Rozhovor s Karlem Vojáčkem: Na našich seniorských setkáních se snažíme uplatnit, aby nás jejich program pozvedal

Pan Karel Vojáček vede společenství seniorů v Trutnově. Své začátky ve společenství spojuje s vyhlášením biskupa Karla Otčenáška.

Jak velké jste společenství?

Společenství není nijak široké. Scházíme se jedenkrát za měsíc v počtu kolem deseti. Účast žen je více jak poloviční. Mnozí z nás již dosáhli sedmdesáti let. Minulý rok jsem se sám ujal péče o program a schůzky našeho společenství.

Nikdy jsem neměl k životu farnosti daleko. Již v dětství jsem šlapal oltářní stupně s těžkým misálem. Polovina mé aktivní pracovní dráhy se věnovala mapování a organizování společenského života. Po roce 1989 kdy bylo možné veřejně oživit i farní společenství jsem nabídl své schopnosti i v poradním orgánu farnosti.

Společenství jste tedy nevedl od začátku jeho působnosti?

Ne. Před tím vedla společenství pí. Marie S., které bych chtěl moc za její dlouholetou práci poděkovat, neboť se nám věnovala řadu let a program měla vždy pečlivě připravený a duchovně orientovaný. Stála i u iniciativy „Obvazy pro misie“. Do této misijní práce, která u nás běžela několik let se ji dařilo zapojit mnohé farnice.  Jehlic se chápaly ženy bez rozdílu věku i víry. Vzhledem k slábnoucím silám pí. Marie předala žezlo dál.

O co v tomto projektu šlo?

Akce „Obvazy pro misie“ byla u nás realizována přibližně osm let. Podnětem zahájení byly zdravotní potřeby práce v misiích, které jsou velice často postižené leprou, pro kterou nejsou vhodné běžné obvazy, kdy jejich příze bývá zpravidla doplněna chemickým vláknem. Za tím účelem každá obětavá pletařka obdržela evidované klubko bavlněné příze, z něhož byla schopná uplést až 14 ks obvazů požadované šíře a délky. Tyto rozměry byly přesně dané. Obvazy se pletly na hodně tenkých jehlicích, aby bylo docíleno jejich pružnosti. Prvotní iniciativa vzešla z jižní Moravy. Naše společenství však bylo navázáno na farníky z Krupky, s nimiž jsme při přejímce a předávce vešli do styku. Akce u nás byla ukončena asi před čtyřmi lety.

Můžete nám říci něco o vašem programovém zaměření?

Jak jsem řekl, péči o skupinku jsem se ujal v době kdy nám naše schůzky stěžuje covid-19. To se projevuje na účasti i programových možnostech. V plánu jsme měli program obohatit o písně našeho mládí, avšak prozatím jsme nuceni tuto náplň o pár týdnů odložit. Program obohacujeme video-vzpomínkami ze života naši farnosti.

Do ledna loňského roku naše setkání významně svou účasti obohacoval páter Jan Rybář SJ. Vždy jsme si z jeho účasti odnesli mnohá obohacení.

Kde se scházíte?

Naše společenství seniorů se schází ve farním sálu. Z fary to po setkání nemáme daleko na večerní mši. Schůzky míváme ve čtvrtek v 16:30, program zahajujeme desátkem růžence s tajemstvím zaměřeným k danému období. Končíváme modlitbou magnificat.

Velkou příležitostí pro sblížení farnosti se staly pomocné práce spojené s výmalbou interiéru kostela a opravou fary v devadesátých letech. To přišlo vždy ku pomoci několik věrných, ale doba těchto oprav je již bezmála historie. Přicházely nové touhy a s nimi i úkoly. Minulý rok zdejší farnost dokončila společenské místo s přístřeškem pro příležitostné farní venkovní aktivity. Nevelký prostor jsme získali v rámci inventury pozemků církve. Velkou vzpruhou je, když pomocníkem společenského života farnosti se stane i duchovní.  Nyní se o rozhýbání života farnosti uchází již další generace, dá se říci našich vnoučat.

Všimla jsem si, že je váš spolek dost aktivní i co se výletů týče.

Několikrát do roka jsme zváni na animátorská setkání do Hradce Králové nebo Janských Lázní, jichž se rádi účastníme. Tato vzájemná sdílnost a otevřenost při setkáních nás obohacuje a dodává inspiraci. Každý nápad, který neurazí a obohacuje naši činnost je dobrý. Minule jsme vyzkoušeli kvíz na procvičení naši paměti s použitím fotografií. Byl na téma znám svůj kostel, znám své město.

Podniknout výlet se seniory do přírody nebo na poutní místo vyžaduje od organizátora určitou odvahu a od poutníků disciplínu a vzájemnou soudržnost. Mohlo by se dosela dobře stát, že se z výletu vrátí v menším počtu, než na něj vyrazili.

Velice rád vzpomínám na nejednu pouť do Medžugorie. Poprvé jsem toto poutní místo navštívil v devadesátých letech, kdy ještě doznívalo strádání země po prodělaných válečných bojích mezi jednotlivými státy rozdělené Jugoslávie. Pobořené domy nebylo třeba obtížně hledat. Naposledy jsem tam zavítal již s několika zdejšími seniory celkem nedávno. Nutné brát v úvahu, že u seniorů je počítání času jako u Tvůrce nebes a Země - kdy jeden den je jako vteřina. To jsme se domluvili a do Medžugorie vyjeli spolu s úpickou farností. Místa v autobuse byla plně využita. Cesta s několika přestávkami trvala přibližně 20 hodin. Ubytováni jsme byli v rodinném penzionu. V něm měli o nás velikou péči abychom byli spokojeni. Přístupná pro nás byla společná kuchyňka s jídelnou. Z týdenní poutě jsme využili 4 dny na pobyt v poutním místě a dokonce nám zůstalo i pár hodin při cestě zpět na to, abychom ze sebe smyli poutní prach v moři.

Návštěva poutního místa mě vedla k duchovnímu oživení. Niterné zážitky jsou obtížně sdělitelné. Pokusím se to vyjádřit slovy klid a pokoj. Jako si to přejeme během mše. Posledně jsme asi na pouť přijeli těsně po festivalu mládeže, kdy ještě v prostoru doznívala nálada z rytmu hudby a písní mladých. To naši pouti dodalo více elánu a chutí života. Vraceli jsme se s odhodláním trochu té nálady přenést i k nám domů.

Toto se snažíme přenést a uplatnit i na našich seniorských setkáních, aby jejich program byl pestrý, různorodý, optimistický a nás pozvedal. Také mě napadlo, když toto píši, zařadit do našeho programu některé pohybové písně. Možná seberu odvahu a uvidíme, zda mě s návrhem kolegyně a kolegové senioři nevyhodí.

Jaké máte další plány?

Ve výhledu budoucí náplně máme ty písničky našeho mládí, které jsme odložili. Zvažujeme také zařadit vzpomínky na téma: „Jak jsme se do Trutnova dostali.“ Náš pohraniční okres je totiž z většiny poválečně dosídlen. Ke sbližování zdejších občanů nepřispívala ani uplynulá čtyřicetiletá poválečná doba soudružského dozoru. Díky Bohu, že ji máme za sebou.

Děkuji panu Vojáčkovi za rozhovor a přeji „jeho“ společenství ještě mnoho krásných výletů a zážitků.

Miroslava Továrková