20.08.2018, autor: Karel Voplakal, kategorie: Poutní místa v zahraničí

Věhlasné uherské poutní místo Máriapocs

Věhlasné uherské poutní místo Máriapocs

MARIAPÓCS je malé město v regionu Szabolcs - Szatmár Bereg v severní velké planině východního Maďarska (poblíž města Nyiregyháza). Je významným poutním místem s řecko-katolickým kostelem, v němž se uctívá ikona slzící Madonny, umístěná na čestném místě ikonostázu. Není to původní originál, ale kopie z 18. století. Originál je uchováván v svatoštěpánské katedrále ve Vídni.

První historické zmínka o místě Pocs je již z roku 1280. V průběhu věků tam postupně převládla řecko-katolická denominace nad luterány i nad římskými katolíky.

Pócs získala mezinárodní pozornost po prvé dne 4. listopadu roku 1696, když si rolník Mihály Eőry povšiml, že na tváři Bohorodičky tečou slzy. Toto se pak opakovalo ještě i 8. prosince. Zvěst o tomto divu se rychle rozšířila a hrabě Johannes Andreas Corbelli nechal jev prozkoumat a přesvědčil se, že nejde o žádný podvod, že slzy se na ikoně skutečně objevily. Podal o tom hlášení samotnému císaři Leopoldovi a jeho manželce Eleonoře.  Paralelně byl tento jev hlášen knězem Jakubem Kriegsmanem kardinálu Kollonocsovi v Estergomu a biskupovi Győru Fenesimu v Egeru. Celá záležitost byla důkladně prošetřena v roce 1697 a zápisy o tom jsou dodnes uchovávány v budapešťské univerzitě Etvőse Loranda spolu s písemným svědectvím třiceti svědků, mezi nimi i několika luteránských vojáků.

Zázračný obraz malovaný temperou na javorové desce o rozměrech 50x70 cm pochází z roku 1675 a jeho autorem je István Papp.  Bohorodička drží Jezulátko na levé paži a na dolním okraji obrazu lze číst nápis psaný v cyrilice tohoto znění: „Jakožto sluha Boží jsem věnoval tento obraz na odčinění mých hříchů“.

Císař Leopold už v roce 1697 přikázal egerskému biskupovi G. Fenesimu, aby plačící ikonu poslal do Vídně i přes odpor místních obyvatel. V této době byl celý severovýchod Maďarska válečnou zónou poznamenanou osvobozováním od Turků, ale i brutalitou vlastních vojáků v době protihabsburského povstání. Rovněž skutečnost nařízeného převozu ikony vyvolala lidové nepokoje.

Cesta ikony do Vídně  nebyla krátkodobou záležitostí: trvala celých pět měsíců- se zastávkami v mnoha významných městech: byla přivítána v Tokaji, Košicích, v Egeru, Pešti i v Budě, v Rábu (Győr) a jinde: všude se konaly oslavy, slavnostní bohoslužby a dokonce bylo pořízeno několik kopií vzácné ikony. V sídelní Vídni byla ikona postupně vystavena a uctívána v mnoha významných chrámech města. 

Drtivé válečné vítězství nad Turky u Zenty bylo připisováno přímluvě Matky Boží uctívané nyní jako „naše milá Paní Vídeňská“.

Mezitím zájem o zázrak neutuchal ani v Pócsi; poutníci nadále považovali ono místo za požehnané, i když původní ikona zde už nebyla, pouze její kopie. Původní ikona uctívaná ve Vídni, však už nikdy neslzela. Její kopie, pořízená z iniciativy egerského biskupa Istvána Telekessy-ho byla v Pocsi velice uctívána. Byla uspořádána sbírka určená původně k renovaci původního kostela, kterou podpořilo sám císař Leopold. Nakonec se začalo uvažovat dokonce o výstavbě nového kostela a baziliánského kláštera.

Dne 1. srpna 1715 si při mši svaté v Pocsi povšiml kostelní zpěvák János Molnár, že oči Panny Marie na kopii původní ikony opět roní slzy. Slzení se opakovalo a dne 5. srpna téhož roku bylo dosvědčeno několika tucty přímých svědků.  Jev byl bedlivě zkoumán na popud biskupa Gábora Antala Erdődy-ho egerským proboštem a komise konstatovala, že zázrak se skutečně stal a že nebyla zjištěna sebemenší manipulace. Od té doby se svatyně nazývá Mariapocs.  Výstavba nové svatyně však nepostupovala příliš rychle: příčinou byla vzájemná řevnivost sousedních biskupství, ale v roce 1744 byla nová svatyně dokončena a zahájena výstavba baziliánského kláštera. Zásluhou biskupa Olsavského byl objednán malíř István Vőrős z Košic, který zahájil dekorativní výmalbu svatyně; dokončena však byla až koncem 19. století. Při  restaurování kostela v roce 1940 však byla značná část fresek přemalována.

Ještě v 18. století byl zhotoven velký ikonostás o rozměrech 13x6 metrů. Některé původní ikony byly nahrazeny ikonami bratří Spisáků kolem roku 1896. Svatá ikona (ve skutečnosti její kopie) byla umístěna nad centrální “zlatou bránu“ ikonostázu. Nový „svatý oltář“ na levé straně kostelní lodi  byl dokončen za pomoci františkánských mistrů z Pécsi v roce 1946. Nový poutnický kostel pojme mnohem více poutníků než předešlý.  Svatyně se stala nejvýznamnějším poutním místem východního Maďarska.

Třetí slzení ikony (a zatím poslední) se událo dne 3. XII. 1905 a trvalo až do 19. prosince - a pak ještě znovu v posledních dvou prosincových dnech - tedy celkem devatenáct dnů.

250. výročí prvního zaznamenaného slzení obrazu Bohorodičky bylo slaveno dne 8. září 1946 za účasti arcibiskupa-primase kardinála Josefa Mindszenty-ho, za přítomnosti čtvrt milionu poutníků. Poutní svatyně byla povýšena papežem Piem XII. na „basiliku minor“ již v roce 1948.  V době totality se komunistické orgány snažily ze všech sil poutě zakázat a poutní místo uzavřít, ale poutě přesto spontánně pokračovaly navzdory přísnému policejnímu sledování a zastrašování. Lidé se v anonymním davu ztráceli a nebáli se navštěvovat Mariapócs i nadále.

Události přechodu let 1989/90 přinesly náboženskou svobodu a další významné změny; Maďarsko navštívil papež Jan Pavel II. již v roce 1991 a nastal mocný rozvoj poutních míst a poutnických aktivit po celém území, zejména však pro svatyni v Mariapocsi.

V roce 1999 byl dokončen dům pro poutníky a mniši baziliáni se vrátili do svého kláštera. S pomocí  evropských fondů EU byla účelně přebudována také infrastruktura svatyně i jejího okolí, která byla za předešlé komunistické éry úmyslně zanedbávána.

Z anglického originálu „Máriapocs“ přeložil Karel Voplakal

Foto: Wikipedia

 
 
Nahoru