Sedmá etapa putování východočeskou svatojakubskou cestou je šťastně za námi. Co mne na této pouti zaujalo?

Už sedmá etapa svatojakubského putování východočeskou trasou je šťastně za námi. Každá z etap měla své kouzlo, každá parta byla vždy úžasná. První etapu od polských hranic jsme absolvovali v počtu osmi poutníků, v současné době nás putuje přes dvacet, někdy až třicet. A úmysl je vždy stejný a stejně významný - společně prosíme za mír a také za naše blízké, nemocné, jakkoliv trpící, zemřelé... V neposledku pak děkujeme za všechny dary, kterými Bůh zpestřuje naše životy. 

Co mne na posledním putování zaujalo? Dva dny před akcí mi psala Helenka, jestli může vzít s sebou vnučku. Byl to výborný nápad - vnučka Verunka mezi nás výborně zapadla, jako kdyby s námi putovala od samého začátku. Třeba ji babička s dědou vezmou i někdy příště, když zrovna budou prázdniny. Určitě ji rádi uvidíme. 

Ačkoliv se někteří museli z různých nečekaných důvodů odhlásit, ráno během cesty vlakem mi volali jedni známí manželé, že zaslechli upoutávku na Radiu Proglas a rádi by se k nám přidali. To bylo mile laděné překvapení - jak šikovně zafungovala pozvánka jen chvíli před putováním a jak se noví souputníci stihli z domova přemístit na místo srazu.

Během trasy, která vedla přes malebné Babiččino údolí, nás navigovala spolupoutnice Janička. Bydlí nedaleko a východočeskou svatojakubskou trasu zná výtečně, takže to se nám pak kráčí a putuje.

Jedno příjemné setkání se uskutečnilo během oběda, kdy jsme nečekaně potkali známou a usměvavou paní Táňu z Hradce Králové. Ta se vydala na výlet do Ratibořic sama a mne velmi zaujala její aktivita a pozitivní naladění - v 86 letech! Samozřejmě jsme se hned domluvili, že se musíme příště znovu sejít a putovat společně.

Pro mne je to vždy dar, že můžeme putovat spolu, proto děkuji všem milým svatojakubským spolupoutníkům a spolupoutnicím za to, že jsme se opět vydali na pouť, děkuji za společnou modlitbu, úsměvy, slova povzbuzení... Dalším velkým darem pro mne je to, že do našich srdcí můžeme vzít i ty, kteří s námi putovat nemohou. Myslím, že nejenom za sebe, ale i za každého z nás mohu ujistit, že je bereme na naše poutě pokaždé. Jedině tak mi to dává smysl - duchovní a přátelské propojení, které má nesmírnou sílu a s nímž společně neseme svoje úmysly dobra a pokoje pro druhé a celý svět.

Tak zase příště a vlastně pořád - buen camino!

Veronika Čepelková