Vrátili jsme se z farní pouti po Slovensku
V minulých čtyřech dnech jsme se zúčastnili bělohorské farní pouti seniorů s naším duchovním správcem P. Benediktem OSB na Slovensko - po tamních poutních místech a do slovenského benediktinského kláštera v Samporu. Zápis pouti jsem si pořídil hlavně proto, abychom si ty příjemné dny našeho pobytu i cestování v tomto pro nás nejbližším „zahraničí“ mohli aspoň v duchu zopakovat.
Škoda, že z různých důvodů nemohli jet všichni, kdo se přihlásili; jistě by se to líbilo i jim. Jeli jsme soukromými auty. Vyrazili jsme po krátké společné modlitbě od bělohorského kostela. Bylo úterní ráno dne 4. října, okolo osmé hodiny. Před sebou jsme měli přibližně šest stovek kilometrů jízdy- většinou po dálnici - směr Brno a Bratislava a dále pak už po místních komunikacích. První zastávku na občerstvení jsme si dopřáli už tradičně na odpočívadle u benzinové pumpy v blízkosti Velkého Meziříčí. Před Bratislavou jsme odbočili z dálnice, abychom navštívili největší a nejznámější slovenské poutní místo Šaštín. Většina z nás tam byla po prvé. Vévodí mu veliká a velebná dvouvěžová poutní bazilika, připomínající tu naši velehradskou, která je ovšem ještě rozměrnější. Ke krásné bazilice přiléhá taktéž krásná barokní budova kláštera. Nad hlavním oltářem velice zdobné svatyně trůní známá šaštínská Pieta; její zvětšená kamenná kopie je umístěna i venku na velikém prostranství s vysokými kaštany před bazilikou, kde se při poutích shromažďují tisíce účastníků.
Po vedlejší silnici jsme se pak přiblížili k dalšímu významnému poutnímu místu Mariánka, které se pyšní svým historickým prvenstvím mezi ostatními místy mariánského kultu na Slovensku. V tichém údolí je starobylý poutní kostel s gotickým presbytářem a bohatě zdobenou barokní přístavbou; kolem kostela je poutní areál s kapličkami s výjevy ze života Panny Marie a do lesnatého vrchu vybíhají kapličky Křížové cesty; u některých se už začalo s opravami- zejména u kapličky-lurdské jeskyně. Velká „vodní“ kaple, v jejímž zadní části vyvěrá pramen, je už částečně opravená: má novou odlehčenou střechu, ale bylo by třeba provést dokonalé odvodnění zdiva a jeho izolaci proti škodlivé vlhkosti. Venku před kaplí jsou sochy dvou svatých poustevníků. V prohlubni u Vodní kaple, kam ústí trubice se „zázračnou vodou“, bylo několik lidí s kanystry, kteří si přijeli pro vodu. Poutní chrám sousedí s charitním domovem. Duchovními správci poutního kostela jsou řeholníci Paulíni.
Čas ubíhal, počasí bylo hezké, bylo příjemné se procházet stinným údolím, ale do cíle naší cesty bylo ještě hodně daleko - a my jsme měli dorazit ještě před podáváním večeře. A tak jsme vyrazili na poslední etapu ve směru Zvolen. Přiblížili jsme se k lázeňskému městečku Sliač s velkou leteckou základnou. Na tomto vojenském letišti občas přistávají i civilní linková letadla. A odtud už zbývalo jen několik kilometrů nahoru do obce Sampor. Kolem obecního hřbitůvku jsme se dostali k bráně nového benediktinského kláštera, který měl být na tři dny a tři noci naším domovem. V obci pod klášterem údajně žije převážně evangelícké obyvatelstvo, ale s každodenním ranním vyzváněním klášterních zvonů prý problémy nemají.
Hned v prvních okamžicích nám bylo jasné, že náš pobyt v samporském klášteře bude očividně velice zajímavý i příjemný - a určitě pro každého z účastníků pouti duchovně přínosný. Přivítal nás Otec Damián a dal nám základní instrukce a předal klíče k našim „celám“. Nazítří nás sympatický převor kláštera P. Vlado provedl jednoduše vyhlížejícím, ale krásným moderním kostelem s chórovými lavicemi, v nichž při nešporách usedne všech dvanáct řeholníků, z nichž sedm má kněžské svěcení. Ukázal nám i klášter s domem pro poutníky a provedl nás staveništěm paralelní přístavby i hospodářstvím kláštera - s Domem chleba či mnohačetným hejnem hus a ovcí a s intenzivně obhospodařovanými pozemky.
Počasí bylo velice příznivé, a tak jsme po ranní mši svaté s předcházejícími ranními „chválami“ a po snídani využívali volného času k procházkám a kochali se krásnými rozhledy na blízké i vzdálené horské hřebeny; dokonce byly vidět i Nízké Tatry. Někteří sbírali houby, kterých tam teď všude roste neuvěřitelně mnoho- zejména ztepilé- úplně „výstavní“ bedly - radost pohledět, ale i ryzce a další; houbařští fandové by asi byli na vrcholu blaha a nosili by si domů plné nůše.
V pátek jsme si zajeli do mariánského poutního místa Staré Hory- údolní obce na spojnici měst Banská Bystrica - Ružomberok; tamní poutní kostel spravují bosí karmelitáni; jeden mladý řeholní kněz nám kostel otevřel a provedl nás po něm. Venku za kostelem je pamětní deska se zlacenými reliéfy na památku toho, že toto poutní místo kdysi společně navštívili dva (tehdy ještě mladí) následníci rakouského trůnu- budoucí císařové- Josef II. a Leopold I. Další zajímavostí této obce je skutečnost, že v tamní škole byl v době Slovenského národního povstání polní lazaret povstaleckých partyzánů a nedaleko bylo jejich vojenské letiště „Tri duby“.
Mezi samporskými benediktiny se nám nejvíc věnovali zejména P. Vlado, P. Damián a P. František. Rádi jsme chodili na časné ranní chvály i na podvečerní nešpory; společný zpěv mnichů byl velmi působivý. Při společném obědě v klausurním refektáři se četlo z knihy o mučedníku totalitního režimu padesátých let jménem Titus Zeman, který byl zcela nedávno prohlášen za blahoslaveného. Jeho příběh mne zaujal (připomínal mi osudy P. Cukra SJ), a tak jsem si tuto knížku vypůjčil a za pouhé dva večery ji přečetl.
Nastalo sobotní ráno a čas rozloučení. Naše zpáteční cesta tentokrát vedla přes Zvolen, Bratislavu a Brno, ale odtud pak nikoli přímo na Prahu, ale směrem na Svitavy; mířili jsme do Koclířova na závěrečnou celonárodní fatimskou pouť s putovní sochou Madonny. Někteří z nás ještě zatoužili ochutnat pravé slovenské bryndzové halušky, a tak jsme si cestu ještě poněkud prodloužili o zajížďku k lesní kolibě, ale bylo tam spousta aut, takže bylo zřejmé, že bychom se hned tak nedočkali, a tak jsme se vrátili lesní cestou zpět k silnici. Ještě v lese si osádka prvního auta všimla velkého množství krásných bedel, které by byla škoda nechat stát ladem. A pak se opět uhánělo dál. Přejeli jsme slovensko-moravské hranice a hltali další desítky a stovky kilometrů. Řidiči jeli „jako když hrom bije“, ale domů je to přece jen velká dálka.. Byly už asi dvě hodiny po poledni, když jsme se poblíž jednoho „kruháče“ zastavili v hospůdce na oběd. Většina z nás si dala totéž: byli jsme na Moravě, a tak jsme si vybrali „moravského vrabce“ s knedlíkem a zelím. Bohužel poutní slavnost v Koclířově jsme pak již nestihli: přijeli jsme tam- jak se říká- „s křížkem po funuse“ - po obřadech; všichni biskupové právě odjížděli, ale přesto tam ještě stále zůstávalo mnoho poutníků a mezi nimi bylo i několik známých z Prahy. A pak zase ty desítky a desítky kilometrů “stotřicítkou“ po dálnici.
Úterní cesta na Slovensko měřila podle tachometrů cca 600 km, sobotní návrat domů se zajížďkou do Koclířova byl o téměř sto padesát kilometrů delší. Cestou domů se někteří cestující ještě zastavili v choceňské cukrárně na „kafíčko a něco k tomu“- a pak už jsme pokračovali přes Hradec Králové do Prahy. Když jsme pak večer vyjeli ze Strahovského tunelu a Patočkovou ulicí se blížili k Břevnovskému klášteru, právě vrcholil posvícenský ohňostroj, a tak jsme měli ještě jeden neplánovaný zážitek navíc..
Byl to hezký poutní výlet – a rádi budeme vzpomínat.
Karel Voplakal
