Seznamte se … Eliška Kopecká, pastorační asistentka

Už dvě desítky let patří do nejužšího týmu Diecézního centra pro seniory. Usměvavá, vlídná, vždy ochotná pomoci. Dobře ví, kolik pravdy je na známém úsloví o tom, že sdílená radost je dvojnásobná a sdílený smutek naopak  poloviční. Jak se k práci pro seniory dostala? Také o tom byla řeč při našem setkání.

„To už je spousta let. Dozvěděla jsem se tenkrát v kostele, že v Janských Lázních se pořádají duchovní obnovy. S manželem jsme si řekli, že bychom tam mohli jet. Dostala jsem číslo a v telefonu se mi ozval takový dětský hlásek. Veronika, samozřejmě. To byl náš první kontakt. Tu duchovní obnovu tenkrát vedl otec Jan Rybář. Během pobytu v Marianu jsme měli možnost, já i manžel, my jsme až do jeho smrti vždycky všechno dělali společně, seznámit se s Veronikou blíže. Ona v té době začínala, stejně jako Diecézní centrum pro seniory. Když se tvořil tým spolupracovníků, oslovila i nás. Souhlasili jsme, brzy jsme si začali tykat, je to kus života, který jsme spolu prožili.

Vzpomínám třeba na první diecézní setkání, na která jsme my ženy chystaly sladké pohoštění. Sešli jsme se v biskupské kuchyni a pekly společně buchty a koláče. Lidi to měli hrozně rádi, hlavně pánové, ti si občas něco dali i do kapsy.“

Několik let docházela Eliška Kopecká do DCS, starala se o poštu a vyřizování telefonátů. To jí zůstalo dodnes, když Veronika Čepelková odjede se seniory někam na poutní zájezd, volání vyřizuje ona. Zapíše, kdo volal a co potřeboval, případně, je-li to v jejích silách a možnostech, vyřídí to hned. Vnímá, rok od roku intenzivněji, že samota je velký problém seniorů. Ale řešitelný. Nezavírat se v bytě, jít mezi lidi, být aktivní.

„Je to hodně o vnitřní síle,“ říká. „Dlouho jsem tomu nevěřila, ale po osmdesátce přijdou roky, kdy už lidské tělo o sobě dává vědět víc, než by člověk chtěl. Ale v tom našem společenství se cítím dobře. Pěkné byly i zájezdy, které jsem v minulosti absolvovala. Třeba v rakouském Tyrolsku to bylo moc hezké, ale už jsem to vzdala. Mrzí mě to, ale člověk musí znát své možnosti. A mezi námi děvčaty je mně taky dobře. Na akcích DCS panuje pohoda, je to takové bezpečné zázemí, jsme jako velká rodina. To vzájemné sdílení dává sílu.“

Profesní život zasvětila Eliška Kopecká práci ve školství. Na ZŠ Mandysova na Moravském Předměstí v Hradci Králové dělala osm roků tajemnici ředitelky a potom se stala vedoucí školní jídelny v ZŠ Habrmanova. Když vážně onemocněla, odešla do předčasného důchodu. K dětem má ale pořád blízko. Sama má dceru a syna, 5 vnoučat a 7 pravnoučat.

„Když odejde ten druhý, v mém případě manžel, život se hodně změní. Na všechno jsme roky byli dva, pak se člověk musí postavit na vlastní nohy. Ze začátku jsem si říkala, to si zvyknu, ale ne každý to dokáže. Když je člověku úzko, nebo přijde nemoc, ten druhý schází. Aby vyslechl, podal pomocnou ruku. Proto je dobré, že se starší ženy mají kam uchýlit, že se navzájem drží nad vodou. Ale když byl třeba covid nebo přijde chřipková epidemie, to nikam nejdu a zavřu se doma.“ 

Mimochodem, když se v březnu 2020 objevily u nás první případy onemocnění covidem, web Simeon na situaci zareagoval Slovy pro potěchu duše. Jejich smyslem bylo přinést v nelehké době slova naděje, radosti a pokoje. Eliška Kopecká byla jednou z autorek povzbudivých slov.

„Současná situace nás nutí k tomu, abychom jako rodiny byly spolu. K tomu křesťanství vybízí a dnes k tomu máme velkou příležitost. Máme být též poslušní a zodpovědní, poslouchat ty, kteří nám radí a mají za nás zodpovědnost. Nebojme se také druhé poučit, poprosit je o toleranci, pokud nerozumí tomu, co mají dělat. Například nosit roušky, zbytečně se neshlukovat… My starší děkujeme za to, že jsou mezi námi ti, kteří na nás myslí a pomáhají nám. Je to pro nás pro všechny škola života.“

O pár dnů později si sama odpověděla na otázku, jak tráví dny.

„Cvičím své tělo, dle cvičení Život 90. Cvičím psychiku. Čtu například Toulky českou minulostí, ráda a často hovořím telefonicky s rodinou a přáteli. Cvičím duchovní život. Sleduji denně mše v TV Noe, modlím se růženec, korunku k Božímu milosrdenství, čtu Bibli. Modlím se za rodinu, přátele, za ukončení šíření koronaviru. Přidejte se ke mně!“

Na podzim potom apelovala: I když jsme každý jiný, buďme jeden pro druhého posilou.

„Pro nás je povzbuzením, když vidíme, že mladší generace mají snahu ochránit starší generace tím, že nosí roušky. Takto se projevuje vzájemná mezigenerační solidarita. Jsou mladí, kteří také starším nakupují, například skauti, a takto jim pomáhají. A naše generace jim to odplácí vděčností a modlitbou. I když jsme každý jiný, buďme jeden pro druhého posilou.“

Vedoucí DCS Veronika Čepelková má v Elišce Kopecké velkou posilu a zastání i dnes. Ty dvě se hledaly, až se našly. Těžko uvěřit, že to bylo už před 20 lety!

„Některé ženy se zdráhají říct svůj věk,“ usmívá se Eliška. „Já ho hrdě říkám, za svůj věk se nestydím, i když po té osmdesátce je opravdu každý rok znát. Ale když dá Pán Bůh zdraví, není si na co stěžovat.“

Eva Zálešáková

Paní Eliška Kopecká nedávno oslavila své krásné 82. narozeniny. Ze srdce BLAHOpřejeme: hodně zdraví, dlouhá léta a stálé Boží požehnání!