V Krkonoších proběhlo manželské setkání seniorů

Ve dnech 5. - 8. září proběhlo v janskolázeňském domě Marianum již tradiční setkání manželských dvojic "třetího věku". Zúčastnilo se celkem dvanáct seniorských párů, které vesměs mají za sebou zkušenost mnoha desítek let společného života. Na programu byly čtyři zásadní přednášky zkušených kněží - psychologů nabízející duchovní zamyšlení nad různorodými tématy souvisejícími s problematikou dlouhodobého manželského soužití, s jeho úskalími, obtížemi, obavami - ale především s radostí nad krásným vzájemným vztahem, vzájemně sdílenou posilou a podporou.

V malých skupinách (po dvou až třech manželských párech) se k jednotlivým myšlenkám a námětům živě a plodně konverzovalo. Příklady diskutovaných témat: Jak se učím zvládat žárlivost na úspěch druhých a na jim prokazovanou přízeň? - Když procházím soužením, věřím a uvědomuji si, že Pán je se mnou i v temnotě? - Dávám druhým pocítit svou moc a převahu, když se situace otočí a stojím si silný (-á) před tím, kdo mi ublížil?-  Jak vypadá naše společná modlitba? Udělám si na ni pravidelný čas? Co je při ní největším problémem?  - Co je mi v Otčenáši nejbližší a co mi naopak dělá problém - a proč? - Inspiruje mne Otčenáš k smíření s lidmi i mezi sebou navzájem?- Pomáhá mi "buď vůle tvá" v konkrétních situacích přijmout to, co mi Bůh posílá?- Jak se daří modlitbě v širší rodině? Co by se dalo vylepšit? Naskýtá se nějaká vzájemná inspirace?

Přednášející kněží postupně sloužili v jednotlivých dnech mši svatou v kapli Mariana; každé ráno jsme se společně modlili ranní chvály a doplňkem kněžských přednášek byly dva téměř hodinové příspěvky předem vybraných manželských dvojic, které měly hodně co říci o vlastních manželských zkušenostech rozvíjení vzájemného chápání, tolerance a lásky.

První kněžskou homilii přednesl Otec Jiří Pilz hned na počátku našeho pobytu; promluvil na téma "Ticho a samota".

Začal citací z Velepísně lásky svatého Pavla apoštola ("Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásky, byl bych jako měď zvučící či zvonec znějící..."). Samota nemusí znamenat opuštěnost, uzavřenost, rezignaci či navozovat pocit vlastní zbytečnosti či méněcennosti. Lidé pochopitelně samotu zpravidla nevyhledávají, ale někdy se jí vyhnout nelze - a pak je třeba ji začlenit do vývojových schémat života a hledat její smysl, zužitkovat ji při hledání smyslu života ve stáří, kdy spolu s ubýváním sil může pomíjet i pocit jistoty a bezpečí.. Opuštěným seniorům může chybět pocit bazální jistoty - stejně tak jako dětem bez rodičů, umístěným v ústavech, dětem, které neznají bezpečí milující rodiny a mohou být apatické a vyhaslé (což může být výrazem jejich protestu proti jejich osudu života bez lásky). Naopak láska je živnou půdou vývoje člověka od dětského věku přes první snahy vytvořit si vlastní identitu, přes dospívání, mladší dospělost, uvědomělou intimitu, potřebu vztahu a snahu o založení vlastní rodiny - až po čas seniority, kdy lidé teprve objevují a zužitkují celoživotní zkušenosti, hodnotí své životní peripetie, úspěchy i zklamání a uvědomují si své limity - a ve ztišení akceptují své "odcházení"- jako přechod do nového života s Pánem... 

Přednášejícím druhého dne byl Otec Jan Linhart. Pronesl homilii na téma "Já a prosby modliby Otče náš". 

My se často modlíme velmi nedokonale, roztržitě, dokonce i formálně a bezmyšlenkovitě; často se omezujeme na pouhé "úkolování" Boha svými požadavky. Musíme si uvědomit, že z Boží strany je to velká milost, že nám naslouchá. Nechme tedy Boha působit, naslouchat mu v pokoře a ve ztišení! Buďme v modlitbě vytrvalí (sv. Monika se modlila 19 let, než se dočkala úplného obrácení syna Augustina - čas milosti je zcela závislý na Boží vůli) a nepochybujte - ale také nehodnoťme svou modlitbu podle toho, jestli se nám "podařila", jestli jsme se dokázali soustředit a máme z toho dobrý pocit; Bůh to vidí jinak a ohodnotí spíš naši (třeba i marnou) snahu o dobrou modlitbu než když se cítíme být uspokojeni! I ta  nedokonalá modlitba, máme-li dobrý úmysl a snahu, má cenu!

Modlitba Páně je "modlitbou všech modliteb" - zaslouží si mít první místo! Bůh je nám nekonečně blízký- ve své vševědoucnosti ví, co potřebujeme- a dává nám to (což třeba není občas ve shodě s našimi nerozumnými prosbami). Bůh stojí o to, být s námi v kontaktu. První tři prosby Otčenáše nejsou výrazem toho, co Bůh potřebuje, ale toho, co je nejvýš dobré pro nás- stejně tak jako prosba o chléb náš každodenní, o odpuštění vin našich i našich viníků, i o uchránění před pokušením a před každým zlem. Uvědomujme si Pánovo upozornění: "Hledejte nejprve království Boží- a všechno ostatní bude vám přidáno!"

Třetí kněžská přednáška P. Karla Moravce měla název "Cesta s Pánem"

V úvodu se soustředil na závážnou problematiku závisti a nevraživosti v životě a dějinách lidstva: pro příklad vzal knihu proroka Jonáše - Božího posla, který z počátku odmítal uposlechnout a jít kázat a vyzývat obyvatelstvo hříšného města Ninive k obrácení- a musel sám projít trestem a nebezpečím, než konečně uposlechl - ale pak, když se Ninive skutečně obrátilo a zachránilo se před Božím trestem, měl z toho špatný pocit - nepřál jim Boží milosrdenství... Podobně jako v Kristově podobenství o Marnotratném synovi - starší "spořádaný" bratr záviděl tomu mladšímu "marnotratnému" otcovo odpuštění. Podobně záviděli i bratři Josefu Egyptskému otcovu přízeň. Josefovi se stala hrozná křivda, ale Bůh nakonec vše v dobré obrátil.

Jak my se snažíme uspořádat naše vztahy s bližními? Ovládáme svou žárlivost a mstivost? Jak reagujeme, když procházíme peripetiemi a kříži života? 

Poslední den našeho pobytu v Marianu přednesl svou homilii P. Jan Kunert na téma: "Prodloužit život o loket jeden?" Soustředil se v ní na "druhou polovinu" života charakterizovanou jako "Světlý smutek" a upozornil na Rohrovu publikaci "Pád vzhůru". Smrt není "konečná stanice" života; žít máme s nadějí ve šťastný posmrtný život, který si můžeme zasloužit; to nás opravňuje k "důstojné vážnosti", a "střízlivému štěstí" pokročilého věku. Ve stáří už přestávají problémy s odpovědností za děti, za výdělek, za vztahové a společenské záležitosti. Senior si uvědomuje, co je a co není "marnost", proto odkládá pýchu, pocit nadřazenosti, vyhýbá se hádkám stejně tak o věci vážné, jako o malichernosti... 

Manželé Pavel a Marie Klimešovi, kteří byli duší, hlavními organizátory a současně i moderátory manželského setkání, nazvali svůj příspěvek netradičně: "Manželská opravna otevřena". Vycházeli ze skutečnosti, že i jejich - stejně tak jako každý jiný - partnerský vztah v průběhu času prochází mnohými úskalími, pochybnostmi a nepochopením, a tak je třeba, aby každý sám na sobě účinně pracoval, uvědomoval si své chyby, nectnosti a netaktnosti vůči druhému- aby tedy měl svou stálou jakoby "autocenzuru" (v tom lepším smyslu slova), neboli "vnitřní opravnu" svého myšlení a chování ovlivňujícího vzájemný vztah a pohodu. Je k tomu třeba systematické, každodenní zpytování svědomí: co se mi dnes podařilo a co naopak náš vzájemný vztah mohlo poškodit? Má smysl na našem vztahu něco měnit? Nepoužívám zbytečně moc kritických slov? Dokážu uznat a pochválit snahu partnera a udělat mu radost? Nepovažuji vše, co on (ona) dělá za samozřejmost? Je mezi námi dobrá komunikace a všímavost? Nepotřebuji vždycky mít pravdu? Dokážu na partnerovi něco upřímně obdivovat? Jsem dostatečně smířlivý(-vá)? I když již věkem ztrácím sílu, dokážu přesto ovládat své emoce? Neohřívám zbytečně "starou polívčičku"? Dokážu se vcítit do myšlení a pocitů svého partnera? Při vzájemné komunikaci je třeba uvážit, máme-li větu formulovat spíš jako tázací než suše oznamovací, nikdy však jako rozkazovací.. 

Lásku je možno vyjádřit i maličkostmi... Vždyť přece vlastním účelem manželství je dělat druhému radost, činit jej šťastným!

Manželé Václav a Soňa Špačkovi velmi upřímně hovořili na téma  "My dva a víra"- o své uvědomělé víře v Boha: v prvním případě (Václav) o daru víry již od dětství, vloženém a sdíleném prostřednictvím praktikujících rodičů. V druhém případě (Soňa) byl přístup k víře složitější: základ víry jí byl sice položen již v dětství od věřící babičky, toto však již nepostačovalo v době dospívání a raného mládí; skutečné přijetí víry a důvěry v Boha se na štěstí uskutečnilo díky milovanému životnímu partnerovi. Plná odevzdanost Bohu, důvěra v Jeho pomoc a milosrdenství v každé životní situaci jim pak pomáhala společně překonat veškeré problémy a starosti jejich požehnaného šedesátiletého soužití a dávala sílu účinně pomáhat nejen ve vlastní početné rodině, ale i dalším potřebným bližním. 

Domnívám se, že všichni účastníci letošního manželského setkání odjížděli do svých domovů velmi spokojeni a duchovně obohaceni.

Pro www.Simeon.cz zapsal Karel Voplakal