A dary pro Ježíška?
Mt 2,1-12
Zjevení Páně
„My tři králové jdeme k vám, štěstí, zdraví, vinšujem vám …“ doba venkovských koledníčků se zpěvem a kadidlem už patří do minulosti, dnes oživená tradice se nese v duchu Tříkrálové sbírky pro Charitu, budiž, ale aby se nám za vší tou vnější fasádou nevytratil ten původní svátek, kterým si věřící připomínali onu mimořádnou návštěvu v Betlémě v roce 0.
A další nebezpečí ze ztráty tajemného – my přece víme, že to nebylo v roce 0, ale nejspíš v roce 7 našeho letopočtu; že to nebyla žádná mimořádná hvězda, ale konjunkce Saturnu a Jupitera, to dovedeme spočítat. Tajemství zahalenými jsou ony postavy mágů, mudrců či králů odkudsi z východu o nichž nevíme kolik jich vlastně bylo, odkud přišli, ani jak se jmenovali, vždyť ta jména Kašpar, Melichar, Baltazar jim přiřkla lidová tvořivost z prvních písmen latinského požehnání. Budeme-li nahlížet na slavnost Zjevení Páně prismatem poznaného a poznatelného, vytratí se nám všechno tajemství a kouzlo a zbydou nám jen vědecké spekulace a plastové kasičky z Charity. To by byla škoda. Ten svátek Tří králů, či liturgicky Zjevení Páně (zjevení –lat. revelatio – odhalení skrytého, podobně řecky epifania – zjevení) má své kouzlo i spirituální hloubku. Představme si noc – vlastně, my už dnes ani nevíme, jak vypadá opravdová, hluboká a tmavá noc; v naší zemi a v tzv. civilisovaných oblastech nenajdeme místo, bez světelného smogu – tedy opravdickou noc v níž jsou vidět pouze hvězdy na nebi. A mezi nimi zvlášť jasná, mimořádná, která se jakoby zastaví nad bezvýznamným místech starověké Palestiny, co tady lze očekávat? Pravda, oni vážení poutníci hledali nejprve v centrálním městě Jeruzalémě, ptali se u krále – ale ne, v královských komnatách se nenarodil židovský král. V Herodově paláci je ještě větší temnota a chlad než v celé Judeji. Tam vládne zloba, závist, intriky a násilí. Zmatení jsou i osvícení Židé a znalci Zákona. Prý snad v Betlémě, tam by se měl podle proroků narodit král. Ti, kteří by mohli a měli vědět nevědí – protože nechtějí vidět to, co je, ale to, čeho se bojí – v případě Heroda, či co se jim nehodí do jejich představ a přání – v případě kněží a učených rabínů. Ti, kteří uviděli v Betlémě nemluvně a poznali v něm krále byli ti, kteří nebyli zatíženi předsudky – oni mudrci a pastýři. Ti první byli zámožní a významní – ale cizinci; ti druzí byli chudáci a bezvýznamní. Ježíš – Slovo vyřčené Bohem, sám Bůh – do vlastního přišel a vlastní ho nepřijali. A tak to bude i nadále – Ježíš bude nejprve vyrůstat v exilu, poté v anonymitě zapadlého Nazareta. Nepřijatý mocnými, nenáviděný vlivnými, pohrdaný pyšnými, odmítaný bohatými. Kdo jej přijme? Chudí, bezvýznamní, prostí a pokorní. Tak tomu bude po celý jeho pozemský život. A tak tomu bude vlastně i nadále, po celá staletí a tisíciletí. Onou nekomplikovanou vírou jej přijmou ti prostí, zatímco učení budou psát traktáty o historickém Ježíši; teologové o něm budou hovořit ústy, ale v jejich srdcích pro něho místo nebude. Milovat jej budou zase, jako tenkrát v Betlémě, jako po celou dobu – jen ti prostí, pokorní a často tím samým i chudí. Ti lopotící se pod svými kříži – ti, kterým řekl a stále říká: „Pojďte ke mně, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím …“ (Mt 11,28) Ti bezvýznamní, prostí, maličcí: „Velebím tě, Otče, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými a zjevil jsi je maličkým …“ (Mt 11,25; Lk 10,21)
V Betlémě, u jeslí se poklonili a přijali Ježíše pouze tito neznámí mudrci a pastýři. Ačkoli na opačných pólech pomyslné sociální přímky, přesto se setkávají ve středu, u Ježíše, který je rovněž středem našeho života a troufám si říci, i celého vesmíru. Pastýři, ti byli prvními, kdo se před Ježíšem sklonil, není divu, měli to nejblíže – (a jak nám lidové koledy napovídají, i své skrovné dary mu přinesli). Mudrci přišli naposled, a přinesli královské dary, odpovídající jejich postavení. Ačkoli viděli hvězdu jako první, přišli logicky poslední, vždyť byli zdaleka a museli ujít cestu dlouhou několik stovek kilometrů. Navíc, pokud šli za světlem hvězdy, pak mohli putovat pouze v noci, a to se jde, jak známo, ještě tížeji a pomaleji.
I my se, ač nás od oné Betlémské noci dělí tisíce let, můžeme Ježíši poklonit a přinést mu své dary. Samozřejmě, obrazně. Nemusíme putovat do Betléma, stačí si dát tu práci a proklestit si cestu do svého nitra. Pod všechny ty příkrovy starostí, prázdných vět a frází; pod ochrannou slupku své důležitosti a svého postavení. Ježíše mohou nalézt jen ti „maličcí“ – prostí, bezvýznamní, nekomplikovaní. Ti, kteří jej hledají netoliko rozumem, ale srdcem. Kteří na tom svém osobním nebi naleznou hvězdu lásky, pokoje, touhy a naděje a kdo se odváží jít za ní i temnotami tohoto materiálního, povrchního a sobeckého světa. A dary pro Ježíška? Zapomeňme na peníze – dejme mu sami sebe, svou víru i chvíle nevěry a svévole. Svoji naději i okamžiky zoufalství a beznaděje. Svoji lásku a své hříchy sobectví, pýchy a svéhlavosti. On nic nepotřebuje. On chce nás – takové jací jsme a jací bychom měli být. S našimi přednostmi i nedostatky.
Nejsem a nemohu být jeho mluvčím, ale domnívám se, že by mu udělalo radost, kdybychom se mu poklonili a přijali jej – jako ti mudrci a jako ti pastýři. Zkrátka jako lidé čistého a pokorného srdce.
Jiří Vojtěch Černý
