Starší lidé jsou dar

Téměř pokaždé, co vidím postaršího člověka, mě na něm většinou nejvíce zaujmou jeho oči.

Říká se, že ,"oko je do duše okno," a něco na tom nejspíš skutečně bude.

Do očí se nám zapisuje vše, co jsme kdy prožili, ať už jsou to věci dobré, nebo špatné. Starší lidé toho zažili z nás všech nejvíce. Jejich oči jsou hlubší než jsou oči naše. Každé z nich jsou jiné – a to úplně jiným, svým specifickým a originálním způsobem. Můžeme z nich toho tolik vyčíst…

Zkušenosti, ano, to je něco, co oni mají a my stále nenabrali. Oni jsou tu déle než my a mají nám toho tolik co předat.

Přijde mi neuvěřitelné, čím si kolik z nich muselo v minulosti projít. Máme takové štěstí, že jsou tady. Jejich rady, čerpané z vlastních zkušeností jejich dlouhých životů, jsou pro nás mladé velice cenné.

Za zmínku stojí také fakt, který se zkušenostmi relativně úzce souvisí, a to sice, že si starší lidé umí vážit věcí. Mnozí z nich prožili válku, bídu, hlad nebo jinou těžkou ztrátu.

Proto také získali s uplynulými léty nad životem určitý nadhled a jen tak něco je nevyvede z míry.

Před starším člověkem se nevyplatí lamentovat, že nemám co na sebe ( i když mám ve skutečnosti plnou skříň), nebo si stěžovat, že mi rodiče nechtějí koupit nový model mobilu IPhone 12. Ve srovnání s jejich životními omezeními jsou naše ,,problémy” zcela malicherné.

Proto je občas potřeba se zastavit, zamyslet se, zda jsou věci, které řešíme, skutečně tak vážné a jestli skutečně stojí za to se s nimi trápit. Díky starším lidem máme možnost si tyto věci více uvědomit.

Když jsem ve společnosti nějakého staršího člověka, je to pro mě něco jako únik do jiné dimenze. Rozmlouvání s těmito lidmi se tolika liší od rozhovorů například s vrstevníky.

Z jejich projevu je možné rozpoznat, že mají ujasněné priority v životě a čiší z nich jistá smířenost s vlastním osudem, samozřejmě ne vždy právě příznivým.

Přestože většina z nich již pokulhává nebo je leccos pobolívá, dokáží se mnozí z nich radovat ze života naplno, ať už ze zdravých vnoučat, květin na zahrádce, příjemné procházce přírodou, čtení pohlcující knížky, anebo třeba z pěkného počasí.

Na starších lidech si vážím toho, že jsou čistí a neovlivnění dnešní dobou, která je na můj vkus příliš uspěchaná. Lidé se dnes příliš zaobírají sami sebou – ať už svou prací, kariérou nebo vlastními myšlenkami. Pomalu přestávají rozeznávat, co je v životě skutečně důležité.

Ano, se starším člověkem si nejspíš moc nepopovídám o nových technologiích nebo módních trendech, zato si k němu však mohu pokaždé zajít pro dobrou radu nebo si popovídat do hloubky o životě, což já osobně uvítám mnohem více.

Konverzace s jakýmkoli starším člověkem ve mně vždy něco zanechá, zatímco na poněkud povrchní debatu o výprodeji v H&M se spolužačkou zapomenu během krátké chvilky.

Valná většina starších lidí jsou sami sebou a nemají nejmenší potřebu se jakkoli přetvařovat.

Spíš bych řekla, že to mají právě naopak – že jsou k nám mnohdy až moc upřímní.

Kdybych měla říct, kterého staršího člověka si nejvíce vážím, tak dozajista svých prarodičů.

Babička s dědou vždycky stáli v jakékoli situaci při mně a nikdy mě nenechali bez pomoci.

Měli a mají se mnou neskutečnou trpělivost a u nich doma se cítím doma i já.

Do mých čtyř let jsme s rodinou bydleli ve Spojených státech. Pak se rodiče rozhodli, že se přestěhujeme do Prahy a začal nám nový život. Jelikož jsme po příjezdu neměli kde bydlet, ubytovali nás babička a děda ve svém bytě a babička se okamžitě ujala péče o mě a mou tehdy téměř tříletou sestru Klárku. Máma byla v té době těhotná, měla rizikové těhotenství, protože, jak se posléze dověděla, čekala dvojčata. Musela tedy jen ležet a odpočívat.

Táta, do té doby zvyklý na americký systém a americkou mentalitu obecně, měl v té době spousty starostí s hledáním nového zaměstnání a sháněním nového bytu, a tak se rodičovských povinností ujala právě babička.

Vodila nás do školky a ze školky, na kroužky, četla nám pohádky, vařila nám a chodila s námi na hřiště. Do toho se nás odmalička snažila vzdělávat a na rozdíl od jiných prarodičů nás nikdy příliš nerozmazlovala. Naopak – v mnoha věcech byla daleko striktnější než máma.

U prarodičů jsme bydleli celkem půl roku. Když na to období teď s babičkou vzpomínáme, nezapomene mi pokaždé zdůraznit, že to pro ni tehdy vůbec nebylo jednoduché.

Na to, že jsme s Klárou holky, jsme prý byly extrémně živé, hlučné a neposedné.

Prý jsme nevydržely chvilku v klidu a neustále jsme musely někde skákat, pobíhat nebo na něco sahat. Nedávno mi dokonce přiznala, že víc hyperaktivní děti snad za celý život nepoznala. Proto jsem jí neskutečně vděčná za to, jakou s námi tehdy měla trpělivost, protože jak jsem se postupem času dověděla, neměl to s námi jednoduché nikdo.

Děda byl zase pro mě vždy symbolem neskutečné moudrosti a vzdělanosti. Kromě toho, že je to vědec, který přišel na spousty důležitých fyzikálních poznatků, byl vždy ohromně sečtělý a ještě k tomu všemu dokáže být ohromně vtipný.

Jeho logické myšlení mě nepřestává udivovat a dodnes ho beru jako jednoho z nejchytřejších lidí, které jsem kdy poznala.

Má tolik znalostí a mám pocit, že neexistuje otázka, na kterou by neměl odpověď.

Na základní i střední škole pomáhal mně i sestře s fyzikou i matematikou, ve kterých jsme na rozdíl od něj nikdy příliš nevynikaly. Babička je také nadaná na matematiku, takže se mockrát stalo, že nám se školními povinnostmi pomáhali oba. Takže se dá říci, že díky jejich úsilí jsme se já i sestra dostaly na gymnázium. Na dědovi bylo vždy skvělé, že i když na nás měl občas nějakou nepříjemnou poznámku, bylo vidět, že to myslel jen a jen dobře.

Jsem neskutečně vděčná, že babička s dědou bydlí relativně blízko nás a že k nim mohu kdykoli zajít si s nimi popovídat, nebo se i vyplakat. Porozumění, které pro mě vždy měli a stále mají, si neskutečně vážím a často si říkám, že mám skutečné štěstí, že jsou po mém boku.

Na závěr bych ráda poznamenala, že starší lidé jsou jako dar a my mladí máme to štěstí, že od nich můžeme čerpat inspiraci a na čas strávený s nimi se nám bude jednou moc hezky vzpomínat.

Lucie Brotánková