16.06.2014, autor: Luboš Nágl, kategorie: Příběhy

A takového vnuka mám já

A takového vnuka mám já

Motto dnešního, svým způsobem svátečního dne, by mohlo znít takto. „Chce se mi spát! Spát se mi chce. Co se mi chce? Spát. Spát se mi co? Chce.“ Říkal svého času před víc jak půlstoletím Král Já I. - Jan Werich v oblíbené pohádce Byl jednou jeden král. A jak se zdá, právě narozený vnuk jde ve šlépějích mého oblíbeného monarchy. I on si může říkat Já První, protože je v našem rodu tesán matrikovými rytci jako Kryštof První. Zatím jsme sice v naší rodině stále silní na přeslice, ale mečíky začínají nenápadně rašit. Vnoučkův vstup do mého života nebudil u mne zpočátku žádné známky rozpoutaného veselí. Ve chvíli, kdy mi v noci ze soboty na neděli do hlubokého spánku, který je sladší než sud medu chytré horákyně a hájený neúprosným zákonem strašné vendety za nevyžádané probuzení, cinknul surově dvě minuty před půlnocí mobil, jsem chtěl začít svolávat časné i věčné tresty, skřipec, palečnice a daňový úřad na neznámého pachatele. Ovšem věren své beránčí povaze jsem jen spisovně zaklel a s pocitem odpovědnosti, že mi někdo chce třeba poslat peníze a potřebuje ihned číslo účtu, jsem esemesku otevřel. I když displej nesignalizoval, že se ke mně blíží zlaté cihly s otevřenou náručí, ale z textu bylo naopak zřejmé, že mě to bude zase něco stát, usídlil se na mé tváři široký úsměv obecního blba a já si - světem sice neviděn - užíval svých několik vteřin slávy.  K sedmi zářezům na pažbě svého dědečkovského derringeru můžu přidat osmý. Ale až ráno. Teď se mi chce totéž, co kdysi králi, jenž zavrhl sůl. Spát. A podle zásady „Co můžeš odložit na ráno, učiň tak neodkladně“, jsem se znovu slastně propadl do bažiny přerušených snů. Sváteční nedělní ráno bylo ještě svátečnější, i když nás mobil málem zase časně probudil. Ovšem zlobit se nedalo, protože z porodnice volala šťastná dcera Markéta. Proč? No, prý jen tak. Už je vzhůru, Kryštůfek spí a ona se nudí. A tak jsme si poslechli nám tak důvěrně známé, ale delší dobu už nepraktikované zážitky z porodu a detaily konstrukce a faceliftu nejmladšího vnoučka. Mysleli jsme si, že necháme Markétu první den odpočinout, ale ona sama si vyžádala naši audienci. Prý nemá po porodu žádné problémy a v podstatě by mohla jít hned do pole jednotit řepu jako naše prababičky. Myslel jsem si, že se jen tak prsí (nepovažuje se to dnes už za sexizmus?), ale naše odpolední návštěva v porodnici jí dala zapravdu. Běhala po chodbě jako křepelka a u ní v pokoji byly permanentně přítomny aspoň dvě návštěvy současně. Krom sestry Kateřiny, co je ve Florencii, za Markétkou přišla skoro celá naše i švagrova rodina, včetně několika jejích kamarádek a zástup ctitelů Kryštofa byl úctyhodný. Ale ani tato masová demonstrace nadšení shromážděných davů nového vnoučka nevzrušila a on dál nerušeně pokračoval ve svém programu, nazvaném pracovně: „Chce se mi spát! Spát se mi chce. Co se mi chce? Spát. Spát se mi co? Chce.“ A takového já mám vnuka.

Luboš Nágl

 

Zájezd Rumunsko a Moldavsko

 
Nahoru