09.04.2024, autor: Eva Zálešáková, kategorie: Rozhovory

Velký rozhovor s Veronikou Čepelkovou nejen o její práci se seniory: Děkuji, že jste. Děkuji za váš život.

Velký rozhovor s Veronikou Čepelkovou nejen o její práci se seniory: Děkuji, že jste. Děkuji za váš život.

„Že jsme spolu, to je pro mě největší dar,“ řekla na setkání Diecézního centra pro seniory (DCS) jeho vedoucí Veronika Čepelková. Pastoraci seniorů zasvětila 20 let svého profesního života. Stejně dlouho pracuje na Biskupství královéhradeckém. Úctu a lásku ke starším lidem získala v rodině.

„Na prarodiče moc ráda vzpomínám. Měla jsem dvě babičky a jednoho dědu. Druhého jsem, bohužel, neměla možnost poznat, zemřel ve věku, ve kterém jsem dnes. S jednou babičkou jsme žili, to byla ovdovělá tatínkova maminka. Pocházíme z Ježkovic, malé vesnice, části obce Voděrady v okrese Rychnov nad Kněžnou. Říká se, že tam na vrchách zrcadlíme Orlické hory. Pravidelně, opravdu často, jsme navštěvovali babičku a dědu z Mastů, to je malá vesnice, část obce Bílý Újezd blízko Dobrušky, nad korytem Zlatého potoka. S prarodiči jsem trávila hodně volného času, měli jsme se moc rádi. Moc ráda vzpomínám na společné výlety do přírody, čistili jsme potok, les, sedávali jsme u táboráku, s babičkou chodily do kostela. Byla jsem s nimi velmi ráda. Vděčná jsem i svým rodičům, kteří mě s nimi tak často nechávali, to dnes není úplná samozřejmost. To všechno mě neslo a formovalo. Bylo mně 23 let, když jsem nastoupila na Biskupství královéhradecké.“

Tenkrát před těmi 20 lety už tady existovala péče o seniory z diecéze?

„Mons. Josef Socha, tehdejší generální vikář, pořádal Akademii pro seniorský věk. Byl o ni zájem, a tak Diecézní teologický institut (DTI) na základě těch setkání začal pořádat duchovní obnovy pro seniory. Začínala jsem s Mons. Josefem Suchárem, dlouholetým prezidentem Diecézní charity Hradec Králové. V době mého nástupu byl také biskupským vikářem pro diakonii. Chtěli jsme dělat analýzy pro biskupství a pro charitu, ale zároveň jsme také přemýšleli, co se ještě nedělá a mohlo by se dělat, čemu bych se mohla věnovat víc. Řekli jsme si, že tady neexistuje nikdo, ani centrum ani člověk, kdo by se intenzivně věnoval lidem seniorského věku. DTI mně rád přenechal duchovní obnovy, to se psal rok 2004.  

DCS jako samostatné centrum vzniklo v roce 2015, ale už před tím jsme třeba založili diecézní senior klub. Shromažďovala jsem kontakty na lidi, abych je mohla informovat o našich aktivitách, začali jsme jezdit na cesty. Poprvé, na to nikdy nezapomenu, jsme starým autobusem, ze kterého byla cítit nafta, jeli za sv. Janem Nepomuckým do Nepomuku. Pak přišlo diecézní setkání seniorů, to vzniklo ještě dříve než DCS. Poprvé přišlo 80-90 lidí, mně se to zdálo docela málo, až později jsem si uvědomila, jak usilovně na tom člověk musí pracovat, že to nejde hned jako po másle. A vidíte … na posledním diecézním setkání v září loňského roku nás bylo 250! Naše diecézní setkání seniorů bylo první v republice, stejně jako posléze DCS. Jsem za to vděčná i tehdejšímu hradeckému biskupovi, posléze arcibiskupovi pražskému, kardinálu Dominiku Dukovi. To on tenkrát řekl ano, chceme pastoraci seniorů. A pochopitelně jsem nyní vděčná současnému diecéznímu biskupovi Janu Vokálovi za to, že nám fandí a naše aktivity podporuje svou aktivní účastí.“

Mezi akce, které rodící se DCS pořádalo na počátku, bylo několik celostátních setkání animátorů seniorů a rovněž mezinárodní projekt Biografické učení z těžkých dob pro společnou současnost a budoucnost.

„To jsme měli takový mezinárodní projekt s partnerskými diecézemi v německém Magdeburgu a dolnorakouském Sankt Pöltenu. Když nás tenkrát oslovili, bylo mně nějakých 25 let. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Cílem bylo, aby se scházeli lidé, kteří za 2. světové války nebo v poválečném období prožili nějaké křivdy. Dnes už víme, že k nim docházelo na obou stranách, na německé i na české. To mně přišlo zajímavé a důležité, i předpoklad, že bych to mohla pořádat. Tak jsem na ten návrh kývla. Časem jsem se dovídala mnohé bolestné informace, ale bylo přínosné slyšet, co se v těch letech dělo, jaká to byla doba. Mladí by to dnes měli slyšet! Scházeli jsme se na přednáškách a   seminářích, vznikala nová přátelství. Náš projekt dokonce podpořila Evropská unie, takže jsme jezdili do Rakouska a do Německa, oni zase sem k nám. Velmi nás podporoval a do projektu se aktivně zapojoval arcibiskup Karel Otčenášek. Chtěli jsme společně předat poselství. Usilovali jsme o to, aby se na tu dobu nezapomínalo, aby se rozbité vztahy upevnily.

Co se týče celostátních setkání animátorů seniorů, bylo jich asi šest. Scházeli se na nich lidé, pracující se seniory po celé republice. Program býval podobný jako na našem diecézním setkání. Akce bývala dvoudenní, mezi její účastníky jezdili i biskupové z jiných diecézí, snažili jsme se animátory formovat a vzdělávat.“

Současnost, to jsou pro mnohé už roky pobyty pro prarodiče s vnoučaty. Ta myšlenka je jedinečná. Rodiče týden bez dětí rádi vydrží, odpočinou si i děti. Babička s dědou je sice moc rádi vezmou na chatu nebo na chalupu, ale babička se nehne od plotny, děda chodí na nákup a pro dříví do lesa, a vzájemná blízkost nemá mnohdy šanci se prosadit. V Marianu v Janských Lázních panuje pohoda a dost času na všechno. O společné zážitky se obětavě stará především Irena Zbrojová.

„Když jsme tam začaly s kolegyní Irenou jezdit, tak si někteří mysleli,“ usmívá se při vzpomínce Veronika Čepelková, „že my jsme ta vnoučata. Když aktivit DCS přibývalo (a přibývá stále), byla jsem ráda, že se toho ujala. Smysl společných letních pobytů je jasný – podpořit mezigenerační vztahy.

Vztahy vůbec jsou to nejkrásnější, co člověka může potkat. V Janských Lázních i na setkáních seniorů se vytvořila nová přátelství, nebo starší upevnila. Je to dar, že můžeme čas takhle trávit spolu. Kolik lidí jsem za těch 20 let mohla poznat! Že jsme spolu, to je pro mě největší dar. Že lidé přijdou, že se můžeme spolu radovat, a sdílet i starosti, vždyť život nemá jenom světlé stránky. V našem společenství máme komu říct, že máme bolest nebo trápení. A můžeme se za sebe modlit, to je taky důležité.“

Manželská setkání seniorů v Janských Lázních, to už je také tradice. Manželé Marie a Pavel Klimešovi z Poličky je organizují více než 15 let. Loni za nimi přijeli P. Jiří Pilz, P. Karel Moravec, P. Jan Kunert a P. Jan Linhart. O jejich přednášky byl mimořádný zájem, účastníkům setkání přálo i počasí.

„To bylo v roce 2007, pořádali jsme tenkrát první takové zkušební manželské setkání,“ připojil se se vzpomínkou Pavel Klimeš. „Marie se ptala P. Jana Rybáře, zda se domnívá, že je to dobrý nápad. Měli jsme otce Jana moc rádi,       byl velice aktivní, lidský, na jeho názor jsme hodně dali. ‚Co myslíte,‘ ptala se ho, ‚je to naše myšlenka nebo Ducha svatého? Proč sem taháš Ducha svatého?‘… odpověděl jí a dodal. ‚Když jste tady, tak už to vyřídil dávno.‘ Jezdil pak na naše manželská setkání pravidelně.“

Podobně jako setkání manželských párů, také duchovní obnovy, jak už jsme zmínili, jsou tradiční a oblíbenou akcí DCS.

„Prvním přednášejícím byl P. Bohumil Kolář, na něj navázal P. Jan Rybář a potom ještě P. Miloslav Fiala. K těmto třem osobnostem se na čas přidal i P. František Lízna. Mimochodem … Miloslav Fiala, a to jsme moc rádi, je stále aktivní. Píše, spolupracuje s naším webem Simeon, ale jezdit přednášet do Janských Lázní, to už by byl v jeho požehnaném věku 95 let přece jenom trochu problém. Otce Fialu jsem prostřednictvím jednoho pana senátora navrhla na státní vyznamenání a měla jsem velkou radost, že jej získal. On si to opravdu zaslouží. Medaili Za zásluhy I. stupně obdržel P. Miloslav Fiala ve Vladislavském sále Pražského hradu 28. října 2022.  

Web Simeon, když už na něj přišla řeč, založila Veronika Čepelková jako internetový projekt určený především pro seniory. Webové stránky www.simeon.cz uvedlo DCS v život v únoru 2012.

„Naše webové stránky mohou využívat senioři z celé republiky, animátoři seniorských společenství, ale i další zájemci z řad široké veřejnosti. Web poskytuje především pozvánky na akce, tematické články a informace, adresář center a společenství, fotogalerie, videa i možnost aktivního zapojení uživatelů. Ti si mohou například poslat elektronickou pohlednici nebo prostřednictvím redakce zveřejňovat pozvánky, inzerci a různé vzkazy. Hlavním úkolem webu je tedy především nabídnout lidem seniorského věku vzájemné sdílení a povzbuzení.

A proč se web jmenuje právě Simeon? Stařec Simeon je postava zmiňovaná v Novém zákoně jako prorok, který v jeruzalémském chrámu v malém Ježíšovi rozpoznal Mesiáše, kterého měl dle předpovědi před svou smrtí spatřit. Takže to má svůj symbolický význam, název nebyl vybrán náhodou.

Web je otevřený všem, které zajímá téma aktivního stáří a stárnutí. Inspiraci a povzbuzení pro duchovní život ale může na jeho stránkách najít každý návštěvník. Má také pravidelné přispěvatele. Dlouholetým aktivním redaktorem webu je Ing. Karel Voplakal, CSc. Těžko uvěřit, že v Praze žijící rodák z Polné u Jihlavy, který se společně se svou ženou Marií účastní téměř všech akcí DCS, oslavil koncem loňského listopadu 87. narozeniny.“

Spolupráce DCS s křesťanskou cestovní kanceláří Avetour manželů Jiřího a Jany Chválkových, to je v tom nejlepším slova smyslu kapitola sama pro sebe. Tradiční rodinná cestovní kancelář se specializací na poznávací zájezdy do celého světa vznikla v roce 1993.

„To tady ještě byl Mons. Josef Suchár a on zdůrazňoval, že ze začátku musíme postupovat opatrně. Naše cesty neplánovat daleko, jenom po republice, protože nevíme, jaký o ně bude zájem, a zda vůbec. Zájem vbrzku předčil veškerá naše očekávání, byl a je veliký. Společné cesty chystáme i na letošní rok (o tom více v rubrice DCS).

Manžele Chválkovi znám od mých 17 let. Na střední škole jsme měli povinnou praxi, zjistila jsem, že v Dobrušce sídlí křesťanská cestovní kancelář a napadlo mě, že by bylo úžasné, kdybych tam mohla na tu praxi jít. Dopadlo to, byla jsem tam tři týdny a naučila jsem se, mimo jiného, třeba jak s pracuje s přihláškami. To se mně teď moc hodí pro mou práci vedoucí DCS. Protože praxe byla bez nároku na odměnu, pozvali mě manželé Chválkovi na pouť do Medjugorje. Pro   studentku to byl velký dar. Házela jsem drobásky do kasičky, abych měla na cestu do jednoho z nejvíce navštěvovaných poutních míst v celém katolickém světě, a teď takové pozvání. Byla jsem nadšená, na to ráda vzpomínám. Takhle jsme se spřátelili.“

„Nám byli tenkrát před 20 lety poutníci, které k nám Veronika přivedla, věkově trochu vzdálení,“ přidal se Jiří Chválek. „Dnes, kdy už jsme já a moje žena šedesátníci, učíme se nahlížet do krásy a moudrosti stáří, i do strastí seniorského věku. Jsme rádi, že můžeme pomáhat starším lidem nalézat radost ze života. Jak se člověk blíží k Věčnosti, ať chce nebo ne, musí někdy bolesti a nemoci, které přicházejí, odsunout na vedlejší kolej a do života pustit radost z pomyšlení, že jednou spočineme v Božím objetí.“

Biskup Josef Kajnek před více než 20 lety Veroniku Čepelkovou biřmoval.

„To bylo ještě za pátera Františka Bureše v Týništi na Orlicí. Většinou bývá přítomno 20 mladých lidí a dva důchodci. Tam to bylo tenkrát úplně obráceně. Veronika a její bratr a ostatní biřmovanci důchodci. To mně z dnešního pohledu připadá příznačné! Taky jsem s DCS poznal kus světa, za to jsem moc vděčný. Stejně jako za to, že dovedete vytvořit společenství z lidí, kteří se sběhnou z různých koutů. Vzpomínám třeba na putování po Slovensku s panem Janem Smetanou a dr. Vladimírem Molnárem, jak jsme šli pomaličku, pomaleji než mnozí ostatní poutníci, ale jak to bylo krásné. Jezdívám se seniory vždycky jednou za rok. Nejprve se vždycky vymlouvám, že nemůžu, ale Veronika mě pokaždé přemluví, já seberu posledních pár sil a jedu.“

Ke své práci vedoucí DCS je Veronika Čepelková vybavena nejen láskou a úctou ke starým lidem, ale také odborným vzděláním.

„Už během studia na Vyšší odborné škole podnikatelské jsem díky dr. Marii Zimmermanové spolupracovala s redakcí diecézního časopisu, tehdy se jmenoval IKD a Marie byla jeho šéfredaktorkou. Když jsem nastoupila na biskupství, už jsem byla absolventkou VOŠ a současně dálkově studovala pražskou Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy. To mě opravdu bavilo. Když jsme měli třeba P. Aleše Opatrného a jeho přednášky z pastorálky … pastorální teologie, to jsem milovala. Horší už to bylo s fundamentální teologií, ta mě tak nezajímala jako praxe, ta pro mě byla vždycky mnohem zajímavější. Bakalářskou i magisterskou práci jsem samozřejmě psala na téma pastorace seniorů“, usmívá se. „Stejně jako potom při obhajobě tzv. malého doktorátu ve slovenském Ružomberku. Zajímalo mě, co píšou církevní dokumenty, papežové, autoři teologických a křesťanských knih o seniorech. V jedné větě, co nám říkají? Že senioři nejsou objekty pastorace, ale jejími aktivními subjekty.“

Naše setkání završila vzpomínka na setkání s papežem Františkem. Jedinečný zážitek, po kterém touží srdce každého věřícího člověka.

„Měla jsem, bylo to v únoru 2020, vzácnou příležitost dostat se do Říma na historicky první mezinárodní konferenci o pastoraci seniorů. Předcházela jí Národní pouť do Říma v listopadu 2019. Asi čtyři dny po návratu přišla pozvánka na konferenci s dovětkem speciální audience u papeže Františka. Neuměla jsem si představit, jak to bude vypadat. Jenom jsem doufala, že budu Svatému otci o něco blíž než na národní pouti. Audienci předcházela příprava: nemluvte na papeže, nefotografujte ho. Proč, ptala jsem se delegátů z USA, když už jsem tady, tak si ho vyfotím přece. Bylo nás zhruba 500 a všichni měli možnost se Františkem pozdravit. To jsem netušila, myslela jsem, že dopředu jdou jen VIP účastníci konference. Když jsem se k němu blížila, vytáhla jsem navzdory všem příkazům mobil, ale to mně pořadatelé zatrhli. Pak jsem se k němu dostala … v tu chvíli byl jenom on a já. Nejsem dojímající se, ale ve chvíli, kdy jsem před něj předstoupila, jsem se rozbrečela dojetím. Jediné, na co jsem se zmohla, bylo, že jsem mu poděkovala. Byl to pro mě silný zážitek a veliká odměna za práci, za ta léta tady. Díky seniorům jsem se tam dostala, jinak by se mně to nikdy nepovedlo, takže v mém srdci byli u papeže Františka se mnou.

Ráda bych touto cestou poděkovala naprosto všem, kteří mi během 20 let krásné práce na Biskupství královéhradeckém pomáhali a pomáhají. Bez nich by to nešlo, a vůbec ne bez přátel a rodiny, kteří mi jsou stále nablízku. Práce se seniory je pro mne obrovským životním darem. Za to jsem v neposlední řadě vděčná Bohu. Našim drahým seniorům chci s láskou vzkázat: Děkuji, že jste, děkuji za Váš život, máme vás tuze rádi!“

Eva Zálešáková

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru