Náš poutní zájezd do Číhošti a Polné
Skupina starších věřících z bělohorské farnosti podnikla v květnu poutní zájezd do Číhoště ke hrobu umučeného faráře P. Josefa Toufara. V číhošťském kostele - dějišti tehdejší osudové události - jsme měli mši svatou.
Tělo kněze Toufara, umučeného Státní bezpečností před sedmašedesáti lety, bylo před rokem exhumováno z hromadného hrobu politických vězňů na hřbitově v Ďáblicích a pietně pohřbeno v číhošťském kostele, místě jeho posledního kněžského působení. Hrob je pod jednoduchou kamennou deskou v podlaze před kněžištěm, blízko kazatelny, z níž kněz právě kázal, když došlo k onomu tajemnému pohybu kříže na oltáři. Po mši svaté jsme si na místní faře prohlédli expozici věnovanou Otci Toufarovi. V expozici číhošťské fary je zdokumentován „případ čihošťského zázraku“ - dosud nevysvětleného pohybu křížku na oltáři v roce 1950 i jeho zneužití komunistickou proticírkevní propagandou. Na popud Klementa Gottwalda a jeho „proticírkevní pětky“ ve složení: Alexej Čepička, Václav Kopecký, Rudolf Slánský, Antonín Zápotocký a Zdeněk Fierlinger) byl vydán rozkaz šéfovi Státní bezpečnosti Osvaldu Závodskému ke krutým represím zaměřeným na želivského opata Víta Tajovského a především na číhošťského faráře P. Josefa Toufara. Oba duchovní byli tajně zatčeni a uneseni do věznice Valdice (Kartouzy) u Jičína. Tam byl Josef Toufar podroben systematickým krutým výslechům a mučení estébáckým kolektivem vedeným vyšetřovatelem Ladislavem M., který dal volný průchod svým sadistickým sklonům. Spoluvězni – mezi nimi i Vít Tajovský- potvrdili, že ze sousedních cel slyšeli sténání mučeného kněze, ale i to, že po krutých výsleších si pro útěchu v cele zpíval mariánské písně…
O čihošťském případu podrobně informoval novinář Ing. Jiří Brabenec již v době dočasného politického uvolnění na jaře roku 1968; ze současné literatury se o umučeném knězi dozvídáme z knihy pojmenované známým citátem z kázání faráře J. Toufara: „Jako bychom dnes umřít měli…“
Kněz J. Toufar byl ve valdické kartouze téměř celý měsíc den co den surově bit obuškem po celém těle, a hlavně pak přes chodidla, takže vůbec nemohl chodit; byl kopán, věšen na hák za spoutané ruce, vyšetřovatelé po něm šlapali a trápili ho žízní i hladem. Napít mu dali pouze jakýsi přesolený roztok, aby jeho mučivou žízeň ještě zhoršili. Chtěli dosáhnout nepravdivého přiznání, že „zázrak“ sám zinscenoval, aby tak zostudili katolickou církev a dosáhli většího respektu k politice KSČ pokud možno i v řadách věřících. Komunistická propaganda pod vedením prokurátora Čížka o případu dokonce natočila tendenční film, pro nějž pracně sestrojili kladkový mechanismus umožňující ovládání oltářního křížku z kostelní kazatelny. Mučený kněz odolával hrubému fyzickému i psychickému nátlaku, ale po několika týdnech martyria se jeho zdravotní stav prudce zhoršil a dospěl do kritického stadia, což se jeho katům nehodilo; potřebovali ho mít zlomeného, ale živého. Nepomohl však už ani rychlý převoz do pražského státního sanatoria Sanops, ani jeho operace pod přísným estébáckým dozorem: mučedník P. Toufar na následky krutého týrání zemřel. Jeden z lékařů Sanopsu později prohlásil, že na těle tohoto pacienta bylo těžko najít místo, které by nebylo poznamenáno bitím a mučením.. Detaily nelidského trýznění vyšly najevo až při soudním vyšetřování případu v létě 1968, při němž se příslušníci komanda estébáckých mučitelů vzájemně osočovali a svůj podíl viny na smrti ubitého kněze shazovali jeden na druhého. Jejich šéf L.M. se vůbec „necítil vinen“ – on přece jen plnil rozkazy!
Lékařská věda prokázala, že všechny buňky lidského těla se obmění v průběhu sedmi let - a tak současné stařecké ruce někdejšího hlavního vyšetřovatele už dávno nemají žádnou buňku společnou s těma surovýma rukama, které zuřivě tloukly lidi pendrekem až do bezvědomí; jeho třesoucí se nohy více než devadesátiletého důchodce již fyzicky nemají nic společného s nohama, které kopaly do citlivých míst těl jeho obětí… ale jeho duše je tatáž… Věříme, že mučedník Pater Josef Toufar se za tohoto člověka v nebi přimlouvá, aby mu Bůh dopřál čas k obrácení a k záchraně duše …
Po návštěvě Číhošti jsme zavítali do malebného městečka Polné. Podle různých historických pramenů je existence města Polná zmíněna již v roce 1242, kdy s přilehlými pozemky přešla do vlastnictví řádu Německých rytířů; tento majetkový převod osobně potvrdil tehdejší panovník král Václav I. V roce 1326 však Polná už byla majetkem Jindřicha z Lipé. V roce 1356 bylo -tehdy již ohrazené město - pod správou Ješka z Pirkštejna. V husitské době patřila Pirkštejnům kromě Polné i panství okolních hradů Ronov a Přibyslav. Z dalších vlastníků polenského panství je třeba jmenovat rod Žejdliců, pánů z Kunštátu a nejvýznamnější Ditrichštejny.
Už ve 13. století stával na místě současného chrámu poměrně velký gotický kostel, který však v průběhu věků přestal vyhovoval svou kapacitou a koncem 17. století bylo rozhodnuto přistoupit k výstavbě daleko většího farního kostela.
Současný nádherný polenský chrám Nanebevzetí Panny Marie dal vystavět Leopold Ignác z Ditrichštejna v letech 1700 až 1708 podle plánů Dominica de Angeli; stavbu z počátku prováděl stavitel Vít z Nového Veselí, ale dovršil ji kutnohorský mistr Jan Battista Spinetti. Skvělá štukatérská výzdoba je dílem Antonia Giacoma Corbelliniho. Chrám byl těžce poškozen při tragickém velkém požáru Polné v roce 1863, jemuž padla za oběť většina města; došlo dokonce i ke zřícení věže. Nová monumentální věž o třech báních nad sebou byla dokončena v roce 1895 podle plánu Františka Schmoranze; stavbu vedl Josef Šupich. Obnovou interiéru chrámu byl pověřen architekt Antonín Sucharda. Chrám je trojlodní: hlavní loď má délku 63,5 metrů a šířku 27 metrů; výška je 22 metrů. Zděná hranolovitá část věže s ochozem a velkými hodinovými ciferníky do všech čtyř stran dosahuje výšky 38 metrů a se třemi báněmi nad sebou její špice ční do výšky 68,5 metrů. Chrám je zdaleka viditelnou dominantou města - a jeho chloubou. Kromě jeho zasvěcení Panně Marii je jeho spolu-patronem mučedník svatý Liguriáš.
Kostel byl skvěle zrestaurován v posledních dvaceti letech- především zásluhou duchovních správců polenské farnosti- bývalého pana děkana Stanislava Zemana S.J. a zejména iniciativního současného pana děkana P. Zdeňka Krčka, za nějž opravy vyvrcholily: opravila se vnější fasáda na kostele i na věži, pořídila se nová střešní krytina a obnovil se historický dvoubarevný vzhled chrámu. Opravilo se i staré venkovní schodiště od Sezimova náměstí k portálu kostela. Pořídily se tři nové zvony a zásluhou vynalézavých farníků se ušetřily nemalé náklady potřebné na jejich vyzdvižení na zvonici a jejich zavěšení. Poté došlo k postupným velmi náročným rekonstrukcím chrámového interiéru, především štukového stropu kostela, plastik i obrazů a fresek, které trvaly několik let. Vykonalo se neuvěřitelné množství práce: iniciativní polenští farníci i farníci z přidružených okolních vesnic věnovali ze svého volného času tisíce brigádnických hodin na opravy chrámu a z jejich sbírek se shromáždilo značné množství finančních prostředků potřebných pro práci specialistů. Všechny práce (včetně těch výškových) byly pečlivě zdokumentovány zásluhou velmi angažované a obětavé polenské fotografky a kronikářky paní Ludmily Vomlelové. Pro zdárný průběh oprav děkanského chrámu měl nemalý význam upřímný zájem a velmi vstřícný přístup polenské radnice pod vedením starosty pana Skočdopole.
Polná má kromě svého nádherného děkanského chrámu ještě tři další kostely: největší z nich je hřbitovní kostel svaté Barbory, který sloužil jako náhrada v době intenzivních stavebních prací při opravách děkanského chrámu. Nyní tam bývají pouze zádušní mše svaté a pohřební obřady. Uprostřed staršího městského hřbitova na vrchu Kateřinově stojí menší gotický kostelík svaté Kateřiny. Posledním polenským svatostánkem, stojícím na Sezimově náměstí jen pár set metrů od hlavního chrámu, je nevelký gotický kostel svaté Anny, který je stále velice funkční, snad ještě využívanější než velký děkanský chrám Panny Marie. Lidově se mu říká „Špitálek“, protože sousedí se středověkým polenským špitálem, založeným mecenášem panem Sezimou z Rouchova. Špitál sloužil po celá staletí jako místní chudobinec. V kostelíku svaté Anny bývají večerní mše svaté ve všední dny; oblíbené jsou zejména májové pobožnosti ke cti Panny Marie –Královně máje- v měsíci květnu, Jí zasvěcenému.
Po prohlídce velkolepého děkanského chrámu jsme vystoupali na vyhlídkový ochoz na chrámové věži, odkud je krásný rozhled na celé město i jeho okolí.
Město se pyšní i svým zámkem, v průběhu věků přestavěným z původně gotického strážního hradu. Z původního hradu se zachovaly pevnostní bašty se střílnami, hradní parkán, věž někdejší hladomorny a sídelní palác. V zámecké části areálu s pěknou zámeckou věžovou branou a zámeckým palácem je dnes odbočka Horáckého muzea – s unikátní expozicí empírových sloupkových hodin ze sbírky, kterou městu věnoval pan Neubauer, někdejší krajan v Americe. Polná má zajímavou expozici staré školy, staré lékárny, výzbroje a výstroje českých legií na sibiřské Magistrále a další zajímavosti.
Ve městě je původní židovské ghetto s trojúhelníkovitým Karlovým náměstím a krásně zrestaurovanou synagogou; za městem je pietně uchovávaný židovský hřbitov a vrch Kalvarie s Křížovou cestou.
Město mívalo dva pivovary: zámecký a měšťanský, v němž svého času pobývala rodina spisovatele Hrabala. Na polenském Husově náměstí stojí dům, kde žila a psala Božena Němcová.
Navštívili jsme i rozlehlý městský hřbitov kolem kostela svaté Barbory, kde je pochována na příklad oblíbená herečka Míla Myslíková, a také Anežka Hrůzová z blízké Věžničky, po jejímž zavraždění před více než sto lety vypukla v Polné tzv. „hilsneriáda“.
Do Polné od hlavní trati téměř sto let jezdívala železniční lokálka – původně s parní trakcí (lokomotivy 310.0134 a 310.0135), později s motoráčkem M 131. Trať se však už před lety přestala vyplácet, a tak bohužel došlo k jejímu zrušení.
Město má velmi pěkné okolí - mírné svahy Vysočiny jsou většinou pokryty lesy ; kolem je mnoho rybníků, z nichž největší, zvaný Peklo (o rozsahu 15 hektarů) se rozkládá přímo pod hradním parkánem.
Zájezd se vydařil; měli jsme hodně zajímavých zážitků a počasí nám přálo.
Karel Voplakal
