...A Ježíš?
Ez 37,21-28
Jan 11,45-56
Sobota po 5. neděli postní
Prorok Ezechiel před námi, ale zejména před Židy v babylónském vyhnanství, vykresluje obraz plný pokoje. Vizi jednoho společenství, společenství nejenom Židů, ale všech národů, které se shromáždí v Jeruzalémě a budou mít jen jediného krále. Krále pokoje. Nového Davida, který shromáždí a sjednotí všechny národy, který bude panovat moudře a spravedlivě. A to lidu, který bude sám z vlastní vůle, nikoli z donucení, dodržovat Boží zákony a uctívat jediného Boha. Závěr prvého čtení vrcholí v příslibu, daným samým Hospodinem, prorok mu jen propůjčuje lidská ústa: „Uzavřu s nimi smlouvu pokoje: bude to věčná smlouva: požehnám je a rozmnožím, navěky u nich zbuduji svoji svatyni …“
Evangelium líčí tohoto „nového krále Davida“, toho, který přišel, aby spasil a vykoupil celý svět, všechny národy. Hovoří o tom, „který do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali“, což se doslova shoduje s charakteristikou Mesiáše, jako ji podává Izaiáš. A Židé, ti dobře znají proroctví o Mesiáši. Jsou plni očekávání, ale … Ježíš je pro ně, a zejména pro ty, kteří mají svoji jasnou představu, jaký má být Mesiáš, nepřijatelnou, kontroverzní postavou. V Janovu evangeliu (které nyní čteme) se časově přibližujeme k velikonočním svátkům a Jeruzalém je „plný očekávání“. Mnozí si začínají Ježíše, (zejména pod vlivem jeho kázání a skutků) spojovat právě s oním očekávaným Mesiášem a to je skutečnost, která lidi rozděluje. To farizeové, ti mají jasno. O Mesiášovi z Písem ví, odkud má přijít, ale tenhle pobuda z Nazareta? Svolají proto Veleradu, (v analogii s dnešní dobou bychom řekli: „krizový štáb“), aby se poradili. Jakou bezmocnost v sobě skrývají ona slova: „Co máme dělat?“
„Co máme dělat? Vždyť ten člověk koná mnoho znamení? Necháme-li to tak, všichni v něho uvěří, a pak přijdou Římané a vezmou nám svaté místo i národ.“ Jinými slovy: Když to tak necháme, zaděláváme si na malér s Římany (ale více jde o jejich ješitnost - Římané jsou zde zástěrkou). Kaifáš, velekněz – (předseda krizového štábu), položí na stůl na první pohled vcelku logické a jednoduché řešení – likvidace jednoho člověka je menším zlem, než ohrožení národa. „Vy vůbec nic nevíte, ani nemyslíte na to, že je pro vás lépe, když jeden člověk umře za lid, než aby zahynul celý národ.“ To nezní nerozumně – a tak: „Od toho dne se rozhodli, že ho zabijí.“ Nic nového pod sluncem, kolik ideových rebelů už přišlo o krk – a jejich vrazi si myli ruce s tím, že je přece zapotřebí - tu ochránit národ, tu umlčet ideologického protivníka a „třídního nepřítele“… Kaifáš se zachoval stejně jako jeho předchůdci, židovští předáci, kteří zabíjeli proroky; a stejně, jako se budou po celé dějiny lidstva chovat ti, kteří si uzurpují moc a s ní i svoji pravdu, svůj jediný správný pohled a výklad spravedlnosti a práva. „Je lépe, aby umřel jeden, než národ“ – je lépe, aby byl umlčen jeden, jedni, než aby se mezi lid rozšířila kritika našeho panovníka, vlády, strany, hnutí … Stále stejný scénář. O justiční vraždě Ježíše z Nazareta je rozhodnuto. Osud je zpečetěn. Teď jen technický detail – rozehrát udavačskou strunu: „Velekněží a farizeové vydali nařízení, že kdo se doví, kde on je, má to oznámit …“ Pěkně zatepla udat, „aby se ho mohli zmocnit“. Také lidé jsou plní napětí a očekávání. Přijde? Nepřijde? Očekávají, že se „něco“ stane. Očekávají příchod Mesiáše.
A Ježíš? Už dopředu zná celý hrůzný scénář příštích dní. Přesto jde. Jde do Jeruzaléma na svátky pro jistou smrt. Jde, jako Beránek Boží. Jde – za národ, v jehož jménu byl obětován; jde za všechny hříšníky, pro něž podstoupí nepředstavitelně krutou smrt. Jde jako Syn Boží.
Jiří Vojtěch Černý
