12.07.2016, autor: Karel Voplakal, kategorie: Akce

Pouť k svatému Prokopovi do Praskoles

Pouť k svatému Prokopovi do Praskoles

S několika „dříve narozenými“ přáteli jsme se v sobotu 2. července zúčastnili velkolepé svatoprokopské pouti do Praskoles; nebyla to jen tak ledajaká pouť, ale jubilejní poutní slavnost, neboť obec Praskolesy si připomínala osm set let své historie uplynulých od první doložené zmínky o své existenci. Obec tedy vznikla o celých sto let dříve, než se narodil král a císař Karel IV. Dominantou obce je památný kostel na vršku - tak pěkný, jako by jej namaloval Josef Lada - a prastará samostatná kaple poblíž kostela.

Při slavné mši v tomto kostele arcibiskup kardinál D. Duka uděloval svátost biřmování několika mladým i dospělým z Praskoles a z blízkých Hořovic. Pan kardinál byl uvítán místním panem farářem -Polákem, který se jmenuje skoro stejně jako zesnulý sv. Otec: jeho příjmení je totiž Wojdyla. Je to mladý, sympatický a u svých farníků očividně oblíbený kněz. Pana kardinála uvítala rovněž místní starostka - a pak ještě jedna velice významná osobnost, kterou člověk jen tak nepotká: kromě pana arcibiskupa se totiž na tu slavnostní mši osobně dostavil sám Otec vlasti, císař a král Karel IV.  - i s chotí královnou Eliškou Pomořanskou, s dvorními dámami a s panošem, který v čele průvodu obřadně nesl obnažený blýskavý meč.  V roli císaře Karla IV. důstojně vystupoval známý historik Mgr. Libor Gottfried, velký znalec a ctitel Otce vlasti, který o něm přednesl už několik přednáškových cyklů- dokonce i v naší farnosti. Na svou panovnickou roli se opravdu dokonale připravil a věnoval tomu i dost prostředků: jeho odění vypadlo velice věrohodně - pořídil si honosný brokátový plášť, královskou pokrývku hlavy, diadém a řadu doplňků: korunovační meč a na zakázku si k této příležitosti dal na zakázku vyrobit královský pás, koženou pochvu na meč a měšec; měl i repliku pozlacených královských  škrpálů - prostě mocnář každým coulem. Jeho královské odění a výbava určitě nebyla levná. Jeho partnerkou -královnou Eliškou byla elegantní žena s dlouhými rusými vlasy, také s pozlacenou královskou obroučkou na hlavě, zdobenou barevnými blýskavými kameny, rovněž ve skvostném oděvu. Královský pár svou přítomností velice přispěl k velkolepé oslavě osmistého výročí založení obce.

Po mši a po biřmování proběhla ve starodávné kapli u kostela vernisáž výstavy o Karlu IV., jíž „panovník“ zahájil slavnostním přečtením historického dokumentu o úctě k sv. Prokopovi, která má právě v Praskolesích prastarou tradici. Na výstavě v historickém prostoru kaple bylo k vidění několik dobových soch a obrazů sv. Prokopa – z toho ovšem bylo jen pár skutečných originálních exponátů; většinu tvořily kopie historických dokumentů a obrazů. Na vystavených starých fotografiích zesnulých duchovních hodnostářů, kteří se angažovali v praskolesské svatoprokopské tradici, jsme jich pár rozpoznali, což je důkaz toho, jak letití pamětníci už jsme. . Hned u vchodu do té kaple se razily pamětní „echt pravé“ svatoprokopské groše – tzv. „Prokopáky“ (mince jakoby stříbrné, ve skutečnosti ovšem z levné hliníkové slitiny). Každý účastník pouti si mohl za pár korun vlastnoručně na razidle vyrazit tuto speciální minci. Účastníkům obřadů, poutníkům i návštěvníkům vernisáže se rozdávaly koláče a sklenka vína - a pro každého byla i káva a také pěkný kousek masíčka z opékaného selete. Kdo chtěl, mohl si pak vystoupat na kostelní věž a potěšit se vyhlídkou do kraje.

Ale ani tímto se nevyčerpal bohatý program: velkou atrakcí poutního odpoledne bylo „pokřtění mostu“ jménem druhého „největšího Čecha“ Járy Cimrmana. „Křest“ dosud bezejmenného místního můstku přes potok provedl osobně herec Zdeněk Svěrák, jehož pak sám „Karel IV.“ na místě osobně pasoval na rytíře svým skvostným královským mečem - a ten korunovační meč pak panu Svěrákovi daroval. Byl to vpravdě královský dar: podobné repliky rytířských mečů nejsou nijak levné.

Teprve tímto aktem „křtu“ a „pasování“ se vyčerpal oficiální slavnostní program pouti, na nějž obyvatelé jubilujících Praskoles budou jistě rádi vzpomínat.

Ale ještě jedno sobotní dobrodružství stojí za zmínku, i když se týkalo už jenom mé osoby: potřeboval jsem odjet domů do Prahy dříve než většina účastníků pouti, kteří na návrat nespěchali. Spěchal jsem tedy na vlakovou zastávku, abych chytil přípoj na pražský rychlík, který samozřejmě v Praskolesích nestaví. Bylo třeba popojet osobním vlakem na nejbližší rychlíkovou zastávku. Ráno, když jsem jel do Praskoles, jsem přestupoval na osobní vlak ve Zdicích. Ale když jsem jel zpátky, nejlepší přestup byl v Hořovicích, které však leží až za Praskolesy. To znamenalo nastoupit na tomtéž nástupišti, na němž jsem ráno vystupoval a pokračovat do Hořovic směrem dál od Prahy. To jsem si však v tom spěchu neuvědomil. Na zastávce dvoukolejné trati totiž směrovka na Prahu ukazovala opačným směrem, což mne zmátlo, a tak jsem na vlak čekal na druhém nástupišti. Skupinka lidí však postávala na opačné straně kolejiště. Ale to již vlak přijížděl, a tak jsem na ty lidi volal, dostanu-li se do Prahy z té mojí strany, ale oni volali, že sice ano, ale to bych musel jet do Zdic, jenomže tam že to jede až za dvě hodiny. Ať prý raději honem přejdu na opačnou stranu a jedu s nimi do Hořovic (směrem na Plzeň), kde jen za pár minut zastaví pražský rychlík. To se jim lehce řeklo, ale zastávkový vlak už byl téměř na zastávce - a já byl na druhém nástupišti. Dvoukolejnou trať před přijíždějícím vlakem přejít nešlo - to by byla holá sebevražda; musel jsem tedy trať podejít dlouhým podchodem - a bylo mi jasné, že ten vlak mi mezitím určitě ujede. Ale ti lidé volali, že to určitě stihnu; ani by mne nenapadlo, že ti hodní  lidičkové ze solidarity umluví vlakvedoucího, aby na mne počkal. Běžel jsem do podchodu, utíkal jsem, jak jsem mohl, ale vypadalo to beznadějně. Když už jsem celý uřícený vybíhal schody na prvním nástupišti, stál nahoře průvodčí vlaku a volal, ať si prý pospíším, že na mne čekají! A ten vlak na mne opravdu počkal! To by člověk nevěřil: ze zkušeností vím, že tramvajáci ze zásady na nikoho nepočkají - a teď taková neuvěřitelná zkušenost s vlakem! Průvodčí mi pak s mírnou výčitkou sdělil, že kvůli tomu čekání možná sice nestihneme v Hořovicích pražský rychlík, kde na přestup měly být pouhé dvě minuty, ale prý kdyby to ujelo, že za půl hodiny by mi jel na Prahu osobní vlak. Ale naštěstí rychlík do Prahy měl pár minut zpoždění, takže všecko dobře dopadlo – a já jsem byl bohatší o ještě jeden nečekaný milý poutní zážitek.

Karel Voplakal

 

 

 

Zájezd do nádherného Tyrolska

 
Nahoru