25.12.2017, autor: ​Jiří Vojtěch Černý, kategorie: Homilie

Abychom opravdově prožili a pochopili Vánoce, měli bychom se i my stát dětmi

Abychom opravdově prožili a pochopili Vánoce, měli bychom se i my stát dětmi

Lk 2,15-20

Narození Páně - za svítání

Zatímco včera v noci bylo hlavním poselstvím ono nepřeslechnutelné: „Dítě se nám narodilo, Syn je nám dán!“ zaznívá dnes výzva k radosti: „Radujte se, všichni se radujte! Protože dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán.“

Začal jsem úmyslně těmito biblickými slovy. Jsou zosobněním RADOSTI nad narozením DÍTĚTE. A u tohoto dítěte, které je středem a nejvlastnějším důvodem vánočních svátků, se na chvíli zastavme.

Celá staletí se lidé na celém světě radují z narození Syna Božího. Když se však Ježíš narodil, neměli zdánlivě Panna Maria a sv. Josef moc důvodů k radosti. Vybral si, z lidského pohledu, nejnevhodnější termín, narodil se bez střechy nad hlavou, jako nejchudší obyvatel tohoto světa. A přesto nepochybuji o veliké radosti a vděčnosti, kterou tento svatý pár prožíval. Protože Josef i Maria už předtím UVĚŘILI Božímu poselství. Také v Betlémě bylo mnoho radosti! Nejprve prostí pastýři, kteří uvěřili andělům a šli se podívat. A když viděli maličké děťátko uprostřed té bídy, uvěřili, že je to očekávaný Mesiáš a rozšiřovali tu radostnou zvěst po celém okolí. Také mudrci přišli, když uvěřili, že za tou zvláštní hvězdou se skrývá významné poselství; nepropadli únavě a útrapám dalekého cestování a k nožičkám nemluvněte složili své královské dary. Ti všichni se radovali, protože uvěřili, protože očima víry viděli v narozeném děťátku Syna Božího.

Také my prožíváme o Vánocích radost. Radost, která naplňuje milióny lidí. Která stačí pro všechny. Je však třeba si položit otázku: z čeho plyne naše vánoční radost? Jestli jenom z dárků, které jsme dostali, či z nějakého toho volna navíc; nebo proto, že se konečně sejde celá rodina pohromadě. Že máme doma naklizeno a napečeno… Důvody k vánoční radosti mohou být různé. Ale všechny tyto výše jmenované, jsou jen prchavé - vydrží jen do té chvíle, než dárky rozbalíme, rodina se zase rozjede a dny volna skončí. Cukroví se sní a naše vánoční radost zapadne prachem všednosti a zapomnění. Naše vánoční radost může mít pouze tento vnější, povrchní rozměr. Ale také nemusí. VÁNOČNÍ RADOST může být hlubokým, pokojným vnitřním stavem, protože má duchovní rozměr víry. Protože věříme, že Vánoce jsou oslavou našeho obdarování samotným Bohem, oslavou Jeho lásky, v níž sestupuje k nám na zem, aby se mezi námi a pro nás narodil.

Vánoce jsou oslavou DÍTĚTE. Abychom je opravdově prožili a pochopili, měli bychom se i my stát dětmi. Co to vlastně znamená „být dítětem“? Být dítětem je něco úplně jiného, než být rozumným dospělým člověkem. Duší dítěte proudí ještě voda křtu, dítě ještě věří pohádkám, věří v lásku, víru a krásu. Je bezelstné a prosté. Být dítětem znamená vidět svět dětskýma očima. Být tak malým, že ještě věřím, že malé a nepatrné může být velké; že zlé je vždycky potrestáno a dobro zvítězí. To znamená být dítětem! A to je také důvod, proč můžeme odkrýt velké věci jen tehdy, jsme-li malí. I když nemůžeme natrvalo zůstat dětmi, (a už vůbec ne být dětinští), můžeme si zachovat pohled dítěte. Jinými slovy - můžeme být pokorní. A tuto pokoru, tuto malost má na mysli Ježíš, když nám klade na srdce, že porozumět tajemství Božího království, tajemství Vánoc, můžeme jen, staneme-li se malými a pokornými, zkrátka dětmi.

Jak tedy může člověk o Vánocích odkrýt Boha, jak může nalézt důvod k radosti? Tím, že se stane malým!

Být malým je opakem toho, být velkým. Tomu rozumíme. Nejde však o velikost vnější. Zkusme si pomoci třeba příkladem: třeba takový přezíravý a přemoudřelý betlémský muž Ježíšovy doby, vstoupí do stáje, kde se narodilo ono zvláštní Dítě. Je tak velký, že se s posměškem a pohrdáním dívá na vše malé. Podívá se na dítě. Tohle že má být Král vesmíru? Tohle má být věčná moudrost? Tohle nemluvně, které nedokáže promluvit? Usměje se lehkověrnosti a naivitě pastýřů, kteří věří andělům; nevědomosti mudrců, kteří se domnívají, že Boží prozřetelnost je vedla pomocí hvězdy. Pokrčí nos nad panenskou Matkou, kdo ví, co je to za podvod. S politováním pohlédne na Josefa, muže s obnošeným oděvem a prázdnou kapsou, kterého právem hostinští vykázali ze dveří. Pak se otočí a jde pryč. Propase poznání Boha, protože je příliš veliký.

Zato ten, kdo je malý, pokorný a čistého srdce, ten stojí před jesličkami a vidí víc, než pyšný člověk. Dívá se na děravou střechu chléva a vidí široký baldachýn nebe. Dívá se na dítě a vidí, že je to ten, kterého neobsáhne nebe ani země. A přesto se stal člověkem. Ví, že Ježíšovy dětské oči vidí do lidských srdcí a čtou jejich tajemství. Ví, že malé dětské rtíky jsou ty, jejichž polibek propůjčuje nesmrtelnost a jejichž slova přinesou mír a odpuštění. Že tyto malé ručky, ač nemají sílu, nesou všechny národy země jako nejmenší zrnko. Pokorný člověk vidí v jeslích královský trůn, v slámě královskou nádheru, v chlévě královský palác a v dítěti BOHA a KRÁLE.

Takový člověk, který se umí umenšit, který je pokorný, najde moudrost; protože je slabý, najde silného Krále. Protože je malý, najde velkého Boha. Víra pokornému říká: „toto je Vtělené Slovo, pravý Bůh a pravý člověk.“ Pyšný člověk nic nevidí, nic neslyší, nic nechápe. Je příliš zaujat sám sebou.

Den Narození Boha je dnem malých; je dnem, kdy stáří ustupuje a duše se omlazuje; dnem, kdy se dospělí stávají dětmi, velcí malými a všichni nacházejí v malém betlémském dítěti Boha.

Vstupme také my nyní, alespoň v představách a pomyslně, do betlémského chléva, skloňme hlavu pod nízkým trámem; odložme svou světskou moudrost, svou nadřazenost a stůjme jako maličcí, tváří v tvář nepochopitelnému tajemství Božího Syna. Poklekněme před nemluvňátkem a vyzpívejme svoji radost ze setkání s ním. Nechme se naplnit jeho láskou a rozdávejme ji kolem sebe, stejně nezištně, jako betlémští pastýři. Staňme se malými, abychom porozuměli velkému tajemství Vánoc.

Jiří Vojtěch Černý

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru