Poutní zájezd bělohorských seniorů
Před nějakým časem, když ještě neplatila ta současná přísná karanténní opatření, se uskutečnil "poutně-poznávací" zájezd desetičlenné skupinky farníků - včetně našeho duchovní správce. V podstatě téměř všichni z nás (kromě něj) patříme mezi "již dříve narozené". Byl to pouze jednodenní "auto-výlet" směr Brdy; přesto jsme stihli navštívit čtyři významná podbrdská místa.
Prvním a zároveň i hlavním cílem pouti byla návštěva asi nejznámějšího českého poutního místa - mariánské Svaté Hory u Příbrami. Stačili jsme přijet právě včas na mši svatou v 9 hodin. Náš duchovní správce při ní koncelebroval s místním knězem. Mše svatá byla tichá, bez zpěvu, takže jsme si ani nezazpívali jímavý "Svatohorský Zdrávas". Jeho refrén ("Buď nám milostivá a oroduj za nás, ó Panno Maria!") jsme si vyslechli aspoň v podání tamní zvonkohry, která jej melodicky vyzvání každou druhou hodinu. Po mši svaté jsme absolvovali komentovanou prohlídku poutního areálu - ambitů a rohových kaplí včetně výstupu na zvonici, odkud se naskýtá velmi pěkný rozhled na malebnou brdskou oblast.
Před polednem jsme odtud odjížděli navštívit jedno velmi nehostinné, přesto však svým způsobem památné místo - monument vrcholného projevu totalitního útisku - někdejší vězeňský tábor padesátých let "Vojna" u Lešetic poblíž Příbrami, který se dodnes zachoval jako jediný bývalý český uranový "gulag". Vláda se před lety rozhodla prohlásit tento smutný skanzen za památné místo - jakožto památník utrpení čtvrt milionu nevinně odsouzených za druhé totality. Tímto lágrem i sousedním "Bytízem" (rovněž "Nápravně -výchovným táborem") prošly tisíce politických vězňů (podle záznamů byla mezi nimi řada čs. letců- stíhačů, kteří se za 2. světové války ve svých Spitfirech a Hurricanech účastnili letecké "Bitvy o Británii" i mnoha dalších bojů; mezi vězni bylo mimo jiných i mnoho nepoddajných katolických kněží a řeholníků, spolu s nimi tam strádali i někteří vědci a umělci, nekonformní básníci, skauti a příslušníci 3. odboje - a samozřejmě také tak zvaní "vesničtí boháči" - kulaci a další zemědělci, kteří se zdráhali podrobit násilné kolektivizaci a vstoupit do JZD, české varianty kolchozů. "Seděli" tam dokonce i slavní pováleční hokejoví reprezentanti, vítězové světových soutěží v letech 1947 a 1949: byli totiž nařčeni z úmyslu nevrátit se z turné do své socialistické vlasti- a "vyfasovali" za to mnoholetý kriminál. Všichni tito političtí vězni, kteří v prachu uranových šachet i při dalších úpravách vytříděné uranové rudy (smolince) na povrchu neměli vůbec žádnou ochranu proti intenzivnímu radioaktivnímu záření - a po dvanáctihodinové "šichtě" v propocených pracovních mundúrech místo odpočinku dost často museli ještě stát dlouhé hodiny v létě i v zimě nastoupeni na táborovém "Apelplacu". Kdykoli byli vydáni zvůli bachařů i pomocných dozorců- "kápů" vybraných z řad kriminálních zločinců či již dříve odsouzených protektorátních kolaborantů. Z malicherných důvodů bývali posíláni do studené betonové "korekce" a dokonce i do podzemního táborového bunkru bez oken a s nízkým stropem, kde ve vlhku a špatném vzduchu nemohli ani pořádně stát - a ubohé vězeňské jídlo dostávali jen každý třetí den. Prohlédli jsme si velké přízemní vězeňské baráky s palandami bez jakéhokoli zateplení pro přenocování stovek "muklů" - pouze s jedinými kamínky a s přídělem jediného kýblu uhlí na den v zimním období; viděli jsme cely táborového vězení i uboze vybavenou "marodku" a také "čítárnu", v níž se vězňové mohli potěšit čtením "Spisů" V. I. Lenina, J. V. Stalina, Kl. Gottwalda a dalších klasiků. Všude kolem jen vysoké navážky - haldy vytěžené hlušiny (dnes už částečně porostlé) a kolem tábora i uvnitř vysoké koridory z ostnatých drátů a kulometné strážní věže. V táboře se zachovala i táborová policejní "vyšetřovna", jejíž stěny by asi mohly vyprávět... Na vstupní bráně do bývalého lágru visí původní provokativní nápis "Prací ke svobodě!" Do tohoto skanzenu někdejší hrůzy nyní občas jezdívají školní výpravy a exkurze; má to smysl, neboť: "národ, který zapomíná na svá těžká období, odsuzuje se sám k tomu, aby je prožil znovu".
Další zastávkou bylo méně známé poutní místo Maková Hora. Na onom kopci je prostor pouze pro fotogenický poutní kostel, poněkud připomínající svatyni na sv. Hostýně - a pro faru. Ta je v současnosti neobsazená a občasné bohoslužby na Makové Hoře vykonává kněz z blízké farnosti. Paní, která se tam dobrovolně stará o kostel, nám jej ochotně otevřela a podala i zajímavý výklad. Od kostela se naskýtá panoramatický rozhled do širého okolí; v dálce je vidět dokonce zámek Orlík a zablýskne se i hladina Orlického přehradního jezera.
Po páté hodině jsme sešli dolů k autům a cestou domů jsme se ještě zastavili na Skalce u Mníšku pod Brdy. Na vrcholu hřebenu je u silnice z Mníšku do Řevnic menší parkoviště - a odtud jsme se po půlhodinové procházce už skoro za šera dostali na skaleckou "poustevnu" - oblíbené místo předešlého pražského arcibiskupa kardinála M. Vlka. Kdo chtěl, mohl si ještě zaskočit podél křížové cesty ke Skalecké kapli nad Mníškem. Ne všichni vědí, že toto městečko je ve skutečnosti dějištěm románu "Kája Mařík"...
Karel Voplakal
