12.11.2020 16:30, autor: Karel Voplakal, kategorie: Ostatní

Připomínka 400. výročí první bitvy Třicetileté války

Připomínka 400. výročí první bitvy Třicetileté války

Každý z nás ví, že minulá neděle s datem dne 8. XI. 2020 byla dnem významného jubilea - že totiž právě uběhla přesně čtyři staletí od bělohorské bitvy mezi protestantským stavovským vojskem a spojenými vojsky císaře Ferdinanda II. a Katolické ligy. Tato ve skutečnosti spíš jen vojenská šarvátka než velká bitva byla de facto první bitvou hrůzné Třicetileté války, která zpustošila a zdecimovala prakticky celou Evropu. V případě bitvy na Bílé Hoře skutečně nešlo o nijak velikou bitvu s mnoha tisíci padlých, srovnatelnou na příklad s krvavými boji za obou světových válek, přesto však její výsledek na celá staletí ovlivnil historické dění v zemích Koruny české.

Jubileum vyšlo "na chlup" přesně: 8. listopadu 1620 byla totiž také neděle - a dá-li se věřit dobových údajům, panovalo i tehdy -stejně tak jako letos- typické "dušičkové" počasí. Počty jednotlivých vojsk se pohybovaly něco přes dvacet tisíc mužů na každé straně s nevýraznou převahou na straně císařských- a v přímé srážce na bojišti padlo asi pět set bojovníků na straně císařských a necelých jeden a půl tisíce na straně stavovských. Mnoho dalších obětí (především na straně stavovských spojenců - zejména Uherské jízdy) zahynulo pak na útěku; vítězové je pronásledovali až k Vltavě a Prahu obsadili prakticky bez odporu. "Zimní král" Fridrich Falcký, když se o porážce dozvěděl, ve zmatku uprchl - a na pražském Hradě po něm zbyla vyrabovaná katedrála...

Příčinu porážky stavovského vojska vysvětlují historici tím, že mužstvo bylo fyzicky vyčerpané vysilujícím pochodem ku Praze- bez dostatečného týlového zajištění. Stavové neměli dostatek finančních prostředků na řádné placení žoldu svým vojákům, a tato skutečnost nájemné vojáky demotivovala a snižovala jejich ochotu bojovat. Získali sice strategickou výhodu, protože ku Praze přitáhli o něco dříve než spojená vojska císařská a Katolické ligy, takže si mohli vybrat výhodnější polohu na bělohorské výšině. Císařským pak nezbylo než bojovat vzhůru do kopce a z počátku museli postupovat rozbahněným terénem Litovického potoka, přes nějž vedl jediný můstek. Na obou stranách byla znát únava z dlouhého tažení a nevelká ochota jít do bitvy; dokonce byly návrhy odložit vojenskou konfrontaci až na jarní období. Pravidelně placení císařští vojáci však byli přece jen více motivováni do boje. Jejich velitelé (Buquoy a Tilly) byli ovlivněni španělským mnichem Dominikem á Jézu-.Maria, který poukazoval na časté případy ničení posvátných míst příslušníky stavovského vojska a především všem bojovníkům zdůrazňoval zneuctění poutního obrázku "Adorace novorozenému Spasiteli" s vypíchanýma očima svatých.

Bitva netrvala dlouho. Začala razantním výpadem oddílu stavovského velitele Thurna, který se však z neznámých důvodů vzápětí změnil ve zmatený ústup, který se už nepodařilo zastavit. Porážku stavů pak už neodvrátil ani prudký útok Anhaltových vojáků - a "císařští" nezadržitelně postupovali bojištěm vzhůru až k obvodové zdi obory Hvězda, u níž stály asi tři setniny žoldnéřů najatých moravskými stavy. Ti se tam ocitli v pasti: na útěk bylo pozdě a brzy byli obklíčeni. Ústup možný nebyl, protože za sebou měli zeď, takže mohli volit pouze mezi zajetím (které jim v oněch dobách život nezaručilo), anebo smrtí v beznadějném boji: těžká volba! Nebyli to ve skutečnosti etničtí Moravané, jak se o tom píše v románech, spíš pluk žoldnéřů najatých z různých zemí za moravský stavovský žold, ale toto jméno jim už zůstalo. Není bez zajímavosti, že jejich velitel Šlik (ve skutečnosti Schlick- německé národnosti) byl sice zajat, ale život si zachránil tím, že vstoupil do císařských služeb a v Třicetileté válce za Monarchii bojoval tak úspěšně, že to dotáhl až na hodnost maršálka.

Ekumenické hnutí potomků kdysi znepřátelených stran se po čtyřech stoletích vzájemné nedůvěry a nevraživosti rozhodlo udělat tlustou čáru za vším, co křesťany rozděluje a oslabuje. Šlo tedy o to navázat zpřetrhané vazby, vzájemně se omluvit, upřímně si odpustit a přestat si připomínat dávná i nedávná vzájemná příkoří a přetrvávající nepochopení. Na bělohorské Mohyle se už po několik nedělí spontánně scházeli k společné modlitbě mladí lidé - katolíci i protestanté. A duchovní představitelé obou křesťanských stran nyní sami zavzpomínali na nedobré věci, které se v minulosti udály ze strany jejich předchůdců a poprosili své někdejší protivníky za odpuštění. Dá se ovšem předpokládat, že z počátku to někomu mohlo být trochu zatěžko, ale silou dobré vůle se dokázali propracovat k upřímně podané ruce a k vzájemnému sblížení. V některých případech dokonce došlo k navázání těsných (a doufejme že i trvalých) mezi-konfesních přátelství. V den jubilea bratrovražedného boje se na místě někdejšího bělohorského bojiště sešli představitelé protestantských církví a církve římskokatolické, společně se modlili, vzájemně se odprošovali za dávné křivdy a s ulehčením odložili někdejší nedůvěru. Nedaleko od bělohorské Mohyly - v Aleji českých exulantů - byl vztyčen "Smírčí kříž", dar německého benediktinského mnicha a zároveň uměleckého kováře P. Abrahama Fischera. Je to vzhledově poněkud neobvyklý kříž: na rozdíl od známých historických smírčích křížů není kamenný, ale kovový, bez korpusu - a jeho horizontální rameno je neobvykle směrováno do čtyř světových stran: symbolicky ukazuje k bělohorskému klášteru, kde je společný hrob padlých bojovníků bez ohledu na to, za koho válčili - a k bělohorské Mohyle- a také k oboře Hvězda, u jejíž obvodové zdi padly již zmíněné tři stovky bojovníků najatých moravskými protestantskými stavy. To čtvrté horizontální rameno kříže směřuje k Pražskému Hradu. Ramena kříže jsou trojvrstvá- dvě spodní vrstvy z uměle zkorodovaného železa značí tragiku bratrovražedné války, resp.symbolizují obě znesvářené strany, zatím co vrchní vrstva horizontálních ramen z odlišného kovu modré barvy naznačuje cestu smíření a míru. Ekumenickou bohoslužbu na Mohyle vedli zástupci Ekumenické rady církví a cestou od Mohyly ke Smírčímu kříži promluvili plzeňský biskup Tomáš Holub a zástupce pražské židovské obce vrchní zemský rabín Karol Sidon. Ekumenické nešpory se společně pomodlili moravský metropolita -arcibiskup Jan Graubner a synodní senior Církve českobratrské evangelické Daniel Ženatý. U hrobu padlých bojovníků v nádvoří bělohorského kostela pozdravil shromážděné evangelický duchovní Pavel Pokorný ze střešovické farnosti a u smírčího kříže promluvil Jan Lacina, místostarosta 6. městské části Prahy, která celou akci ochotně podpořila a zaštítila. Finanční příspěvek na instalaci smírčího kříže poskytl také Fond česko - německé budoucnosti. V ambitech obklopujících nádvoří bělohorského mariánského kostela je v současnosti z iniciativy sester benediktinek instalována zajímavá výstava velkoplošných panelů s reprodukcemi dobové dokumentace s rytinami a s komentářem pracovníků Národního archivu k období stavovského povstání i pobělohorského vývoje. Každý den tam chodívají četní zájemci o historii. U hrobu padlých žoldnéřů proběhly ekumenické modlitby zástupců jednotlivých církví: Římskokatolické, Československé husitské, Českobratrské evangelické, Starokatolické a dalších denominací.

Kromě Ekumenické rady církví a České biskupské konference se na pietních slavnostech velice angažovaly řeholní sestry benediktinky z bělohorského kláštera při zdejší poutní svatyni, které mimo jiné pietně pečují o společný hrob katolických i nekatolických padlých bojovníků. Na České televizi před pár týdny běžel zajímavý dokument o životě tohoto kláštera, resp. jeho obyvatelek- benediktinek, které mají vesměs vysokoškolské vzdělání a působí v různých civilních profesích; jejich klášter působí na Bílé Hoře sice teprve třináct let, ale dosavadní výsledky jejich činnosti jsou obdivuhodně úspěšné- jak z hlediska fyzické obnovy zdejší poutní svatyně, tak i z hlediska duchovního, ekumenického a kulturně prospěšného.(přednášky, koncerty, diskusní večery).

Tématika 400. výročí bělohorské bitvy se dostala do zorného pole snad všech ústředních médií a stala se jedním z významných diskusních témat, po bok těch v poslední době nejobvyklejších - jako na příklad aktuální situace kolem koronaviru či nedávných amerických prezidentských voleb. Odborníci z oblasti vojenství, historie i práva a religionistiky se v televizních besedách na ČT2, ČT24 a TV Noe i na různých rozhlasových stanicích (státoprávních i na Rádiu Proglas) snažili odstranit nános nejrůznějších mýtů, lží a polopravd, které se v minulosti kolem Bílé Hory tradovaly a vtloukaly dětem do hlavy -především za totality (hlavně "díky" tehdejšímu ministru kultury a školství Zdeňku Nejedlému). Podle principu "Rozděluj a panuj!" známého již v antice ("Divide et impera!") se snažili vrazit klín mezi katolické a protestantské věřící a využít vyvolané nedůvěry pro své cíle. Na jejich rozbor by však byla nutná další publikace.

Karel Voplakal

Foto: Wikipedia

 

 

 

zájezd na Francouzskou riviéru, do Monaka a Lurd

 
Nahoru