Poutní místa Bavorska - Švábska
Při našich poutních cestách do Bavorska, které se dnes uzavírají, jsme ještě nezamířili do jeho sedmého vládního obvodu, do Švábska. To leží v nejzápadnější části Bavorska a je opět velmi specifické, zajímavé. Navštívíme tam klášter s poutním místem v Kaufbeurenu a jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst Bavorska Maria Brunnlein ve Wemdingu.
1. Kaufbeuren
Zajímavé město se 46 tisíci obyvatel je označováno také jako brána do Allgäu. Tedy do krásného jihobavorského podalpského regionu. Má příjemnou atmosféru a od roku 2019 je také městem univerzitním. Region je osídlen už od neolitu a má i historii římskou. V roce 1286 získal Kaufbeuren statut císařského města. Za nacistické éry byla v roce 1939 nedaleko postavena muniční továrna a v ní zaměstnáni nuceně nasazení i vězni koncentračního tábora. Město přežilo 2. sv. válku téměř bez poškození, vyjma areálu zbrojovky. Na jejích troskách byla pak vybudována dnešní čtvrť Neugablonz, kde se usadili vysídlenci z Jablonce nad Nisou. Kaufbeuren byl totiž jedním z pěti bavorských měst, pro tyto příchozí určených.
Mezi památky ve městě patří radnice, klášter, kostely, či třeba několik hradebních věží, včetně dominanty Fünfknopfturm či Věže čarodějnic (Hexenturm). V Kaufbeurenu například také vytvářejí z jedlových větví největší adventní věnec na světě o průměru 8 m. Bývá umístěn na fontáně, svíčky na něm váží kolem 150 kg a jsou vysoké asi 1,5 m. Každý večer je u věnce připravováno tzv. pohoštění před spaním. Zpívají se tu písně, čtou příběhy a rozdávají sladkosti.
1.1. Farní a poutní kostel St. Martin
Tento výrazný chrám se zajímavým plochým dřevěným stropem, deskovými oltáři či dvouposchoďovým kůrem, ten není v Kaufbeurenu naším hlavním cílem. Ale za poutníkovu návštěvu určitě stojí. Ostatně, je také chrámem poutním.
Byly zde objeveny zbytky čtyř apsid z předchozích budov. První byla asi součástí raně středověkého královského dvorního kostela, který byl k dispozici správcům franského královského dvora, založeného kolem poloviny 8. století. Právě svatý Martin je považován za patrona franských králů. Další byla vrcholně středověká kaple a kolem roku 1200 zde stála románská bazilika, po požáru v roce 1325 přestavěná v gotickém stylu. A v roce 1443 zde již zase byla nová budova. Po nástupu protestantismu byl roku 1545 kostel přepracován v jeho duchu. Až do stavby nového evangelického kostela v roce 1614 jej pak používaly obě denominace společně. Mnoho ze zařízení bylo ztraceno za války třicetileté. V 17. a 18. století proběhla barokizace a roku 1899 novogotizace. Kostel je oblíbeným cílem poutníků, zejména v den patrona, svatého Martina z Tours.
1.2. Crescentiakloster
Tím pro toto město (z mého pohledu) snad nejtypičtějším místem je Crescentiakloster. Historie tohoto kláštera františkánek sahá až do 13. století. Ke komunitě žen, žijící na způsob bekyní1). Tato komunita se pak roku 1315 v rámci třetího řádu připojila k františkánům. Roku 1325 postihl klášter velký požár, rekonstrukce po něm byla ukončena roku 1472. Za reformace zůstaly sestry věrné katolické církvi. V letech 1703 až 1744 tu působila zdejší rodačka svatá Crescentia (Anna Höss). Klášter byl za sekularizace rozpuštěn a předán Německému řádu a později státu. V roce 1831 byl ale obnoven pod podmínkou, že sestry se budou věnovat výuce katolických školaček ve městě. Pozitivní vývoj v 19. století kulminoval blahořečením sestry Crescentie roku 1900. Od roku 1922 je zaveden oficiální název Crescentiakloster. Dnes zde působí více než 40 sester. Věnují se mimo jiné poskytování stravy potřebným a vzdělávání ve školách. V nevelkém, neobvyklém, ale velmi sympatickém klášterním kostele, je hrob svaté Crescentie, v roce 2001 svatořečené. Naproti kláštera, v poměrně prudkém svahu, byla zbudována Kloster Berggarten, klášterní horská zahrada. Na tu dodnes i s manželkou opakovaně rádi vzpomínáme. Svah je tam protkán sítí traverzů – chodníčků, kolem nichž jsou umístěny záhonky, stromy, stromky, keře, květiny, lavičky, zátiší, sošky, vyhlídky na nedaleký klášter i na vzdálenější střechy města. Velmi pěkné a inspirativní místo.
1) V roce 1184 založil kněz Lambert de Begue (přezdívaný Kokta) v Lutychu ženské náboženské spolky, které po něm přijaly jméno béguines – bekyně. Toto hnutí bylo původně vyvoláno velkým populačním nepoměrem mužů a žen v důsledku křížových výprav. Volné sdružení osob se postupně přetvořilo v určitý řád, který však nebyl tak přísný jako jiné řády uzavřené. Členky neskládaly řeholní slib, řád jim přikazoval poslušnost a pokání, ale ne chudobu, jako tomu bylo u mnišek. Mnohé členky byly vdovy, či neprovdané ženy z bohatých a vážených rodin. Věnovaly se modlitbě, kontemplaci a charitativním činnostem. Většinou se staraly o nemocné a staré lidi (i v českých zemích) a také vyráběly krajky a oblečení, což byl jeden ze zdrojů příjmů. Budovy konventů bekyň se nazývaly bekináže. Postupně vznikla i mužská obdoba řádu – beguini či také berghardové. Od počátku 13. století se hnutí šířilo z Belgie přes Francii a Německo. Na vrcholu bylo ve 14. století, poté začalo rychle slábnout, v 17. století již bylo pouze okrajové. Díky jisté myšlenkové volnosti se totiž uvnitř hnutí začaly postupně projevovat vlivy francouzského albigenství a německých bratří svobodného ducha a šířily se názory neslučitelné s oficiální naukou církve. Proto již roku 1311 nařídil sněm ve Vienne jejich potlačení. Zejména v Belgii se nacházejí velmi zachovalé bekináže a v roce 1988 bylo 13 z nich zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO.
1.3. Svatá (Anna) Crescentia Höss
Narodila se roku 1682 v Kaufbeurenu ve zchudlé zbožné tkalcovské rodině. Toužila vstoupit do místního kláštera III. řádu svatého Františka, ale pro chudobu byla odmítána. Až na zásah starosty, kterému klášter za mnohé vděčil, byla přijata. Ale představená s většinou řeholnic jí od počátku dávaly pociťovat nevoli a všemožným týráním ji chtěly přimět k odchodu. Život v klášteře se pro ni stal mučednictvím. Stále znova jí vytýkaly, že byla přijata jen z milosrdenství, nepřinesla žádnou výbavu, není k ničemu. Byly jí přidělovány nejprotivnější a nejtěžší práce (přestože byla křehké tělesné konstituce). Jako oděv dostala jen obnošené, spravované šaty, lepší prý si nezasluhuje. Za pokrm dostávala často jen kousek plesnivého chleba. Jednoho dne jí představená z cely sebrala vše, co mohla postrádat, i obraz Ukřižovaného, který tolik milovala. Když do kláštera vstoupila dívka z „lepší“ rodiny, Crescencia dostala rozkaz, aby jí přenechala svou světničku. Musela tak delší dobu každý večer prosit některou sestru, aby jí dovolila u ní v koutku na zemi si odpočinout, než konečně dostala temnou a vlhkou komůrku. (Mluví se i o zázraku s řešetem – představená jí dala za úkol řešetem nabírat vodu ze studny a zázrakem se to podařilo – řešeto je k vidění v klášteře.) A ke všemu ji po většinu života trápily bolesti zubů a hlavy. Vše ale snášela s radostí. To začalo být spolusestrám podezřelé a nařkly ji z čarodějnictví. Některé se dokonce při setkání s ní křižovaly. Dostávalo se jí mystických zážitků a vidění, které se ale snažila udržet v tajnosti a mluvila o nich, jen pokud jí to bylo nařízeno představenými. Teprve když pravda pronikla za brány kláštera, byla nehodná představená nakonec sesazena, Crescencia se stala vrátnou, pak novicmistrovou a po 25 letech roku 1741 představenou. Ale až do smrti jí zůstalo utrpení a nemoci. Při všech bolestech to byla světice veselá. Smutné, zasmušilé osoby nechtěla do kláštera přijmout, i kdyby přinesly majetek. Často sestrám říkávala: „Radujte se, milé dcery! Kdo nic jiného nehledá a nemiluje než Boha, tomu je radost takřka vrozená. Veselý služebník je Bohu milý.“ Vynikala bohatostí vnitřního života. Tím nabyla takové moudrosti, že mnoho lidí k ní přicházelo hledat radu, útěchu a pomoc, i kardinálové, biskupové a knížata. Jen několik let byla představenou, ale za tuto krátkou dobu obnovila řeholního ducha kláštera a pozvedla jej i materiálně. Zemřela roku 1744, pohřbena byla v klášterním kostele a skleněná schránka s jejím tělem pod chórovým oltářem je navštěvovaným poutním místem. Blahoslavena byla roku 1900 a roku 2001 kanonizována. Bývá zobrazena jako řeholnice s modlitební knihou, krucifixem, řešetem a holubicí.
2. Wemding
Toto šestitisícové město leží na okraji obrovského kráteru Ries2). Wemding byl poprvé zmíněn v roce 793. V roce 798 ho král daroval klášteru St. Emmeram v Regensburgu, který jej držel 500 let. Na přelomu 9. a 10. století měl již 200 obyvatel, což lze vysvětlit skutečností, že ležel na římské a solné cestě a procházelo tudy mnoho obchodníků i dalších osob. V roce 1343 byl povýšen na město. V roce 1394 tu bylo na popud biskupa upáleno na hranici deset valdenských. Od roku 1453 je ve Wemdingu doložena středověká kolonie malomocných. V roce 1467 město přešlo do vlastnictví vévody a bavorským panovníkům pak náleželo více než 600 let a obdrželo od nich řadu privilegií. Vzkvétala řemesla a obchod, což je patrné z mnoha ozdobných a hrázděných domů z tohoto období, které dodnes charakterizují tvář starého města. Do roku 1550 byl Wemding jedním z nejbohatších malých venkovských měst v bavorském vévodství. I za reformace zůstal katolický. Na začátku 17. století zde proběhly dvě vlny honů na čarodějnice s řadou trestů smrti. Po skončení 2. sv. války byla řada budov zničena a poškozena. Město přijalo přes 2 000 uprchlíků a vysídlených.
Staré město stále obklopují (snížené) středověké hradby s třemi věžemi a dvěma branami. Vidět lze farní kostel St. Emmeram s počátky v 11. století, se dvěma typickými věžemi, další kostely, kláštery, na malebném náměstí historickou radnici, obklopenou barokními a hrázděnými štíty. A také rodný dům Leonharta Fuchse (německý botanik a lékař 1501 – 66, který vydal historicky významnou příručku s popisem a kresbami rostlin, a po němž byla pojmenována fuchsie). Na náměstí stojí fuchsiová pyramida s přibližně 700 fuchsiemi. A nad městem samozřejmě zdraví poutní místo Maria Brünnlein.
Od 17. století ve Wemdingu žili a pracovali kapucíni. Roku 1664 byl založen jejich klášter a v roce 1672 postaven kostel Panny Marie, Matky Vykupitele. Roku 1990 však z důvodu nedostatku povolání odešli. Biskup pak oslovil bosé karmelitky ze Speyru, které se rozhodly založit zde svůj klášter. Otevřen byl po rekonstrukci v roce 2000. Žije zde 11 karmelitek a díky své prostotě a kontemplativnímu životu, modlitbě, jsou důležitým duchovním prvkem. Prodávají unikátní svíčky, které samy navrhují a zdobí, ručně vyráběné karty pro zvláštní příležitosti, další předměty, a také sezónní produkty z klášterní zahrady.
2) Rieský kráter je impaktní kráter v Bavorsku při jeho západních hranicích. Má průměr 24 km, je hluboký až 200 m a vznikl zhruba před 14,5 miliony let dopadem asteroidu o předpokládaném průměru 1 km. Dříve byl považován za útvar sopečného původu, teorie vzniku v důsledku dopadu asteroidu byla definitivně potvrzena roku 1961. Rieský asteroid po dopadu pronikl povrchovými vrstvami slínu a vápence a vnikl do krystalických vrstev v hloubce přes 600 m. Jeho nárazem došlo k roztavení hornin, které byly následně vymrštěny vzhůru a ve vzduchu zchladly v podobě tektitů, kousků zeleného skla kapkovitých tvarů. Ty jsou dodnes nalézány jako tzv. vltavíny. Jejich naleziště v jižních Čechách leží od kráteru asi 250 km. Po svém vzniku se Ries zaplnil vodou a stal se jezerem, které se však v průběhu dalších dvou milionů let zaneslo usazeninami a zaniklo. Dnes je kotlina odvodňována řekou Wörnitz do Dunaje. Na vyschlých usazeninách dřívějšího jezera leží řada sídel, z nichž největším je ve středověku založené město Nördlingen. Ries patří k nejlépe prostudovaným kráterům tohoto druhu v Evropě. V kráteru se připravovali na cestu účastníci letu Apollo 14.
2.1. Maria Brünnlein
Na vrchu za městem leží významný poutní chrám Maria Brünnlein. Zvenčí spíše jednoduchý, uvnitř ale příjemně zdobný s řadou votivních předmětů. Nezvyklý je milostný oltář s kašnou a stále tekoucí vodou uprostřed kostela. Tato dispozice je podobná například té v Mariazell či Vierzehnheiligen.
2.2. Poutě do Maria Brünnlein
Začátek pouti je v mnoha ohledech nejasný. Jisté však je, že zřejmě roku 1680 si Franz Forell z Wemdingu do svého rodného města přivezl, snad z Říma, sochu Panny Marie, která je dodnes na milostném oltáři poutního chrámu. V té době byl Wemding malou katolickou bavorskou exklávou v protestantské pohraniční oblasti. Franz Forell pak sice v roce 1681 Wemding natrvalo opustil, ale jeho příbuzní si Panny Marie s Ježíškem velmi vážili. Dle tradice se socha stala náhle slavnou, když protestant, který trpěl silnými bolestmi hlavy, před ní našel po modlitbě pomoc. Tato vyslyšená modlitba vedla k tomu, že zde téměř přes noc vzniklo soukromé poutní místo. A to k velké nelibosti městského kněze. Ten tedy rychle přenesl sochu na faru, kde byla zpočátku zapomenuta.
Roku 1692 však došlo k tomu, že se poslední protestantský kazatel z Wemdingu, shodou okolností švagr Franze Forella, vracel domů z noční procházky, když mu náhle jakási neviditelná zeď zatarasila u zdejšího pramene cestu. Plný strachu učinil slib, že na tomto místě postaví pro pozapomenutou sochu Panny Marie kapli. Cesta byla ihned volná a on roku 1692 svůj slib dodržel. I když se do malé kaple se sochou vešlo jen málo lidí, nabývala na významu. Roku 1735 chtěla patnáctiletá Maria Regina, vnučka Franze Forella, ozdobit sochu květinami. A všimla si, jak se Maria pohnula a zaměřila svůj pohled na město. Skepse církevních představitelů vůči této události byla značná, ale obrovská byla naopak podpora prostých lidí. A rychle se ukázalo, že nutný je nový kostel. Novostavbu zdržely spory o jurisdikci. Uprostřed těchto sporů ale přišla zpráva o tom, že v roce 1746 zažili četní poutníci ve dvou po sobě jdoucích dnech takzvané obrácení očí. Písemná zpráva o této události uvádí nejméně 73 svědků. To projekt značně urychlilo.
Základní kámen k novému kostelu byl položen roku 1748 za účasti asi 8 tisíc lidí. V dobách hospodářských problémů ale trvalo až do roku 1782, než byl rokokový kostel dokončen natolik, aby mohl být vysvěcen. Poslední příklad slavné vorarlberské barokní architektury pochází od stavebního ředitele řádu německých rytířů F. J. Rotha. Fresky a štuky jsou dílem proslulých mistrů J. B. Zimmermanna a jeho syna Michaela. Srdcem kostela je jedinečný Gnadenaltar J. J. Mayra s unikátní kašnou, z níž do všech čtyř směrů proudí voda, symbolizující božský proud milosti, a s milostnou sochou Panny Marie. Ve zdejších zázračných knihách je uvedeno přes 1.450 vyslyšených modliteb. Mj. v souvislosti s očními chorobami a působením zdejší léčivé vody. Bylo zaznamenáno celkem 107 případů navrácení zraku. V roce 1998 byl tomuto chrámu udělen titul bazilika minor.
Dnešní pouť přiláká každoročně 200 tisíc návštěvníků a na pěší pouť se sem vydává kolem 50 skupin poutníků. Známé jsou také fatimské dny, probíhající už od roku 1933. Tehdy dva bratři (farář a učitel) podnikli pouť do Maria Brünnlein a k nelibosti nacistického režimu se sem s nimi vydalo velké množství věřících. Navzdory omezením za Třetí říše se fatimské dny konají dodnes (12. den každého měsíce) a těší se velké oblibě. V předvečer poutě se slaví světelný průvod z historického náměstí Wemdingu do poutní baziliky.
2.3. A ještě
V roce 1996 byl poblíž kostela slavnostně otevřen poutní Haus Maria Brünnlein. Ten nabízí ubytování, denní akce, biblické večery, dny reflexe, duchovní cvičení, další vzdělávání pro farní rady, lektory apod., či třeba kurzy přípravy na manželství. Dále je zde poutní obchod, stánek se suvenýry, světelná kaple a moderní křížová cesta. Je možné zastavit se také, třeba jen na kávu s Käsekuche, v Gasthaus Pension Zur Wallfahrt.
Tak na shledanou v Bavorsku na pouti ...
Pavel Osoha
