08.07.2021 16:30, autor: Karel Kalecký, kategorie: Akce

Ptačí domeček

Ptačí domeček
Mezigenerační literární soutěž 2021 (kategorie senioři)

Kutil domácí je zcela zvláštní druh člověka. Neustále musí něco pilovat, řezat, brousit a lepit. Nevydrží sedět bez činnosti, a když už sedí, přemýšlí o tom, kterak to právě dodělané dílo ne-li celé předělat, tak alespoň vylepšit.

Má-li ještě ženu, která ho v tom podporuje, jedná se bezesporu o šťastného člověka.

A je-li tenhle pán k tomu všemu navíc dědečkem malé Lucie, kterou miluje a pro kterou je ochoten vyrobit modré z nebe, je to přímo nejšťastnější člověk pod sluncem.

Přesně takový byl Stanislav Šafránek. Jeho vnučka to moc dobře věděla a tak trochu ho svým holčičím způsobem využívala, ne-li zneužívala.

---

„Dědo, že mi vyrobíš domeček pro ptáčky,“ přišla jednou ze školy s tímhle podivným nápadem. „Nemyslím obyčejnou chudou ptačí budku, nýbrž ptačí dům se vším všudy.“

„To jsem si mohl myslet, že zase přijdeš s nějakým potřeštěným nápadem. Před týdnem to byl hmyzí domeček. Kam na tyhle nápady chodíš, holka?“

„Nikam,“ podivila se Lucie otázce. „Mě zkrátka napadají. Máš velikou zahradu a hmyzí domeček náhodou funguje dobře. Jsou v něm berušky, škvoři a ploštice. Počkej až budou sbírat na zahradě mšice a jiné neřádstvo. Tak nám to říkali ve škole.“

„Aha, a jak by měl ten tvůj domek vypadat?

„No, aby jich tam mohlo bydlet co nejvíc. Měl by to být vlastně ptačí byt. Několik budek propojených chodbičkami, kudy by se mohli ptáčci navštěvovat...“

„Jdi ty brepto, to by nedělalo dobrotu.“

„Jak to, že ne?“

„To jste se neučili, že i každá ptačí rodinka potřebuje své teritorium? Ochranné pásmo a loviště?“

„Učili,“ překvapila. „Na to jsem taky myslela.“

„A co jsi vymyslela?“

„Paní učitelka nám vykládala, že stačí prostor po směru výletového otvoru a mě napadlo, že by to mohly být takové sešroubované čtyři budky namířené každá na jinou světovou stranu. Tak by si přece nepřekáželi. Jedna by měla být i pro sýčka. Vždycky mě s ním strašíš, chtěla bych ho vidět. Nikdy jsem ho neviděla.“

„Ty si navymýšlíš,“ zakroutil hlavou děda. „Sýček ale létá v noci a to ty spíš...,“ dodal ještě.

Červíček o ptačím domečku se mu ale zavrtal do hlavy, přesně jako každý vnuččin nápad. A začal horečnatě vymýšlet, měřil, snažil se vžít do těch malých okřídlených dušiček, do jejich představ o ideálním bydlení, a Lucie ho po očku pozorovala a věděla, že výroba domečku se dala do pohybu.

 

Tak se stalo, že byl do země uprostřed zahrady zakopán silný čtyřmetrový kůl s podivným, holubníku podobným shlukem ptačích budek na jeho vršku. Byly čtyři, připevněné na jedné veliké, páté, která sloužila za ptačí společenskou místnost, do které se dalo ze všech ostatních budek dostat. Každá směřovala na opačnou světovou stranu a každá měla odlišný průměr vletového otvoru. Ta s největším byla určena sovičkám, ať už by to mohl být zmíněný Sýček, Kalous nebo Puštík.

Ptáčkům se ovšem do ptačího domečku příliš nechtělo. Přilétli sice a posadili se na stříšku, jenže zanedlouho opět odletěli. Nejdéle vydržel párek Rehků, už už se chystal stavět v něm hnízdo, ale neměl dost svého potřebného klidu, a tak i ten brzy zmizel. Bytovka se mu nezamlouvala.

Až vrabčáci se uchytili. Nejdřív přilétl jen jediný, na zkoušku, jako kdyby to tam chtěl pouze omrknout. Chvíli pobyl, okukoval stavení, a nakonec odletěl pryč i on. Lucie ho viděla, poněvadž se z ní stala veliká pozorovatelka.

Druhý den jich ale bylo kupodivu o něco víc a za pár dní obsadili všechny čtyři budky. Vůbec jim nevadilo hnízdit takto pohromadě, ba naopak. Bylo zřejmé, že mají ptačí společenství rádi.

Ačkoliv to byli „jenom“ vrabčáci, brala je Lucka po počátečním nezdaru za svou výhru. Všem o nich potom při večeři s náležitou hrdostí vyprávěla.

Krátce po obsazení budek začali stavět hnízda. Snad se předháněli či co, tak rychle jim šla práce „od ruky.“ Na estetiku mnoho nedbali, neboť peříčka, kousky slámy a provázků vyčnívaly z otvorů.

Zkrátka vrabčáci.

Jim to však bylo fuk. Nešlo jim tolik o vzhled, nýbrž o praktičnost.

Koncem dubna byla hnízda hotová a samičky mohly snášet vajíčka.

Malá Šafránková tohle všechno viděla, jelikož její děda jí poblíž ptačího sídliště postavil navíc ptačí pozorovatelnu, kterou jí vyrobil ze štaflí, a ke všemu ji vyzbrojil i starým divadelním kukátkem.

O zábavu proto měla postaráno. Spokojeni byli i rodiče, protože Lucie mohla ke svým opeřencům až tehdy, měla-li dopsané domácí úlohy.

Průběh veškerého dění na ptačí bytovce Lucie samozřejmě náležitě komentovala. Nejenom doma, ale i ve škole. Došlo to tak daleko, že poučovala i učitelku, která jí však místo pokárání dala jedničku z mimoškolní výchovy.

Někdy začátkem května začaly samičky klást malá vajíčka, na kterých střídavě seděli oba rodiče.

Velká sláva líhnutí, přišla zhruba za čtrnáct dní.

Vajíčka začínala praskat a objevovala se holátka. Nebylo je moc vidět, spíš slyšet. Natahovala holé krčky, a když přilétla ptačí máma nebo táta s červíčkem, otvírala žluté zobáčky a pištěla. Postupně holátkům začínalo růst chmýří a posléze peříčka a za několik dní už to byli hotoví, ale stále ještě docela malí ptáčci, kteří se ovšem měli čile k světu.

Asi za dalších dvacet dní se začínali učit létat.

Neobešlo se to bez náležitého povyku. Chovali se přitom jako malí kluci. Rvali se, překřikovali, švitořili a čepýřili se. To se líbilo Lucce nejvíc. Naprosto si je zamilovala. A když jí nejkurážnější z nich jednou omylem přistál na rameni, až se tomu smála. Tolik si na sebe zvykli.

Jednou, z ničeho nic, přiběhla Lucie celá zadýchaná. Stalo se tak v období vrcholného vrabčího dovádění.

„Dědo, bytovku obsadila sova. Viděla jsem ji, koukala přímo na mě. Místo očí měla dva černé korálky.“

„Ale jdi, kde by se tu vzala sova.“

„Je v budce. Na mou duši. Puštík nebo sýček to je, má zahnutý zobák a všechny ostatní vyhnal. To přece nemůžeme nechat jen tak samo sebou, nemohla bysem pozorovat svá ptáčata.“

„Vždyť jsi ji tam chtěla mít,“ namítl děda.

„To jo, ale už ji nechci, nedomyslela jsem to,“ brebentila přesně jak ti vrabčáci. „Celé dny by seděla uvnitř jako bábovka a stejně bych ji neviděla. Navíc holky strašily, že se zamotá do vlasů a…“

Nedala se odbýt. Chytla dědu za rukáv a táhla ho ven na zahradu.

„Ty ji vyplašíš a já se budu dívat až vyletí. To mi bude stačit.“

„No dobře, dobře...“

Pan Šafránek si přinesl z dílny na zahradu žebřík a silný klacek. Žebřík zlehka opřel o kůl.

„Dávej pozor.“ Zašeptal.

Lucie měla štafle postavené kousek od dědy. Nakláněla se s nimi čím dál víc a víc. A znovu, až je převrátila přímo na spodní okraj dědova žebříku a zvrtla mu ho do vrtule.

„Jé,“ vyjekla.

Děda se na poslední chvíli stačil zachytit dřevěného kůlu, který byl už beztak dost zatížený, aby ho svojí váhou strhl spolu s celým ptačím obydlím s sebou na zem. Dopadl tak nešťastně na rameno, že to odnesla jeho klíční kost. Místo ptáčků vylétlo jen několik peříček, která se pozvolna snášela k zemi.

Lucie dopadla lépe. Těsně nad zemí se jí podařilo ze štaflí vyskočit, neboť byla stejně mrštná jako lasička, která vystřelila z ptačího domečku...

Druhý den vešla rozpačitě k dědovi do dílny, jenž si nedal pokoj ani s jednou rukou. Oči měla stále celé zarudlé od toho, jak pohřbívala zbytky ptačích tělíček.

„Dědo,“ začala potichu. „Hodně se na mě zlobíš?“

Řekla to tak něžně.

„Jak bych se na tebe, prosím tě, mohl zlobit.“

Lucie nelenila, chopila se koštěte a začala vířit prach. Přitom jen tak nenápadně pobrukovala: „Víš, už tě nebudu víckrát otravovat. Mám jenom tohle poslední přání. Jestli bys nemohl, až se uzdravíš, ty budky rozvěsit tak, jak jsi původně sám chtěl. Každou na jiné místo a bezpečně, aby se ptáčkům víckrát nic zlého nestalo. Když já je mám tak ráda.“

Děda se zarazil a nevěřícně se na ni zadíval.

„No tak...,“ rozmýšlel se pomalu, „to bychom na to mohli jít hned, co říkáš? Jestli mi trochu pomůžeš, zvládnu to i jednou rukou. Možná se ještě uchytí...“

Karel Kalecký

 

 

 
Nahoru