími skutečnostmi vašeho života? Respektujete učitelský úřad církve? Otevíráte pravidelně Písmo svaté? A je pro vás knihou života a pro život? Jednáte mezi sebou jako rovný s rovným, jako bratr s bratrem, nebo jste straničtí a neupřímní?“

To byl prorok Malachiáš. A co by teprve asi řekl Kristus – opět, vycházím z dnešního evangelia, z jeho kritiky farizeů a zákoníků, a možná příliš troufale parafrázuji jeho slova na adresu nás, dnešních kněží:

„Jste důslední v plnění svých kněžských závazků? Stojíte příkladem svého života za tím, co kážete? Je pro vás kněžství službou druhým, nebo jen vnější fasádou pro uspokojení své sebestřednosti a pýchy? Nasloucháte hlasu, i tomu kritickému!, svých farníků? Nebo jen tomu, co lichotí vaší ješitnosti? Je vaší vizitkou jen kolárek pod krkem, nebo i srdce na pravém místě? Honíte se za (nejsme Židé, a tak nenosíme talit, ani modlitební řemínky) barevnými cinguly, kraječkami a birety? Vodíte, jako pastýři, své ovce k pramenům vody živé a na tučné pastviny, nebo věnujete svou péči jen některým a svou energii jen svým zájmům požitkům? Prošlapáváte pro ně trnité cesty, nebo jste zavřeni v pohodlí svých far? Máte autentického ducha pastýře a služebníka, nebo se stylizujete do role vševědoucího moralisty? Umíte se sklonit před bolestmi a starostmi svých farníků, nebo se skláníte pouze před úřady a představenými?“ A co třeba: „Je vaše životní úroveň stejná, jako většiny farníků, nebo si žijete ve svém světě, tak odtrženém od každodenní reality ostatních? Sloužíte mši sv. jako Kristovu oběť, nebo jste jen obřadníky?“

Anebo ještě jinak: „Víte, jak bolí mozoly na rukou a ohnutá záda z práce, třeba na poli nebo u lopaty? Co vám říká ona Kristova výzva o nesení břemen druhých? O štědrosti levice, o níž neví pravice – natož pak kdokoli jiný? Víte, jaké jsou starosti otce početné rodiny a trápení matky?“ A v neposlední řadě: „Víte, jak zraňuje arogance a povýšenost kněží? Že odvádí lidi z kostelů a církve?“

Možná řeknete na mou adresu „tvrdá to slova“, nebo spíše: drzá to slova. Nevadí, stojím si za nimi, i když vím, že také nejsem dokonalým vzorem pastýře. Nechtěl jsem pouze a jen kritizovat, jen jsem úmyslně parafrázoval Kristova slova, a vztahuji je se vší vážností i na sebe. Vím totiž, že nic tak neodrazuje věřící, jak kněžská nadutost a přetvářka; a z druhé strany – nic tak neoslovuje, jako pokora, upřímnost, lidskost, empatie. Nemám v úmyslu snižovat kněžství a kněze, jen bych si přál, jak píše apoštol Pavel, aby v našich kostelích zněla slova Boží a ne pouze lidská; abychom lidem představovali Boha jako milujícího a milosrdného Otce – a sami se snažili také takovými být. Abychom místo „důstojných pánů“ (děkanů, kanovníků atd.) byli především a hlavně Otci. Abychom si nenechali posluhovat, ale sloužili.

Že je možné být „pastýřem podle Kristova Ducha“ o tom mluví pro změnu dopis Soluňanům z pera sv. Pavla. Ten se chová jako opravdový pastýř, jako otec svých vypiplaných křesťanů v soluňské církevní obci. Píše jim slova plná lásky a něhy, povzbuzení i pastýřské starostlivosti. Od apoštola Pavla, který dokázal ostře vystupovat proti zlořádům v církvi, zní až dojemně:

„Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; takovou příchylnost jsme k vám cítili, že bychom vám byli nejraději nejen obětovali Boží radostnou zvěst, nýbrž i vlastní život za vás dali…“

Cítíte ten závan laskavosti, nepředstírané péče a lásky? Tady nemluví zesvětštělý kněz, který se třese o své pohodlíčko a svůj post, ani to není upjatý farizej, který si pokrytecky hraje na svatého. Toto jsou v praxi naplněná slova Ježíšova: „Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“ Moji milovaní, modlete se za nás, kněze, abychom byli takovými pastýři, jako byl sv. Pavel, a abychom neupadli do povýšenosti farizeů, o kterých mluvil Ježíš. A také, abychom jednou z úst Nejvyššího velekněze mohli slyšet ono: „Služebníku dobrý a věrný. Pojď se radovat se svým Pánem.“

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru