Poutní místo Křemešník
Před nedávnem jsme mohli na Televizi Noe zhlédnout velmi zajímavý pořad o poutním místě Křemešník u Pelhřimova. Znáte toto poutní místo? Není sice tak známé jako Svatá Hora, Velehrad či Svatý Hostýn, ale za poutní návštěvu určitě také stojí. Byl jsem tam v životě vícekrát - poprvé ještě jako asi desetiletý ministrant s poutním zájezdem z Polné - z mého rodiště - a na zvláštní zážitek ministrování u tamního oltáře si i po osmi desítkách let ještě dobře vzpomínám.
Křemešnický poutní kostel je zasvěcený Nejsvětější Trojici a má jednu zvláštnost: jeho oltář je totiž zcela výjimečný: je třístranný, což je rarita mezi poutními oltáři - takže se u něj v době největšího poutnického rozmachu mohly sloužit současně tři mše svaté nezávisle na sobě - a sledovat je tedy mohli poutníci nejenom v hlavní kostelní lodi, ale i ti, kteří zaujali místa ve dvou protilehlých kaplích.
Býval tam kdysi duchovním správcem P. František Bernard Vaněk, kněz - spisovatel, který napsal řadu zajímavých a čtivých knih. Ta, kterou věnoval právě poutnímu místu Křemešník, se nazývá "Na krásné samotě", protože toto poutní místo je skutečná, idylická "samota" na vrcholu zalesněného kopce.
Spisovatel v ní vypráví různé místní příhody, mimo jiné i to, že se tam kdysi stal pozoruhodný příběh jakoby "zázračného hromadného uzdravení". Případ se udál takto: Podél poměrně strmé cesty vedoucí vzhůru ke kostelu vždy o poutích postávalo a posedávalo mnoho žebráků v naději na hojnou almužnu od četných štědrých poutníků, resp. od lidí v procesích procházejících kolem nich. Mezi těmi prosebníky byli ponejvíce invalidé všeho druhu: slepci, hluší, chromí, beznozí či jinak tělesně postižení. Jednou se právě tam stal onen zmíněný neuvěřitelný příběh: Nahoře na kopci poblíž kostela stojí hospoda pro poutníky, kam právě na valníku přivezli několik soudků piva; při skládání jim však jeden sud z vozíku spadl a začal se nekontrolovatelně kutálet po té strmé cestě dolů, stále rychleji a rychleji. Bylo jasné, že kdyby cestou do někoho narazil, nedopadlo by to s ním zasaženým vůbec dobře. Avšak v tu chvíli jako na povel všichni ti slepí, hluší a chromí žebráčkové okamžitě vyskočili a utekli tomu sudu z cesty - ti slepci jako by to nebezpečí kupodivu ještě včas uviděli, ty hluché snad upozornilo na nebezpečí dunění valícího se sudu a ti chromí, beznozí či jinak nepohybliví okamžitě vyskočili a "vzali nohy na ramena" a v mžiku zmizeli v bezpečí okolního lesa. Nevím, zdali se i poté všichni ti drobní podvodníčci znovu odvážili zaujmout ta svá již "vystátá či vysezená" prosebnická stanoviště (současní taxikáři takovému místu, kde čekávají na své "rito" říkají "štafl"), či zdali sami sobě upřímně přiznali, že to na ty kolemjdoucí poutníky po celou dobu jen "filmovali" a svou "nemohoucnost" jen předstírali a v této výdělečné činnosti raději pak již na Křemešníku nepokračovali...
Pokud jste ten pěkný národopisný pořad o Křemešníku v televizním vysílání viděli, o těch "zázračně uzdravených" žebrácích se v něm nehovořilo, ten případ podivuhodného hromadného uzdravení je známý pouze z té knihy "Na krásné samotě"...
Ale jednou se tam skutečně stalo něco téměř neuvěřitelného: kdysi tam pěšky doputovala i moje manželka spolu se svou vlastní matkou. Po mši svaté si zašly na oběd do již zmíněné poutnické hospody u kostela. Zaplatily a vydaly se na dlouhou cestu zpět dolů do údolí. Když však už byly téměř dole pod Křemešníkem, vzpomněla si stará paní, že tam nahoře v hospodě zapomněla plášť "šusťák"- a tak jim nezbylo, než se trmácet zpět na ten vysoký strmý kopec. Nedošly však ani do poloviny cesty, když ke svému údivu potkaly číšníka, který si zapomenutého pláště všimnul a běžel jim jej doručit. To by se asi těžkopřihodilo někde jinde - taková neuvěřitelná poctivost a ochota zřejmě patří k posvátnosti i koloritu tohoto poutního místa...
Karel Voplakal
Foto: Kostel Nejsvětější Trojice na Křemešníku, autor: Hakjosef, zdroj: Wikimedia Commons, licenčně uvolněno pod CC BY 3.0.
